Doba, která přišla po 15. březnu 1939 byla pro mnoho obyvatel Čech a Moravy velkým pokořením. Když se jeden probírá ve vzpomínkách pamětníků na osudy postižených z období Protektorátu B. u. M. Tu ti byli zastřeleni, ti oběšeni, ti zemřeli hladem, ti přišli o hlavu pod pankráckou gilotinou, ti byli umláceni a nejvíce jich jen prošlo "pořádným německým výpraskem" (přeložený termín používaný Gestapem) a dožívali svůj život po válce tu s berlemi, tu bez vlastních zubů a tu bez oka. Nad zajatými letci a vůbec vojáky britských, francouzských či sovětských sborů, pocházejícími z území Říše nebo Protektorátu, se vznášela hrozba trestu za vlastizradu.

A s poznáním těchto konců našich spoluobčanů, kteří leckdy proti Říši ani svůj vzdor k žádné aktivní akci nepozvedli si máme navzájem říkat : dobře, že jsme nebojovali, ještě bychom dostali nabito - my jsme byli slabší počtem i technikou i vojenskou dovedností -- bojovat za té situace, to by byla bláhovost!

Je to spor mezi lidskými náturami. Někdo nesnese ponížení a nemohl-li mu zabránit, raději sám ukončí svůj život. Jiný zase považuje svůj život za tak cenný, že mu nebude žádné ponížení dost velké, aby proti silnějšímu tyranovi zaútočil. Domnívám se, že těch "jiných" je vždy víc a chlácholí je právě ta jejich rozvážnost či rozumnost. Visí nad nimi nevyslovená prostá otázka -- kdo by nechtěl žít déle a pohodlně? A jak na takovou, přeci jen trochu zlomyslnou, otázku odpovědět?

Nakonec ještě k té otázce techniky. V roce 1939 se hodnotily zkušenosti z občanské války ve Španělsku, proto i v Říši, jedem z memoáristů odtud vyslovil uznání, jak ti otrhaní republikánští vojáci, jejichž hlavní zbraní byla opakovací puška, často starého vzoru, s nedostatkem větší techniky dokázali držet pozice proti náletům letadel a pod palbou později proslulých 88 mm protiletadlových děl.