Vzpomínám si dobře na ten italský povídkový film někdy ze sedmdesátých let. Nová strašidla. (Itálie, 1977, Nuovi mostri. Režie: Mario Monicelli, Dino Risi, Ettore Scola. Hrají: Vittorio Gassman, Ornella Muti, Alberto Sordi, Ugo Tognazzi, Luigi Diberti, Giancarlo Giannini) Uchvátil mne a od té doby jsem ho viděl několikrát. Pokaždé jsem na něm našel něco nového, co mne přivedlo k zamyšlení. Když jsem zachytil ve sdělovacích prostředcích pomalu se rozbíhající hysterii kolem toho, že si někdo v této zemi dovolil navrhnout zvýšenou ochranu území, která by v tomto století mohla sloužit ke stavbě nových přehrad, tak mne napadl jako titulek nejen název filmu, ale i ona legendární věta, kterou začíná Komunistický manifest.

Jde tu přitom prostě jenom o to, že si konečně musíme přiznat, že někde v útrobách tohoto státu zůstalo několik zakuklených úřednických živlů, kterým nejde o to, jak svou funkci zpeněžit, ale jde jim o to, jak zabezpečit tuto zemi před největšími riziky, která ji v tomto století čekají. Ta rizika jsou tři. Jde o dostupnost energií, o klimatické změny a politickou nestabilitu. Nemyslím, že je nějaké z těchto rizik prioritní. Jsou všechna tři velice vážná a dá se říci, že víceméně neodvratná. Nic proti nim nedělat by bylo nanejvýše pošetilé, podobně jako se ukájet tím, že nám snad v budoucnosti někdo pomůže na základě smluv, které byly uzavřeny v minulosti. Nic takového nenastane, pokud nebudeme umět prokázat, že jsme dokázali proměnit naše potenciální výhody ve skutečný vlastní užitek. Rovnoprávně spolupracovat totiž kupodivu můžeme jen tehdy, když jsme schopni se bez té spolupráce klidně obejít a partner to ví.

Jednou našich klíčových výhod vzhledem k budoucím rizikům je naše přírodní bohatství. Jsme bohatí na pitnou vodu a energetické zdroje mimo ropu a zemní plyn. Jinak máme dost hnědého uhlí, které nám umožní společně s moderními technologiemi spalování pokrýt značnou část energetických potřeb, máme velký potenciál rozvoje jaderné energetiky a ladem nám leží i obrovské možnosti zadržování vody pro energetické účely. Nicméně klíčové slůvko 21. století je prostě "voda".

Argumenty, které zaznívají proti využití těchto strategických zdrojů, mají jedno společné. Jsou to argumenty minulosti, naprosto výjimečně argumenty dneška. Je to podobné, jako když se dnes někteří zabývají bojem s jaderným odpadem s tím, že dnešní úložiště budou jen na desítky let a že nikdo není schopen garantovat něco stoprocentního. Jeto velmi pošetilé. Za pár desítek let už bude dnešní jaderný odpad žádaným palivem a nový odpad bude pravděpodobně čekat stejný osud. Nové technologie spalování uhlí jsou už dnes velice čisté a účinnost vodních energetických zdrojů už také není oněch pár procent, jak jsme se to učili ve škole. A navíc se tu prostě objeví něco nového, nejen nové technologie, ale i nové přírodní a tedy i životní prostředí dané klimatickou změnou a nová kvalita vztahů společnosti i jednotlivců k němu. Ale každé přírodní prostředí potřebuje vodu. Když ji nebudeme mít dostatek, tak spláčeme nad výdělkem a představa, že si ji budeme moci koupit je naivní. Již dnes se můžeme podívat do chudých zemí, kde nadnárodní monopoly uchvátily obchod s vodou a voda teče z kohoutků jenom, když se do dírky vedle nich nahází peníze. Takhle to může dopadnout i u nás, spory soukromých vodohospodářů s obcemi jsou na denním pořádku a vždy je za tím něco, co se dá nazvat vydíráním zavřeným kohoutem nebo naopak otevřeným stavidlem u čističek. Nedivím se, že do vodárenských společností, které jsou v soukromých rukách, nechce dávat EU dotace na čističky nebo cokoliv jiného. Soukromá pitná voda je hluboce neevropská.

Myslím, že to, co chybí, je normální rozumná argumentace a propagace toho, že jsme schopni úspěšně čelit novým rizikům, které před nás nové století staví. Konec konců je to v duchu té nejlepší české tradice, že dokážeme úspěšně přežít a dokonce hrozící rizika obrátit ve svůj prospěch. Měli bychom připomínat to, co jsme v naší historii dokázali vždy, když se objevila nová výzva nebo hrozba.

A na závěr si dovoluji připomenout to, co dokázala naše země, když se objevila hrozba fašismu. Dokázala nejen potlačit některé vnitrostátní politické spory, ale začala i se stavbou pevností. Nakonec toto úsilí prodali ti, na které jsme spoléhali nejvíce. Velká Británie, Francie a někteří vlastní politici. Neměli bychom na to zapomenout, když se dnes ukájíme tím, že nám z budoucích problémů pomůže naše členství v EU, kde hrají první housle titíž. Za dvacet třicet let nás podrazí a prodají úplně stejně jako před sedmdesáti. A na naše politiky se nemůžeme spolehnout tradičně. Tenkrát ve třicátých letech vzniklo státní Ředitelství obranných prací. Myslím, že rizika tohoto století stojí za ustavení podobné státní instituce. Je to v našem nejvlastnějším zájmem. Naplňování strategie řešení budoucích rizik by učinilo náš budoucí vývoj předvídatelnější a tudíž naši společnost a zemi bezpečnějšími.

Rozhodně je to lepší než sedět se zavřenýma očima a čekat odkud přiletí...