Lze rakovinu pochválit a odměnit? Lze za naplnění života dostat metál? Nějakou fangličku, kus hloupého papíru, podepsaného politickou celebritou, kousek pozlátka, které v dezorientované společnosti má cenu identickou s krmením pro psy? Ve společnosti, kde je krmení pro psy právem užitečnější než jakékoliv umělecké dílo? Vzpomínám si, jak jsme v generaci v osmdesátých letech opovrhovali vyznamenanými umělci, protože jsme většinou tvořili z radosti, z nutnosti se vypovědět.

Byly nyní uděleny údajně významné ceny v oboru výtvarného umění, cena Ministerstva kultury (ještě není zrušeno?) za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury pro rok 2006 a cena Jindřicha Chalupeckého. V prvém případě je prý ocenění pana Dalibora Chatrného poctou jeho, cituji "Nepřetržité tvorby jako životní praxe, jako otevřenosti, v níž je jeho nezaměnitelná svébytnost", zdůvodnil volbu tohoto laureáta předseda poroty J. Ševčík.

Jiří Ševčík, někdejší guru a objevitel mnoha "nezávislých" umělců nyní používá slůvka stejně bezobsažná, jako tehdejší představitelé moci, argumentující zásluhami o rozvoj socialistické vlasti. Co to je za jazyk? Dalibor Chatrný, umělec jehož si jinak vážím, je odměněn za svébytnost, avšak lze vůbec někoho odměnit za podmínku své vlastní nejen umělecké existence? Žádná cena nemá morální kredit, každá cena je naopak projevem právě nedostatku konkrétní morálky.

Držitelkou letošní ceny Jindřicha Chalupeckého 2006 se stala 16. 11. 2006 Barbora Klímová, nar. 18. září 1977 v Brně, absolventka Fakulty Výtvarných Umění VUT v Brně (1998-2004). Dostala ji za, cituji : "Citlivý dialog s nedávnou historií umění, neboť zkoumá specifické práce českých umělců zabývajících se performancí a trvalou důležitost jejich tvorby", tolik porota, ale například Jiří David to vidí jinak.

Klímová svůj projekt prý obšlehla od Daniely Baráčkové, jeho studentky na VŠUP : "I v tak malém prostředí, jako jsou Čechy, nelze beztrestně krást vědomě jinému umělci jeho nápady, navíc zrealizované dva roky před tím". David musí vědět, že postmoderna ale legalizovala už v osmdesátých letech "vykrádání umění uměním" jako jeden z prostředků nového jazyka, potíž je podle něho v tom, že v případě Klímové nejde o veřejně přiznanou aproximaci, s cílem parafrázovat projekt Daniely Baráčkové.

Ani tento problém podle mého názoru nemění nic na tom (ba zcela naopak), že udělování cen umělcům je ve své podstatě formálním aktem jejich veřejného ponížení, s kterým lze rozumě dělat jen to, že se odmítne. Vrcholem je "ocenění" přímo presidentem. Každý jazyk je komunikačně nedostatečný, lze mu rozumět pouze metaforicky, podstatná sdělení se nevysvětlují, ale naciťují. Jazyk vysvětlující důvody proč je umělec oceněn, musí proto být nutně vždy směšný, stejně jako přítomnost umělce tomuto aktu.