Kdo by odmítnutým azylantům chtěl pomoci, může být obžalován. Podle nového cizineckého zákona bude upraven i možný příjezd rodinných příslušníků azylanta do země. Jeden a půl milionu lidí, kteří nemají švýcarský pas, má být urychleně integrován. Jde především o lidi, kteří nepřicházejí ze zemí Evropské unie. Ze zemí třetího světa půjde nyní pouze o odborné vedoucí síly, specialisty nebo vysoce kvalifikované dělníky.

Za nepravdivé údaje úřadům, převaděče nebo zaměstnavatele nelegálních pracovníků se zvyšují trestní sazby. Možnost času pro přešetření možného vyhoštění se zvyšuje z devíti na osmnáct měsíců a jako dodatečná možnost nátlaku se nevylučuje i vazba včetně dětí. Iniciátorem tohoto zákona je miliardář Christoph Blocher, který je v současné době ministrem spravedlnosti. Po parlamentních volbách v roce 2003 se stal šéf chemického gigantu EMS zástupcem pravicově konzervativní Švýcarské lidové strany SVP ve spolkové radě.

Na popularitě získal především ostrou proticizineckou rétorikou, kterou se mu podařilo ovlivnit své spoluobčany, kteří před tím nezaujímali proticizinecké postoje. Tím Švýcarsko podle pozorovatelů dostává nejostřejší azylový zákon v Evropě, když ještě před čtyřmi léty většina voličů změnu azylového zákona odmítla.

Změnu zákona doprovázel emotivní předvolební boj, kdy jeho odpůrci poukazovali především na humanitní tradice Švýcarska. Proti přijetí zákona se zorganizovala "Koalice pro humanitární Švýcarsko", ke které patří na čtyřicet nevládních organizací, církví, ženských a mládežnických svazů i ochránci lidských práv a dětí. Dále pak občanské sdružení spolu s "2x nikoliv". Ti s výsledkem referenda vyjádřili rozčarování spolu s levicovými stranami. Tím spíše, že v některých kantonech jako Glarus, Nidwalden, Aergau nebo Thurgau až osmdesát procent voličů hlasovalo pro jejich zavedení.

Dokonce ani v Baselu se nepodařilo odpůrcům zákona zvítězit. Politologové poukazují, že pouhá třetina voličů hlasovala proti a rozdíly mezi západní a německou části Švýcarska, jakož i mezi městy a venkovem, jsou nepatrné. Jsou "fascinováni", jak se Švýcaři v budoucnosti chtějí od cizinců oddělit. Ještě více se obávají dalšího vývoje po vystoupení Blochera před televizními kamerami, který prohlásil, že se nepovažuje za vítěze, protože to musí na pořad dne přijít "jiné úspěchy". Které to budou, ptají se politologové, když Švýcarsko se v posledních třech letech pohybuje stále více napravo. Daniel Bolomey z Amnesty International zdůraznil, že rozměry zneužití azylového práva bylo "masivně zveličováno". Přitom nový zákon podle jeho názoru skutečné zneuživatele bude jen málo postihovat.

Anticizinecké zákony nejsou pro Švýcarsko neznámým pojmem a za druhé světové války byly zavedeny přesto, že Švýcarsko bylo zemí s dlouhou tradicí přijímání uprchlíků. Stačí zde připomenout hugenoty, liberály, socialisty a anarchisty a také ruské komunisty včetně Lenina.

To se však prudce změnilo po nástupu Hitlera, kdy ve Švýcarsku hledali azyl především odpůrci nacistického režimu a Židé. Po anšlusu Rakouska hledalo azyl v sousedním Švýcarsku šest tisíc Židů a na žádost tamní vlády Berlín provedl opatření, kterým pasy tzv. neárijců byly označeny razítkem s červeným J (Jude-Žid), aby na místě mohli být odmítnuti. Poté, co celá záležitost byla v roce 1994 zveřejněna, se tehdejší spolkový prezident Viliger ve jménu spolkové rady omluvil za tento postoj tehdejších švýcarských úřadů. Přes toto nelidské opatření se podařilo za pomoci policejního kapitána Paula Grüningera stovkám rakouských Židů překročit hranici. Za to byl zbaven hodnosti a koncem roku 1940 odsouzen pro porušení úředních povinností a falšování dokumentů.

Teprve dlouho po smrti byl v roce 1995 rehabilitován. Ještě v roce 1942, kdy nacistický režim zahájil plánované vyhlazování Židů, švýcarské úřady nereagovaly vstřícně vůči utečencům, ale 16. srpna téhož roku provedli totální uzavření hranic pro uprchlíky. Toto opatření narazilo na takový odpor švýcarského obyvatelstva, že po týdnu bylo de facto odvoláno.

Švýcarský veřejnoprávní rozhlas a televize TSR v březnu 1997 odvysílal dokumentární pořad o dějinách Švýcarska během druhé světové války, který se zabýval především vztahy k hitlerovskému Německu. Kritický pořad nazvaný "L"honneur perdu de la Suisse" vyvolal po odvysílání prudké reakce. Na základě žaloby "skupiny televizních diváků" byl spolkovým soudem odsouzen a jeho vysílání zakázáno, přes odvolání generálního ředitelství SRG. Celá tato záležitosti se dostala před Evropský soud pro lidská práva, který 17. září letošního roku prohlásil rozhodnutí švýcarského soudu za neslučitelné s konvencí o lidských právech. Konstatoval, že reportáž se opírala o seriózní historické informace a její autor splnil svou povinnost a respektoval novinářské základní zákony. Vedení Švýcarského rozhlasu a televize uvítalo rozhodnutí Evropského soudu a zákaz provozování napadeného pořadu bude zrušen.

Nedávno na stránkách Britských listů bylo kritizováno, jak málo u nás se věnovalo pozornosti brazilským prezidentským volbám. Co pak říci o Švýcarsku, které prakticky leží za našimi humny a přesto naše informační prostředky si nevšímají tamní situace, která se dotýká lidských práv.