Důstojnost by měla být samozřejmostí, skutečně jde ve všech případech především o umírajícího, jeho je to poslední, velmi individuální cesta, při níž bilancuje a připravuje se na svůj odchod z tohoto života. Už je načase prolomit tabu, smrt je završením života a umírání je stejně důležité, jako zrození, kde si každý, včetně státu přeje, aby bylo co nejméně problematické. Stejně tak je třeba dívat se na smrt, která sama o sobě a ve svém faktu není problematická, pakliže jsme stihli se svými blízkými alespoň nějakou formu sdílení.

Problematická je na obou stranách pro ty, kterým bere definitivní možnost cosi ve vztazích napravit, či najít v životě hlubší smysl. S tím vším se už potom nedá nic dělat a často zůstává ono trauma. To vše je program pro život, který je třeba naplnit. Avšak smrt a umírání by nemělo být zbytečně problematické ve vlastním procesu umírání, v té opravdu svébytné cestě odchodu ze světa každého z nás a to jak v oblasti "technické", kterou pokrývá medicína, tak v oblasti psychické, kterou zabezpečují ti, kteří umírajícího doprovázejí.

Většina lidí umírá v nemocnicích a většině lidí to ani nepřijde divné, ale umírají v nich hlavně i ti, kterým už pomoci nejde a kteří by rádi, kdyby jim někdo dal tu možnost, zemřeli ve svém prostředí. O důvodech jsem psal minule. Lidé si namlouvají, že tím pro druhého udělali maximum, ve skutečnosti je většina umírajících do nemocnice odklizena, vždyť to není hezký pohled (!!!) a tam jsou na ně připraveni. Vím z vlastní zkušenosti, že nejsou připraveni V nemocnici jsou připraveni léčit, jsou připraveni zasahovat ve prospěch života, ale umírající je pro ně zátěž.

A tak končí za bílou plentou. To není nic proti lékařům, jejichž práce jsem si vždycky až na výjimky vážil, nic proti zdravotnictví, své výhrady na neotevřenou komunikaci jsem mnohokrát vyjádřil, zmiňuji bez zaujetí pouze fakta. Mezi posledním sbohem z očí do očí a neosobním telefonátem, sdělujícím nám smrt blízkého, je skutečně rozdíl a nenamlouvejme si, že nikoliv, potíž je, že tento stav všichni mlčky trpí, přijímají, ačkoliv cítí něco jiného. Kde je chyba? Pouze v lidech? Kde jinde? Smrt je ze života vytěsněna, kdo za to může?

Média, prosperita (sic!!!), společnost, stát, tedy zase my? Jak dlouho si budeme vzájemně přehazovat horký brambor, totiž umírajícího, který si ještě včera užíval života a svojí smrtí z ničeho nic všem zainteresovaným působí jen samé obtíže? Je cosi shnilého ve státě dánském, ale co vlastně, když nemocnice díky bohu stále fungují? I smrt je politikum a co dělají politici? Co dělají zákonodárci? Handrkují se, pardon vyjednávají a jenom těch zákonů, které se týkají konkrétního života, se nějak nedostává.

Stát by měl něco rychle dělat, aby se lidé, kterým umírá blízký, neocitli v neřešitelné situaci. Nejenže by měl sociálně lépe saturovat všechny, kteří chtějí o rodiče pečovat, měl by v prvé řadě podporovat ty, kteří si přejí, aby jejich blízký zemřel doma, pakliže to je objektivně jenom trochu možné. Umírání v rodině je vždy mimořádná událost, extrémně náročná ve dvou směrech. Lidé se musejí vyrovnat s novou situací a nemohou přijít o své existenční jistoty. K tomu všemu potřebují čas, kterého se ale nedostává.

Lidé musí najednou často poprvé v životě rozhodovat velmi závažné věci a to rychle, protože smrt a umírání přichází vždycky dříve, než čekáme. Ve stávajícím systému se ale ocitají před neznámou zkušeností zcela sami, bez možnosti pomoci, rady, či efektivní koordinace dalších kroků, souvisejících se zájmy umírajících. To vede k frustraci a telefonát do nemocnice je pak často výsledkem spíše ukvapeného afektu plynoucího z beznaděje, než skutečným zájmem blízkých. Mnoho lidí mi řeklo, že by to udělali jinak, kdyby měli znovu tu možnost.

Díky nedostatečné osvětě, špatnému systému a tabuizaci smrti ve společnosti lidé často ani nevědí, že v České republice působí řada institucí, organizací a společností zabývajících se paliativní a hospicovou péčí, které jsou ochotny v jakékoliv nouzi pomoci. Podle mého zjištění jsou jejich kapacity třeba v Praze nedostačující. Stát hospice systematicky nepodporuje a řada občanských sdružení, věnujících se péči o umírající, je podporována hlavně z darů. Současný systém komplikuje lidem prožít velmi podstatné okamžiky života.

Smrt je jedinečná a neopakovatelná a pokud to jde, lidé by si měli dopřát prožít ji hluboce se svými blízkými do poslední chvíle, neobdarují účastí jenom umírajícího, ale i sami sebe pro další život, to je moje zkušenost, o které jsem před tím neměl ani tušení. Celou situaci také nesmírně komplikuje další falešný mýtus a sice pohled na kóma, což je stav umírajícího, více či méně bezprostředně předcházející fyzické smrti. V rodinách, ve společnosti a dokonce i ve zdravotnictví panuje falešný názor, že člověk v komatu je už člověk prakticky mrtví.

Argumentují, že komatózní vnímání člověka je radikálně změněné v tom smyslu, že umírající už vlastně není tím člověkem, jak ho znali a tudíž je už vlastně k nepotřebě. Slova o lidském plevu, či dementní trosce jsme už v diskusi četli a jistě nebyla míněna hanlivě. Vystihovala však přesně ten předsudek, který by měl být v civilizované společnosti překonán. Považuji ho za naprostý blud a na základě zkušenosti z vlastní péče o umírající matku tvrdím, že nic z toho není pravda.

Aby lidé pochopili, co myslím, musejí se zbavit jistých klišé a přijmout jiný pohled. Samozřejmě, že člověk se před smrtí psychicky a fyziognomicky proměňuje. Strom uschne a vypadá také jinak, než v plném květu. Nelze k umírajícímu vůbec přistoupit.bez odstranění předsudku jeho vizuální nepatřičnosti. Ani on sám si obvykle není své fyzické změny vědom a nemá pro něho žádný smysl. Tento předsudek mnoha lidí vychází z jejich sobectví, z našeho štěstí ve chvílích, kdy byl umírající v plné životní svěžesti a radosti.

Ten, kdo doprovází umírajícího, musí také opustit své vlastní představy o tom, jak by s nimi měl umírající komunikovat. Umírání a smrti nelze nic vnutit, je tak skutečná, vždy individuální, že celé systémy a kategorie životních zkušeností před ní selhávají. Umírající je nejpravdivějším člověkem a vše, co se pro něho rozhodneme udělat, musí vycházet z jeho zájmu, z jeho potřeby a v rovině jeho vlastních možností a schopností komunikace. Málokdo má tušení o tom, že umírající člověk je vnitřně velmi silný a stejně tak nárokuje své okolí.

Blízcí proto nemohou v kontaktu s umírajícím očekávat jeho adekvátní postoj ke komunikaci tak, jak dosud byli zvyklí. Kóma je stav, v němž je člověk již vyvázán ze všech kontextů vnějšího života, je to dar od přírody k ulehčení úkolu poslední cesty, jsou to chvíle velmi hlubokého soustředění na sebe a umírající v něm vykonává pro sebe velmi závažnou a důležitou vnitřní aktivitu V tomto smyslu každý jedinec umírá tak, jak žije, ve své vlastní smrti naplňuje sám sebe a od nás očekává kromě jistoty, že není sám, hlavně trpělivost.

Ta je předpokladem jeho klidu a možnosti optimálním subjektivním způsobem dokončit cestu vlastní fyzickou smrtí. Lidé vnímají umírajícího v komatu pasivně, ale vůbec netuší, co se odehrává uvnitř oné "chátrající tělesné schránky". Nesmírně frustrující pro takového člověka je, že má velmi obtížný osobní úkol a přitom již není schopen ovlivnit vnější podmínky své existence, svého bytí a jednoduše zemře tam, kam jej lidé dají a umře s těmi, kteří u něho budou a vůbec není pravda, že je mu to jedno.

Umírající i v komatu vnímá své okolí, udržuje s ním kontakt sobě vlastním specifickým způsobem, komunikuje jinak, než jsme byli zvyklí a pro nás je velmi obtížné porozumět jeho potřebám, signálům a podnětům, neboť obvykle nemůže mluvit a nemůže se ani hýbat. Volí to, co mu zbývá a tak chce třeba důležité informace sdělit jen chrčením, sotva postřehnutelným pohybem ruky, změnou výrazu ve tváři, či pohledem očí, pakliže prochází tzv. bdělým komatem.

Jestliže umírající nenalezne zpětnou vazbu ve svém okolí na to, co chce sdělit, nebo jsou vnější reakce okolí nepřiměřené, rušivé, či jinak invazivní, není pak schopen dokončit co potřebuje a nebo se mu to daří jen s velkými obtížemi. Jestliže umírající v umírání skutečně trpí, tak je to v tomto momentě. Jeho reakcí na tento stav může být zvýšená podrážděnost, ba dokonce bojovnost, která je důsledkem nenalezení vnější odezvy a postojem vůči neadekvátní situaci a prostředí, v kterém se zrovna ocitá.

Vzniklá psychická izolace umírajícího potom může vést k jeho celkové apatii a "předčasné" smrti, aniž by dokončil započaté, či nedokončené. To je pro něho velká ztráta. Viděl jsem některé umírající v nemocnici za plentou v naprosté rezignaci i v bojovné aktivitě, ti obvykle končili fixací, přivázáním rukou a nohou k posteli, popřípadě uvedením do umělého spánku, jako to bylo v případě mého otce. Je třeba aby si lidé uvědomili, že pro zdravotní personál je nemožné být s umírajícím v pro něho plnohodnotném kontaktu.

Připoutání umírajícího k posteli je skutečně tím největším ponížením, avšak často je to jediná metoda, jak ho v lékařské terminologii tzv. zklidnit a bez problémů podat léky. Jde o závažné téma, přičemž každý z nás bude jednou umírat a může být ve stejné situaci. Ticho, které také provází umírání, by mělo být naplněno hlubokou lidskou účastí, maximální soustředěností těch, kteří chtějí svého blízkého doprovodit a to není v nemocnici možné. V atmosféře klidu, často až spirituálních přesahů, pronikají všichni společně k podstatným věcem života.

To vše umožňuje zúčastněným velmi hodnotnou duchovní katarzi, jež je nejcennějším východiskem pro smíření s odchodem milovaného člověka a cestou pro další vlastní život. Toto vše si lidé mohou vzájemně dopřát, pokud je to jenom trochu objektivně možné. Velmi mě oslovil text Práca s kómou a paliatívna starostlivosť (http://www.processwork.sk/materialy/stan_tomandl.pdf.), kterou napsal lékař Stan Tomandl a v kterém shrnul své poznatky z privátní praxe. Většinu jeho postřehů jsem sám na základě vlastní zkušenosti pozoroval a prožil, jakkoliv jsem byl laik.

Stan Tomadl napsal, že někteří umírající, když dokončí v komatu svoji vnitřní práci, mohou se probrat a využít informace z vnitřních i vnějších zážitků a činit rozhodnutí. Přesně tuto zkušenost jsem zakusil a to mě přivedlo ke zjištění, že většinu podstatné komunikace s umírajícím člověk prožívá a činí intuitivně, pakliže k tomu vytvoří potřebné podmínky. Je třeba důvěřovat intuici, ale současně je nutné mít dost odvahy ke komunikaci s člověkem v extrémně změněném stavu.

Každý projev hysterie a afektivního chování je rušivý a naprosto negativní v dané situaci. Vypovídá spíše o nepřijetí a nesmíření se s bolestivou událostí, je často jen vnitřní reakcí na definitivní ztrátu možnosti cosi odčinit ve vztahu s umírajícím, revidovat stará nedorozumění, vyjádřit vůči němu pozitivní postoje. Přitom i tito lidé, pokud by dokázali vystoupit ze svého subjektivního hlediska, mají ještě možnost mnohé ze svého záměru umírajícímu sdělit, třeba tím, že ho vezmou za ruku a budou se chovat pietně.

Ne každý člověk ale nalezne v těchto chvílích dostatek síly k sebekázni a není možné ho z toho vinit. Zmiňuji to vše podrobně v zájmu lepšího pochopení zásadní věci, ke které se chci ve svém textu dostat. Každý nedisponuje potřebnou psychickou vitalitou v komunikaci s umírajícím a často se tito lidé ocitají pod dvojím tlakem: Na jedné straně chtějí umírajícího doprovázet, chtějí, aby zemřel doma, na straně druhé se bojí vlastního selhání v mimořádně extrémně náročné situaci a nedostatku zkušenosti se v ní orientovat.

Tím se nyní oklikou dostávám ke shora zmíněným podmínkám, které by měl stát lidem v této nouzi zajistit a to formou podpory těch, kteří jsou schopni podobnou službu lidem zprostředkovat. Vycházím z premisy, že bratrská láska, láska člověka k člověku, projevená humanismem a účastí, je nejvyšší společná forma lásky, která je dostupná lidskému pokolení a kterou si lidé navzájem mohou dát. V této souvislosti je třeba uvést, že k umírajícímu může přistoupit a být s ním ve vztahu kdokoliv, kdo je schopen dostát těmto hodnotám.

Není proto vůbec podmínkou, aby u umírajícího byli přítomni výlučně jen členové rodiny, jakkoliv je to samozřejmě žádoucí. Většinu z toho, co jsem dosud uvedl, mohou nabídnout odborně školení a zkušení členové tzv.mobilního hospice, jež pomohou buď radou a nebo mohu být podle potřeby a možností u lůžka umírajícího. Je to velmi efektivní, neboť tento člověk nejen že může zprostředkovat vzájemnou komunikaci s umírajícím v okruhu blízkých, následně ji vyhodnocovat, ale může přítomné svými postupy přímo na místě učit.

Potíž je a zde jsem u podstaty věci, že tyto služby dosud nehradí žádná pojišťovna a přitom jde o velmi důležitou odbornou službu. Jestliže má dítě u porodu veškerý dostupný komfort, jak medicínský (lékař), tak emocionální (matka, nebo i přítomný otec), umírající je odkázán ve většině případů pouze na odbornou péči v nemocnicích. Dokonce ani mobilní lékař, jež může do rodiny k umírajícímu vyjet s dalšími dobrovolníky, třeba za účelem odborného zmírnění bolesti, není hrazen pojišťovnou.

Tuto skutečnost považuji za zcela alarmující a nedostatečnou z etického hlediska, ba možná i rozpornou v rámci naplnění práv a svobod člověka. Změnu, která by měla přijít spolu s osvětou, považuji za zásadní a průlomovou věc. Bylo by dobré též koordinovat činnosti pevných hospiců s mobilními v tom smyslu, že v řadě případů může být umírající hospitalizován v lůžkovém hospici jen na přechodnou dobu, vyžaduje-li to určitý zákrok a potom vrácen příbuzným zpět do domácí péče a obráceně. Nic takového se dosud neděje.

Lidé trpí ještě jedním fatálním mýtem, domnívají se, že lékaři v nemocnici dělají zázraky a vždy si budou vědět rady. Ano, jsou mezi nimi vynikající osobnosti po odborné i lidské stránce, ale také slaboši, lidé labilní, vztahovační a neteční k druhým. Umírání je podstatný okamžik života a nemělo by v něm zůstat nic náhodě. Je nejtěžší cestou člověka a proto je i věcí celé společnosti, jejích zdravotních a společenských institucí, jež by měli sledovat jediné, ulehčit osud umírajícího a také jeho blízkých. Jak dlouho budou odpovědní ještě otálet?