Očekávaná privatizace státních podílů (aerolinky SAS, finanční skupina Nordea) by neměla být problém. S větší podporou malých a středních podniků to bude o něco složitější, protože půjde o zásah do legislativy a daňových sazeb. Pravým prubířským kamenem však bude tažení proti regulaci na pracovním trhu a přílišné sociální štědrosti. První brání ve vytváření nových míst a ústí v nezaměstnanost, druhá ji konzervuje, protože bere motivaci.

Půjde o tanec na tenkém ledě. Druhá, ne-li třetí generace Švédů žije v přesvědčení, že stát je od toho, aby se o ně staral (a postaral) od kolébky do hrobu. Výsledkem jsou tři miliony lidí na nejrůznějších dávkách, úvazek skoro třetiny všech zaměstnanců v rozbujelém veřejném sektoru a nejmenší odvaha k podnikání v OECD.

To vše by vystudovaný ekonom Reinfeldt rád změnil. S ohledem na citlivost tématu a na volební úspěch naordinoval své partaji radikální změnu rétoriky. Výroky o nutnosti plošně snížit daně a osekat podpory vystřídalo ujištění o zachování sociálního modelu a vcelku neškodné plány na zlepšení školství či zdravotnictví. Přídavky na děti chce premiér dokonce zvýšit. Tvrdá slova o škrtech si nechal pouze pro boj s nezaměstnaností.

Pro Reinfeldta je to osobní veletoč. V roce 1993 vyjádřil například v knize Spící lidé přesvědčení, že jeho krajané museli být mentálně postižení a zmanipulovaní, když uvěřili, že jim politici mohou poskytnout a zaručit blahobyt. Dnes říká lidem totéž.

Sám si na sebe upletl bič. Pokud by začal byť jen uvažovat o radikálnějších řezech, může skončit dříve, než začne.

Švédsko má dvě tváře. První, oslnivou a laskavou, nabízí okolnímu světu, většině Švédů a početným imigrantům (pokud chtějí přijít a nepracovat). Druhou, unavenou a odmítavou, poodhaluje příchozím zvenčí, analytikům a mladým lidem, kteří bez úspěchu hledají zaměstnání.

Je skutečností, že i toto částečné "přiznání barvy" stačilo: byli to hlavně mladí voliči do 26 let, kteří před třemi týdny rozhodli, že skončí dlouholeté panování sociální demokracie a začne éra středo-pravé Aliance pro Švédsko pod vedením promovaného ekonoma a charismatického předsedy Umírněné koaliční strany Fredrika Reinfeldta.

Na faktu, že navenek to v severském království pořád ještě šlape a funguje, zatímco uvnitř to začíná skřípat a dřít, politické střídání stráží nic nemění. Změna je v tom, že se moci ujímají ti, kdo problémy přiznávají a chtějí je řešit.

Přivrácená tvář je impozantní. Hospodářský růst dosáhl ve druhém čtvrtletí 5,6 procenta a za celý rok by měl vykázat hodnotu 4,1 procenta. Inflace hlásí 1,4 procenta, což je pod stanoveným dvouprocentním limitem. Veřejné finance se těší dobrému zdraví, přísná pravidla pro schvalování rozpočtu nedovolují schodek. Čistý veřejný dluh je téměř zanedbatelný (2,8 procenta HDP). Měna (švédská koruna) je opět stabilní, příliv investic a spotřeba posiluje.

Navíc: do inovací dává země tří korunek nejvíce peněz ze všech (3,98 % HDP), v péči o životní prostředí je světovou dvojkou, ve výdajích do vzdělání je třetí (6,9 % HDP). Míra zaměstnanosti, nutno podtrhnout oficiální míra, silně překračuje sedmdesát procent -- míra nezaměstnanosti (opět oficiální) se krčí nad pěti procenty. Velká dostupnost internetu umožňuje, aby pětina Švédů pracovala doma. Díky propracovanému systému péče o děti, kterých se tu rodí více než jinde v EU, se modrožlutá velmoc chlubí neobvyklým podílem zaměstnaných žen (a následně i jejich značným zastoupením ve veřejných funkcích).

Neméně skvěle vypadá i budoucnost, soudě podle srpnové zprávy Národního ústavu pro ekonomický výzkum (Konjunkturinstitutet), který má status nezávislosti, ale spadá -- jako vládní agentura -- pod ministerstvo financí. Scénář, který tým odborníků pod taktovkou ředitele Ústavu Ingemara Hanssona (viz rozhovor na konci článku) narýsoval, vypadá jako zjevení.

Růst hrubého produktu, pravda, má o něco přibrzdit -- v příštím roce se čeká přírůstek 3,3 procenta, v následujícím roce "jen" 2,9 procenta. Na vině má být nedostatečná nabídka pracovních sil. Oficiální zaměstnanost se má přesto zvyšovat. V roce 2008 by měla vyšplhat na 78,9 procenta, tj. na dosah 80procentního cíle. "Na pracovním trhu přibude v letech 2005 až 2008 přibližně 160 tisíc lidí," očekává posudek Konjunkturinstitutet.

Přebytek rozpočtu veřejných financí by měl do roku 2010 nastřádat 15 miliard švédských korun (asi 1,6 miliardy eur). Když se tak stane, a není důvod o tom pochybovat, budou peníze na reformní účely. Institut by dal přednost uchování této rezervy na časy, kdy hospodářský růst cyklicky oslabí. Vyšší zaměstnanost, prorokují autoři dokumentu, doprovodí snižující se míra nezaměstnanosti. Z druhého čtvrtletí tohoto roku (5,6 procenta) spadne do roku 2008 na 4,2 %. Změnu k lepšímu mají zařídit programy, zaměřené na pracovní trh. Jaké, text neříká. Jen by jich mělo být více než dosud. Při zemi se mají nadále držet inflační tlaky. Zdražení cen energie má Švédsko za sebou, pobyt inflace pod dvouprocentní hranicí se čeká až do roku 2008 (jestli se tak stane, setrvá v bezpečném pásmu pět let). Institut argumentuje mírným nárůstem mezd, provázeným nečekaně velkým růstem produktivity. Výkyvy nehrozí ani veřejnému dluhu. V letech 2000 až 2007 na něj připadá (a má připadat) v průměru 2,1 procenta. To je opět v přípustných mezích.

Rozpočtová krize na začátku 90. let si vynutila radikální okleštění veřejných výdajů -- tento trend, říká institut, musí pokračovat. Transfery do domácností, jeden z pilířů švédského sociálního státu, se mají ztenčit z 18,3 procenta HDP v roce 2005 na 16,7 procenta v roce 2008. "Vylepšená ekonomika nemusí už tolik investovat do trhu práce," zdůrazňuje materiál.

Paradoxem je, že až tímto výrokem poodkrývají švédští konjunkturalisté karty: protože připouštějí, že ve sféře pracovních příležitostí není vše úplně v pořádku. "Zpřísnění pravidel pro vyplácení státních nemocenských dávek srazí počet pracovně neschopných z nynějších 652 tisíc osob na 617 tisíc v roce 2008. Menší nemocnost povede k větší nabídce pracovních sil a k posílení HDP. Počet příjemců sociálních dávek se smrskne do roku 2008 o 102 tisíce, ale i tak bude na státní pomoci závislých 970 tisíc obyvatel v produktivním věku," konstatuje zpráva Konjunkturinstitutet. Více ani slovo. Následuje přehled makroekonomických dat a kontakty na tvůrce optimistické prognózy.

Odvrácenou tváří je pohled do kuchyně opěvovaného švédského modelu. Vtip je v tom, že podstatná část Švédů, důvěřující už po druhou generaci v blahodárnost ekonomické a sociální politiky státu, se tímto směrem nedívá a ani nechce. Zato návštěvník odjinud, dejme tomu ze střední Evropy, může mít pocit, že sleduje výjevy z učebnice reálného socialismu.

Dojem ze Stockholmu není odlišný než z jiných evropských velkoměst. Obchody jsou plné zboží (v cenách nad kontinentálním standardem) i kupujících (s dostatečně plnými peněženkami nebo konty), v ulicích je čisto, v restauracích prostřeno. Domy vypadají úhledně, auta draze. Lidé jsou usměvaví a přátelští, třebaže plaší.

Jenže pod tímto pozlátkem hlodá červ. Čerstvě se s ním utkali ti, kdo ukončili vysoké školy a vyrazili do terénu s vidinou lukrativního jobu. Tvrdě narazili, místa nejsou. Na povrch se vynořuje rub švédské success-story: blahobyt za cenu enormní regulace. Podniky nemohou kvůli tlaku mimořádně silných odborů propouštět, koho by chtěly -- a následně přijímat ty, o něž by stály. Probít se do zkornatělého aparátu je téměř nemožné.

Zklamaní absolventi tak posilují armádu těch, kdo spočívají v měkkém sociálním polštáři. Počet těch, kdo do systému platí, slábne. Musejí tudíž odvádět, co se dá.

Motor se začíná zadírat

Ekonomika nefunguje, jak si myslíme, burcovala Švédy před volbami Aliance. A vytáhla do té doby neznámá čísla: skutečná nezaměstnanost není žádných pět procent, ale trojnásobek, uvedli s odkazem na propočty McKinsey Global Insititute, mimochodem první o Švédsku od roku 1995. "Nemocnost je neskutečná, předčasných důchodců přes míru. V sociální síti je milion lidí, až tři miliony si přilepšují dávkami od kolébky do hrobu. Všichni žijí z našich daní. Je to opravdu to, co chceme?" uslyšeli občané hlasy, na které nebyli zvyklí.

V číslech a reáliích to vypadá následovně: Švédsko je druhým nejštědřejším sociálním státem světa. Na sociální zabezpečení jde pětina všech výdajů, na veřejné transfery skoro 60 % HDP. Primát v prvním ukazateli drží Německo s 26,5 %. Daně z příjmu (včetně odvodů do sociální a zdravotní pokladny, Švédsko má z daní hrazený sociální systém) se pohybují v rozmezí od 30 do 55 procent a představují více než polovinu HDP. Stát má monopol ve všech důležitých sférách veřejného sektoru (zdravotnictví, školství). Práci v něm našel milion osob (dvojnásobek stavu z 50. let), ale výkonnost této sféry je podle Evropské centrální banky nejhorší z prověřených 23 vyspělých států světa. Počet lidí v soukromém sektoru naproti tomu klesl do současnosti o 100 tisíc, ze 3,09 milionu na 2,9milionu.

Sociální dávky překračují 80 procent čistého příjmu a jsou k mání po dobu tří let. Neexistuje minimální mzda, platy v odvětvích se řídí ujednáními zaměstnavatelů s odbory. Ty mají pod palcem 80--90 % pracujících. "Vybírají od nich peníze, které dávají před volbami socialistům. Ti za to odborům ručili, že nechají trh práce beze změny. Odbory na oplátku dělaly vychvalováním domácího modelu politikům skvělou reklamu," upozorňuje Johnny Munkhammar, šéf institutu pro výzkum volného trhu Timbro.

Není sporu, že nejlepší roky švédské ekonomiky jsou pryč, připomíná týdeník The Economist. V letech 1870 až 1950 byl průměrný růst HDP a produktivity práce nejrychlejší na světě. Ještě v roce 1970 bylo Švédsko čtvrtou nejbohatší zemí v OECD, teď je ve druhé desítce. "Posledních 50. let švédské historie je historií relativního úpadku. A třebaže růst je v posledních letech docela silný, je ho třeba vidět především jako odraz ode dna, kam se země propadla v 90. letech," píše týdeník.

Jistě, jsou tam stále velké plusy. Velké společnosti jako Ericsson, SKF, Telia nebo Volvo lámou jeden exportní rekord za druhým a táhnou "mimodaňovou" půli HDP. Otázka zní, jak ještě dlouho. Co když už jsou na hranici možností?

K té mají naproti tomu daleko hlavní dva švédské mínusy -- nedostatek pracovních příležitostí a rozbujelý veřejný sektor. Mírou zaměstnanosti nad 70. procenty je Švédsko unijní dvojkou za Dánskem. "Ovšem Švédové byli vždy mistry světa v manipulaci s čísly o své nezaměstnanosti. Podezřele vysoký počet lidí na dlouhodobé nemocenské počítá vláda mezi pracující. Přitom nemocenská přijde na 16 procent veřejných výdajů," tvrdí Economist. Samostatnou kapitolou je nezaměstnanost mezi přistěhovalci, kterých je v devítimilionovém království asi 12 procent.

Veřejný sektor zase udusil růst pracovních míst v jiných sférách, třeba ve službách. Už 30procentní podíl jeho pracovníků je extrémní a v porovnání s Německem dvojnásobný. V metru -- v době automatů a turniketů -- sedí lidé, kteří fyzicky prodávají a razítkují jízdenky. Soukromé aktivity jsou ve školství a zdravotnictví bílými vránami.

Nová vládní garnitura bude mít plné ruce práce. Jisté je, že pokud se chce udržet, musí postupovat pomalu a opatrně. Tedy tak, jak je Švédům milé.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom