Súdán, sotva se zmáhající z břemena koloniálního porobení, je postaven před ultimatum. Podle Státní tajemnice Condoleezzy Rice "musí súdánská vláda neprodleně a bezpodmínečně přijmout mírový kontingent OSN v Darfuru;... [v Darfuru] se nejedná pouze o humanitární krizi, ale o politický problém zakotvený v historické výzvě vládnutí Súdánu."

27. září 2006 ZDE

Úvodník ve Washington Post z 2. října, 2006 s příznačným názvem "Zachránili jsem Evropany. Proč ne Afričany?" praví, že "dějiny ukazují, že Chartúm rozumí jediné řeči; věrohodné hrozbě nebo použití síly." Autoři článku, vlivní představitelé amerického establishmentu, Susan E. Rice (podtajemnice pro africké záležitosti ve státním departmentu, 1997-2001), Anthony Lake (poradce pro národní bezpečnost, 1993-1997), a Donald M. Payne (demokratický poslanec), radí, aby k donucovacím prostředkům USA přistoupily i v případě, že nezískají podporu RB OSN. Uvádějí jako příklad válku proti Jugoslávii z r. 1999 a o rok dřívější letecký úder na Chartúm, který údajně přiměl Súdán spolupracovat s Bushovým globálním tažení proti terorismu. Svá nezvykle silná slova končí tvrzením, že "za situaci kdy je mírová dohoda mrtvá, nastává čas byýt tvrdý na Súdán!"

Reakce súdánské vlády je rovněž jednoznačná. V dopise adresovaném OSN varuje, že bude považovat slib každé členské země poskytovat vojenskou nebo policejní podporu tomuto plánu za "nepřátelský akt" a za "přípravu k invazi" do islámského státu.

Ztraceno v tomto návalu slovních rozepří je ovšem několik důležitých skutečností:

Za prvé v důsledku neutěšené situace v Iráku a skandálů v Guantanamo i v důsledku koloniální historie Súdánu nemají USA a VB, hlavní zastánci intervence v RB, dobré jméno u většinového muslimského obyvatelstva Súdánu ale ani i okolních zemí. V jejich očích jde o neukojitelnou mocenskou aroganci a o hmotnou lakotu Západu, který tímto chce uchvátit súdánskou ropu a podlomit politický vliv Súdánu v regionu ve prospěch židovského státu Izraele.

Za druhé spletitost konfliktu v Darfuru se vymyká bláhovým představám "rychlého řešení" od politiků a aktivistů, z nichž většina není ani schopná zdůvodnit, proč tak či onak jedná, a pouze přispívá k jeho přeměně v obludný kruh násilí. Rozhodnutí OSN a EU nepřidat se ke zbrklé dva roky staré proklamaci USA označující dění v Darfuru za "genocidu" reflektuje nejen tuto skutečnost, ale i obavy mezinárodního společenství z toho, že by to znamenalo nutnost uplatnit stejné měřítko pro řady jiných konfliktů, tudíž i práva a povinnosti na další a další vojenské intervence.

Alex de Waal, přední odborník na Afriku, se pozastavuje nad otázkou zdali odhodlání vlády USA kvalifikovat případ Darfuru jako "genocidu̓" je přesným zobrazením tamější hrůzy, nebo jde jen cynické připojení termínu "genocida" k arzenálu intervenční hegemonie USA? Podle jeho názoru dikce zákona a terénní vyšetření může vést k závěru, že se jedná o genocidu; to ovšem nepomůže ani k pochopení skutečné příčiny konfliktu, ani k nalezení smysluplného řešení. Na druhé straně právě tento stav vyhovuje účelům filantropického alibismu, který je pouze zástěrkou projekce moci USA.

Napětí v Darfuru vždy existovalo. Pod tíhou sucha podnikali nomádi ze severu vpády na jih, kde žije usazenější rolnická populace. Není ani náhoda, že současná eskalace konfliktu se časově shoduje s uzavřením přiměří mezi vládou a jižními povstalci Súdánského lidově osvobozeneckého hnutí (SPLM), které jím zaručilo politické pravomoci a připravilo půdu pro využití bohatých ropných zdrojů ve středu jižní části země. Část těchto ropných nalezišť, jejichž rozvoj a využití kontroluje Čínská národní ropná korporace (Chinese National Petroleum Corporation), se nachází na jižní hranici Darfuru, což jenom posiluje podezření, že za současným skřípěním zubů v Washingtonu a Londýně je úplně něco jiného než "humanitarismus".

V Dárfuru čelí obtížnému úkolu Africká unie (AU) a její mírový sbor AMIS (African Mission in Sudan). Očekává se od ní, aby jednala jako plně akceschopná síla, ovšem bez potřebného materiálně logistického zajištění. AMIS je vůbec první operace organizovaná Mírovým a bezpečnostním výborem AU. Má omezené mandáty a nemůže vynucovat přiměří ani mír. Avšak, je třeba připomenout, že AU není v Darfuru sama pro sebe; ohrožení africké stability je ohrožením stability mezinárodního společenství. Afrika má velkou tradici při přispívání k udržování míru po celém světě. Je tedy logické, že zbytek světa jí tyto služby oplatí. Je poučné si vzpomenout, že dnešní konflikt v Darfuru nepřevyšuje krvavé běsnění v Somálsku z r. 1993, jež neumělo zvládnout několik desítek tisíc po zuby ozbrojených amerických mariňáků.

Nelze ani jednostranně obviňovat súdánskou vládu. V zajetí strachu, že se Súdán "rozpadne", Prezident O. al-Bashir vidí další ústupky jako znak vlastního oslabení, tudíž i konce jeho režimu. Spolu se svými nejbližšími stoupenci má obavu, že Darfur, tradiční centrum islámského uvědomování, půjde po vzoru jižního Súdánu cestou autonomie, eventuálně i nezávislosti. Je třeba i prověřit zájmy povstaleckých vůdců, kteří odmítají přijmout řešení v kontextu mírové dohody podepsané letos v květnu v Abuji, neboť si myslí, že, pod "ochrannými křiídly" svých cizích přátel, jsou nedosažitelní.

Darfurská mírová dohoda stanovuje přesný postup odzbrojení všech povstaleckých skupin a dává silnější pravomoci AMIS. Nyní je třeba usilovat o zajištění většího diplomatického prostoru pro AU a OSN, tak aby nedošlo k potlačení sice umírněných, avšak klíčových, hlasů, bez nichž by skončilo dosavadní vyjednávání ve slepé uličce, a to ve prospěch vrtošivé umíněnosti par tvrdohlavců, jejichž kroky nemohou skončit jinak než špatně naplánovaným a ještě hůře uskutečněným dobrodružstvím.