1. 12. 2006
Jaké je menší než malé množství komunistůMotto: Demokracii bychom měli, ještě by to chtělo nějaké demokraty TGM
Proč je jeden komunistický poslanec vhodný k vyjednávání, a jaké kritické množství týchž jednotlivců se stává nebezpečím pro demokracii? Jaké je menší než malé množství komunistů, kteří nevadí a v jak hojném množství se začínají převtělovat v nebezpečnou sortu? Jak se to jen mohlo stát? Všude sídlí demokracie, je jí plno v ulicích, v institucích, plyne proudem ze sdělovacích prostředků. Školy se ji snaží zadřít pod kůži. Máme prý demokracie, až to bolí. V hospodě by bylo možno slyšet, že pro samou demokracii už není kam plivnout. Pak se stačí trochu zamyslet a všechno je jak v pokřiveném zrcadle. Myslíte, že ne? Tak čtěte dále, když vás to po těch zkušenostech ještě neomrzelo. |
Už patnáct let by nikoho nenapadlo zpochybnit, že volby u nás ve své podstatě probíhají demokraticky. Zestručněno ad absurdum, nikdo vás nenutí a plenta. To, co je předtím -- primárky apod., není předmětem úvahy. Ano, jsou různé demokratické volební systémy, ale že by přepočítávání hlasů různými metodami byla až taková hrůza? V žádném volebním okrsku, o kraji nemluvě, nežije stejný počet občanů nebo voličů, aby každému poslanci, senátorovi, primátorovi, radnímu či zastupiteli přece stačil ke zvolení stejný počet hlasů. Jeden občan, jeden hlas to platí. Jeden zvolenec = stejné "x" hlasů nefunguje. Nikdo rozumný to snad ani nechce. Takové zpozdilosti se dnes téměř nenadějete. I když úprav, k co největší spravedlnosti, by bylo jistě možno se dobrat. Je to takový zvláštní jev, který u nás vzrůstá, od menšího společenství k většímu. V malém seskupení lidí, kteří se znají, jdou stranické preference stranou. Záleží na spolehlivosti zúčastněných, ne na předpojatosti. Navíc malé kolektivy nejsou tolik ovlivňovány vnějšími vlivy, nepíše se o nich a televizní kamery nejsou přítomné. Problém není v tom, že je někdo volič nebo zvolený za KSČM. Problém je jinde. Zda se to hodí zveřejnit, resp. zveřejňovat, tedy omílat stále dokola. Na obecních úřadech, malých radnicích to problém až tak moc nečiní. I když své "bohumínské usnesení" už má u nás každá parlamentní strana. Máme tedy takovouto zvláštnost. Sice demokratické volby, z nich vzešlé demokraticky zvolené zástupce. Najednou se to ale na celostátní úrovni přehoupne a je tu strana nedemokratická. Hodna tak akorát opozičních škamen, ústrků, pomluv a snah o její likvidaci. Komisionelně třeba v Senátu, případně jinak. Ale pozor, zvláštnost pokračuje a košatí. Nedemokratická je především ta zpropadená strana. S jejími zvolenými zástupci se dá většinou normálně vyjednávat o zcela normálních věcech. Jak se ze sousedů, kteří tu pomohou, tu poradí, stane zvolený člen, jehož strana je najednou nedemokratická. Proč je jeden komunistický poslanec vhodný k vyjednávání, a jaké kritické množství týchž jednotlivců se stává nebezpečím pro demokracii. Jaké je menší než malé množství komunistů, kteří nevadí a v jak hojném množství se začínají převtělovat v nebezpečnou sortu, kterou je třeba vykořenit, zadupat do země a tesat do kamene, jaké hříchy to nesou dnes děti těch nejpravověrnějších. Kolik členů strany je třeba k označení hned celé strany za nedemokratickou? Nebo je kritérium jinde? Závisí nedemokratičnost strany na počtu jejich poslanců, tedy získaných hlasů v těch shora zmíněných demokratických volbách? Není to snad spíš kritérium vlastní malé úspěšnosti, nešikovnosti, neohrabanosti, které velí si najít snadnou kořist a demokraticky na ni pálit ze všech demokratických zbraní těch nejtěžších kalibrů? Bylo by možno pokračovat dál a dále. Bylo by to ale zároveň asi zbytečné. Příkladů si každý připomene tucty. Nebo je to všechno jinak? Všude demokraté a demokracie je fuč. Jde to vlastně vůbec takto dělit? Tak nějak trochu máme tu demokracii jako špalek, na kterém si štípáme vlastní demokraty. Třeba jsme si sami sobě iluzionisty. Nebo jsme ty dřívější iluze už pohřbili. Svědčí to o tom, že prostředky světí účel? Nebo ti demokraté svědčí a usvědčují sebe sama? Odpovězte si každý sám. |