20. 11. 2006
Co platí pro kmen, nemusí platit pro státPředseda ODS byl potvrzen předsedou ODS, nic jiného se ovšem neočekávalo. Zato všichni s napětím čekali, zda bude mít tzv. silný mandát. Příběh silného mandátu skončil happy endem, hlavní hrdina víkendového zpravodajství jej získal a všichni očekávají, že se mu nyní podaří sestavit vládu, která bude mít podporu parlamentu. Mnozí se takové vlády děsí, protože mají dojem, že smečka má dobré vedení jen tehdy, má-li jasného vůdce. Tento živočišný koncept nepochybně vychází z genetického fondu vývoje homo sapiens, ale zda je jeho platnost tak nezvratná, jak si někteří myslí, to je pouze hypotéza, nikoliv absolutní pravidlo. Nežijeme v době ohrožení, což by snad vyžadovalo jednoduchý systém řízení s nízkou retroaktivní účinností odlišných rozhodnutí, která budou následovat. Kongres ODS FOTOGALERIE |
Několikamilionový "kmen" se naprosto vymkl běžným rozměrům, pro které je typický model společenského zřízení s jedním silným vůdcem a jeho udržováním může být jen pouhým magnetickým polem symboliky, z nějž se člověk - ještě -- nedokázal vymanit. Je možné, že taková rekonstrukce v lidském myšlení není tak snadná a neuskuteční se možná nikdy. Každopádně ale není možné potvrdit pravidlo tzv. silného vůdce jako univerzální. Vzhledem k tomu, že se lidská civilizační úroveň stále mění, je třeba uvažovat o tom, že se to může dotknout také pravidel společenského uspořádání. Zvyšující se civilizační úroveň ale umožňuje hlavně přemýšlet o tom, zda je skutečně přijatelné pouze to, co je tradiční a "osvědčené". To je také zároveň hlavní princip vývoje. Když tak člověk, obdařený touto jedinečnou hračkou evoluce, přemýšlí o současné situaci okolo sestavování nové vlády (s prošlou záruční lhůtou) a o hrůze z toho, že by snad mohla být tato vláda složená ze vzájemně programově vzdálených stran, napadá ho, zda by to skutečně bylo pro "kmen" tak špatné. Nevidět jasného vůdce, necítit jeho působení a postrádat tak zcela jasnou mocenskou akumulaci, znamená pro mnohé tolik, že to u nich vyvolá obranný reflex, který má mít nápravný účinek. Potřebuje-li takovou autoritu, které je schopen rozumět a která je pro něj dostatečně zřetelným zosobněním, pak je vcelku běžné, že si člověk myslí, že "jen silná vláda je schopna provést nutné reformy". To je jistě pravda, ale zároveň je nutné zamyslet se nad tím, zda "nutné reformy" budou provedeny tak, aby skutečně byly reformační, nikoliv deformační. A to vůbec nemluvíme o zásadním problému, tedy o obsahu termínu "nutnost reforem". Mějme za to, že politický systém funguje tak jak má -- v jeho rámci soupeří o společenskou moc několik politických subjektů zastupujících různé občanské zájmy. Tyto zájmy mohou být -- a ve skutečnosti jsou -- naprosto protichůdné. Protichůdné mohou být také názory na to, jak reformy provádět a zda vůbec. Jsou-li takové názory protichůdné a neexistuje-li názorová shoda, je lepší losovat o tom, která varianta je lepší (preferovat "silnou" vládu), nebo se rozhodovat o zásadních věcech nadále společně? Navíc, když se ve společnosti podařilo vybudovat tak silný pocit rozdělení na ty a na ty, stále upevňované vzájemnou exkomunikací za viny z předlistopadové a polistopadové historie. Tak či onak je tzv. silný vůdce jen potvrzením a upevněním tohoto stavu a pro mnoho lidí je to paradoxně modus vivendi. Nemělo by to být ale naopak? K čemu je společnosti vyhraněné emocionální plkání? Ani Topolánek, ani Paroubek zdaleka nenaplňují mou představu politika, ale daleko radši je mám tehdy, když spolu dokáží rozumně komunikovat. Je-li tato společnost taková, že v sobě nenachází lepší reprezentanty pro věci veřejné, nedá se nic dělat. Pokud ale navíc tito reprezentanti nedokážou vést dialog, je to úplně blbě. Můžeme dokonce klidně brát v úvahu i možnost, že politický systém nefunguje tak jak má, a že politické subjekty nezastupují občanské zájmy voličů, ale zájmy různých vlivových skupin. Předpokládejme dokonce, že činnost vlády je tímto způsobem tak silně ovlivňována, že účinky její činnosti slouží především k uskutečnění zájmu těchto skupin. I v takovém případě má model bez silného vůdce své nesporné výhody. Nedejme na pověry a dejme naopak přednost tomu, že ne ten nebo ten, ale jednoduše všechny politické subjekty zastupující občanské zájmy jsou navázány na různé vlivové skupiny. Svěříme-li vládu jednomu subjektu, pravděpodobnost nekontrolovaného bujení tohoto nežádoucího vlivu v rozhodovacích procesem vlády bude velmi značná. Vláda složená z různých politických subjektů naopak tuto pravděpodobnost snižuje jednoduše proto, že přístup konkrétních vlivových skupin k moci bude omezený a méně krytý celkovým uchopením moci jediným subjektem. Pokud k tomu tedy dojde a skutečně vznikne různobarevná vláda s delším působením, nemusí to být chyba. Daleko více jde o lhůtu, ve které se podařilo takovou vládu sestavit. Zde se mi nezdá trapné, jak píše Jan Čulík, ale přímo neuvěřitelné, že k pokusům o dohodě dochází až po půl roce. Za to by měl být vystaven jasný účet pro všechny zúčastněné, a to zejména pro hlavní aktéry -- ODS, ČSSD a prezidenta. Půlroční maňáskovou improvizaci před naplňováním scénáře k sestavení vlády by si měli zodpovědět. Ukázky fotogalerie z kongresu ODS |