Pozadím severokorejského jaderného testu je skutečnost, že od ukončení studené války se snaží jaderné země vnutit světu dvojí měřítko. Pro sebe a pro své přátelé si chtějí jaderné zbraně zachovat, ostatním zemím se je snaží odepřít. Jako alkoholici, kritizující pití mladých lidí, proměnily jaderné mocnosti šíření jaderných zbraní v terorismus naší éry a odvádějí pozornost od svého vlastního chování. Západní politikové odmítají přijmout skutečnost, že naše vlastní chování vede ostatní země k tomu, aby se chovaly stejně.

Čin Severní Koreje zvýšil počet zemí, které mají jaderné zbraně, na devět. Od roku 1998 se k Americe, Číně, Francii, Rusku, Izraeli a Británii přidaly Indie a Pákistán.

Dominový efekt je zjevný. Británie chce jaderné zbraně, když je mají Francouzi. Indie řekla, že si vybuduje jaderné zbraně, pokud se nebudou konat mnohostranné rozhovory o odzbrojení. Pákistán pak rychle následoval. V Íránu a v arabském světě byly izraelské jaderné bomby vždycky pobídkou k tomu, aby jaderný deterent získaly i tyto země. Pro mé íránské přátelé znamená vzbudit se a zjistit, že Pákistán má jadernou bombu asi tolik, jako kdybychom žili v bezjaderné Británii a probudili bychom se a zjistili, že jadernou bombu vyzkoušela Belgie.

Ve východní Asii to nebude jiné. V roce 2002 řekl reportérům tehdejší hlavní tajemník japonské vlády Jasuo Fukuda, že "v závislosti na světové situaci, okolnosti a veřejné mínění budou možná vyžadovat, aby Japonsko získalo jaderné zbraně. "

Takhle to nemělo dopadnout. Na konci studené války se podepisovaly smlouvy o odzbrojení a v roce 1996 se konečně velmoci dohodly, poprvé od roku 1945, že přestanou testovat jaderné zbraně. Veřejnost, nátlakové skupiny a sdělovací prostředky si všichni oddychli a na jadernou bombu zapomněli. Všichni si mysleli, že když Sovětský svaz přestal existovat, mnohostranné odzbrojení se nyní zrychlí.

Jak se ale veřejné mínění zabývalo něčím jiným dr. Divnoláskové ve Washingtonu, v Moskvě a v Paříži zastavili proces odzbrojování a vymysleli si nové důvody, proč je zapotřebí jaderných zbraní. Před deseti lety umistil Clintonův Pentagon teroristy na seznam možných cílů pro americké jaderné zbraně. Nyní budují všechny etablované jaderné mocnosti nové jaderné zbraně.

Bushova vláda situaci zhoršila. Nejprve odmítla politiku kontroly zbraní prostřednictvím smluv, kterou předchozí američtí prezidenti praktikovali od roku 1918. Pak navrhl užití vojenské -- dokonce i jaderné -- síly pro preventivní vojenský útok, jehož cílem má být zabránit šíření jaderných zbraní. Tato politika byla použita jako záminka pro útok na Irák a bude možná nyní použita pro útok proti Íránu či Severní Koreji. Další preventivní válka vyvolá utrpení a chaos, zatímco nikdo nic nepodniká proti Indii, Izraeli a Pákistánu. Takže nám zůstala politika agresivní akce, pro niž jsme obětovali prokázané metody kontroly zbrojení.

Max Kampelman, jaderný vyjednavač Ronalda Reagana, navrhl, že nevyšší prioritou Washingtonu by měla být eliminace veškerých zbraní hromadného ničení na Zemi, včetně zbraní, které vlastní Spojené státy. Při pokračujícím jednání o odzbrojení v OSN požaduje drtivá většina států proces, jehož prostřednictvím by bylo po etapách možno dosáhnout tohoto cíle. Úspěch inspektorů OSN v Iráku dokazuje, že mezinárodní inspekce fungují, a to i v těch nejtěžších případech.

Skupina nejbližších spojenců Británie, včetně Jihoafrické republiky a Irska se snaží vyjednat dohodu o globálním ozbrojení. Je tragické, že Británie se tohoto vyjednávání neúčastní. Politické strany a media jsou hluché vůči těmto iniciativám. Británie víceméně napodobuje americký přístup. Britští politikové vědí, že žádná americká vláda nepronajme Británii nástupce ponorek Trident, pokud Londýn začne praktikovat nezávislou zahraniční politiku v otázce jaderných zbraní. Média skoro nikdy neinformují o diskusích o jaderném odzbrojení v OSN.

Musíme čekat na další preventivní válku anebo na to, než získá jaderné zbraně Japonsko, než si britští politikové uvědomí, že existuje realistické východisko z této krize?

Podrobnosti v angličtině ZDE