Možná i proto se na knižních pultech objevují knihy nakladatelství Albatros -- Knihy odvahy a dobrodružství, knihy amerických a anglických autorů. Jako 60. svazek byla vydána i kniha "Dva divoši" od E.T.Setona. Můj otec to tehdy nemohl vůbec pochopit a kupoval všechny knihy, které v jeho rozsáhlé knihovně na toto téma chyběly, přesvědčený o stranickém úletu a brzkém zákazu. Ten se ale nekonal. Chtěla mít KSČ woodcraft pod kontrolou a svázaný organizačně? Zřejmě ano, neboť se skautský systém bobříků a orlích per začal v jiné podobě, odpovídající socialistickému smýšlení, objevovat v Pionýrské organizaci připojené později k SSM jako její součást. Turistické a ekologické oddíly se staly samozřejmou součástí téměř každé Pionýrské skupiny ve městech. OV SSM i OV KSČ pečlivě hlídaly oddílové programy a jejich naplňování.

Brontosaurus nebyla první ani jediná ochranářská organizace. Již v r.1958 byl založen Sbor ochrany přírody (SOP) při Společnosti Národního muzea v Praze, v r.1969 přeměněn v TIS - Nezávislé sdružení přátel přírody.

Podrobnosti ZDE

Tato organizace nepožívala přízně KSČ, v r.1979 ukončila dobrovolně svou činnost a v r.1990 ji znovu obnovila. Několik trampů s touto organizací spolupracovalo, v 7O.letech i některé osady.

Trampové a bezpečnost

Pro celý woodcraft nastalo nové -- trochu jiné období šikany. Trampové vyráželi do lesů a do skal tentokrát ani ne tak za romantikou nebo sportem, ale pro dobrodružství. V 2. polovině 70.let začínají hrát s bezpečnostními složkami doslova hru na kočku a na myš. Dnešní pamětníci tuto dobu nejčastěji označují větou: "Byl to šprajc." A byl. Vzít si na sebe americkou tornu zvanou ueska, na klopu či klobouk si připnout skautskou lilii, přibalit vojenskou celtu a nazout kanady, to bylo jako vytáhnout červený hadr na býka.

Trampové začali nosit vojenské oblečení, které se dalo zakoupit ve specializovaných obchodech, neboť armáda měnila výstroj a tzv. maskáče vzor 6O byly vládnoucím režimem jakžtakž trpěny. Netrpěla se však výstroj americké armády, ale přišla do trampské módy spíše až koncem 70.let, kdy se režim přece jenom trochu uvolnil. Americkou výstroj zasílali emigranti z USA jako pracovní montérky.

Do boje proti trampům se zapojila i Lidová milice, policie neustále honila trampy po nádražích i po lesích, STB nasazovala stále větší množství konfidentů, Veřejná bezpečnost rozháněla potlachy, občas se zapojili i vojáci a vyhodili nějaký ten srub do povětří. Trampy to začalo bavit. Znala jsem kamaráda, který byl opravdu naštvaný, když se na vandru vůbec nic nestalo a VB ho ani nezkontrolovala. Jakmile jsme potkali nějakou modrou uniformu, provokoval tak dlouho, dokud po něm nechtěla alespoň občanský průkaz. Ty jeho rozzářené oči si budu do smrti pamatovat. Zakázané ovoce nejvíce chutná a represe bezpečnosti přitahovaly do řad trampů stále více mladých lidí.

Trampové se nikdy s ničím neschovávali. Ani to nemělo cenu. Nosili své domovenky na rukávech, ať si každý příslušník i konfident klidně přečte, kam kdo patří. Poštu si posílali otevřenou, neboť to za prvé bylo tehdy lacinější a za druhé nikdo nechtěl, aby nám bezpečnost naše výtvory zničila při napařování a rozlepování obálek. Občas jsme si prověřovali bdělost bezpečnosti na poštách a bavili jsme se různými způsoby tajného písma či tajnými značkami na lepidla zavřené obálky. Málokdy se nám stalo, že by dopis nebyl na poště otevřen. Na zprávy, které nebyly pro cizí oči jsme měli své kurýry nebo jsme si je předávali přes spolehlivé osoby a schránky. Bavili jsme se na účet policie dobře, neboť jsme nikdy neměli protipolitické cíle a většina z nás ani dost dobře nechápala, co proti naprosto neškodnému toulání a shromažďování se lidí mají. Připadali nám jako lidé trpící chorobnou žárlivostí. Kolik peněz to všechno muselo stát, kolik lidí bylo zaměstnáno na sledování občanů, kteří si jedou někam do přírody zablbnout, zazpívat a potlachat. Možná, že to byl strach komunistické moci, aby nikoho z občanů nenapadlo toužit po svobodě a následovat ty nepřevychovatelné. Znali jsme dobře potřebné zákony z oblasti lesnictví, rybářství a zemědělství, mohli jsme jejich citací odvracet každý argument proti nám. Rozmnožovali jsme si je doma na psaních strojích stejně jako zakázanou literaturu. Černé barony jsem přepisovala tolikrát, až se mi kniha úplně zprotivila.

Občas se nám i stalo, že nám bezpečnost v ledačem pomohla. I já sama jsem vcelku vděčná příslušníkům VB z Táborska za to, že mě odnaučili strachu ze tmy nočního lesa. Nikdy v životě by mě nenapadlo jít sama v noci do lesa a, i kdyby mě to náhodou napadlo, odvahu bych k tomu nikdy nenašla. Když nás ale příslušníci jedné noci vytáhli polonahé ze spacáků, odvezli antonem na výslech a pak nás po jednom již sice oblečené, ale jenom s občankou v ruce, rozvozili po okolních lesích a vyhodili do tmy z auta, nezbylo mi nic jiného nežli strach překonat a bez peněz, jídla, pití a kamarádů se dostat domů. Vrátila jsem se s pocitem obrovského dobrodružství a od té doby mi noční les připadá neobyčejně krásný. Ještě dnes si občas vezmu kolo a zajedu si v noci do lesa dívat se na hvězdy a naslouchat neskutečné noční hudbě. Něco takového se nikde na světě nedá koupit, to si každý musí prožít sám na vlastní kůži.

Nikdy jsem neviděla žádného člověka zpívat státní hymnu s takovou láskou a pýchou, s jakou trampové zpívali "Vlajku", jíž se zahajoval každý potlach. Píseň "Vlajka vzhůru letí" složil Jan Korda ze skupiny Settleři v r. 1928, zemřel 30.7.1986 -- tedy další kulaté výročí. Zapalování potlachového ohně mělo přísný a důstojný ráz, jehož porušení se trestalo vykázáním od ohně, někdy i z osady. Vlajka a oheň byla nejvyšší svátost pravého trampa. Někteří by za ně dali i život. Ta posvátnost naplňovala hrdostí a smývala všechny nezdary, životní neúspěchy a prohry. A u mnohých trampů bylo těch proher dost. Kvůli svému životnímu stylu se nedostali na vysokou školu, měli problémy v zaměstnání -- často si je způsobili sami svým vzdorem. Mnozí prošli tvrdými vyšetřovacími metodami, znala jsem i jednoho dlouhodobého bezdomovce, který přespával v jeskyni.

Patřit k pravým trampům a obstát bylo věcí cti. Umět se v přírodě o sebe postarat, naplňovat tak Setonovy myšlenky, to nebyla záležitost nějaké statečnosti, ale skutečné osobní cti. Mnozí z nás dobře poznali dno své zbabělosti i hranici svých možností. Často se ná lidé z města posmívali, že si hrajeme na svobodu o víkendu a přes týden pak poslušně sloužíme režimu. To může ale říci pouze člověk, který nic takového v životě nezažil. Kdo poznal kouzlo lesního ticha, účinky zákonů přírody, sílu kolektivu, spolehlivost a věrnost kamarádů, o které se v nouzi mohl vždy s jistotou opřít, kdo se uměl o sebe postarat v každé situaci, kdo ochutnal volnost a svobodu, kdo poznal hranice svých schopností a možností, kdo si v těžkých situacích prověřil svou vlastní povahu se všemi klady a zápory, kdo si ujasnil, co mu je drahé a co může kdykoliv postrádat, ten neměl za potřebí někomu sloužit. Ani by mu to hrdost nedovolila.

V žádném případě nemohu tvrdit, že by si trampové hráli na hrdiny. Takový postoj jim byl cizí. Pro mladé to byla skutečná dobrodružná hra, pro starší truc. Trampové byli jako malé rozdováděné děti. Jejich osadní hry tomu také odpovídali. Na vandrech si byli všichni rovni, kluci i holky, mladí i staří, dělníci i inženýři, straníci i nestraníci. Dokonce i nějaký ten konfident STB byl mlčky snášen, pokud se k tomu sám přiznal a choval se kamarádsky. Všeobecně se o konfidentech vědělo, vědělo se i to, že s tím vůbec nic neuděláme. STB si vedla o trampech své záznamy, nejspíš rychle po listopadu 1989 skartovanými, neboť nejsou nikde k nalezení. Trampové jezdili na místa v republice, kam se běžní občané nikdy neodvážili, třeba i do vojenských prostorů. Někdy tam zabloudili náhodou, jindy záměrně. Důvěrně však znali svoji rodnou zem a žádná ideologie je nemohla přesvědčit.

Lidé z měst věřící socialistické propagandě nás považovali za chuligány, nebezpečné anarchisty, zloděje a sexuálně nemravné. Trampové a ochranáři však nikdy neměli nic společného s volnou láskou květinových "hipíků". Naopak. Ano, byli to lidé, kteří v neděli páchli potem a kouřem z ohňů, špinavé oblečení a zablácené boty na kráse nikomu nepřidali. Ale nikdy jsem nikoho neviděla ani jsem o nikom neslyšela, že by cokoliv ukradl. Něco takového bylo naprosto nepřijatelné a neodpustitelné. Stejně tak to bylo s genderovými vztahy. Nikdy jsem se v žádném mužském kolektivu necítila tak bezpečně jako mezi trampy. A to i v situacích, kdy jsme se v létě koupali stylem nudistů. Netvrdím, že vždy a všude -- všechny trampy v republice neznám, ale mezi námi si dívky kluky vybíraly samy a z takových svazků vznikala dlouholetá manželství končící většinou smrtí jednoho z nich. Partnerský vztah dvou lidí byl pro ostatní posvátný a nikdo si nedovolil jej narušovat. Nevěra byla vzácná a všeobecně zavrhovaná. Láskyplné projevy si každý nechával na doma, to se mezi kamarády netahalo. Jak velmi se to lišilo od kolektivu na pracovištích, kde byla po pracovních a odborářských akcích partnerská nevěra spíše pravidlem. A ze své vlastní zkušenosti vím, že nejvíce pomlouvali a uráželi právě lidé promiskuitní, kteří si vůbec nedokázali představit, že na druhé pohlaví se nesahá.

Život na osadě byl podobný životu ve velké rodině. Kamarádi a kamarádky si navzájem dokázali tolerovat všechny své chyby až k hranici kolektivní únosnosti. Jakmile už to někdo z kluků začal příliš přehánět a nereagoval na kritické poznámky, dostal nabančeno. A bylo to vyřízené. Jakmile holka začala brečet, vždy ji někdo podal kapesník a pohladil po vlasech, ale když už to fňukání přeháněla a lezlo to všem na nervy, byla nekompromisně vykázána z boudy či od ohně, a tím to bylo vyřízeno. Nikdy jsem neviděla ani neslyšela nějaké výčitky, problémy se řešily kolektivně, pokud to tak všichni chtěli, v opačném případě se do toho nikdo nepletl. Možná, že by psychologická a filosofická analýza vztahů trampských kolektivů dala odpovědi na mnohé otázky týkající se demokracie. Protože na vandrech demokracie byla naprosto ryzí a občanská.

Lidová tvořivost trampů neznala mezí. Pouštěli se do všeho od poezie přes hudbu až po malířství a sochařství. Zvadla, novoročenky, domovenky i dárky kamarádům a kamarádkách byly nádherné originály. Hromadné ocenění výkřikem "Umí" bylo jediným, ale hřejivým oceněním za fantazii i práci, protože bylo upřímné a od srdce. Skutečných umělců, kteří se nikdy nepřestali stydět za své kamarády a nikdy je neopustili, jsme si nesmírně vážili a ctili jsme je. Za všechny chci jmenovat kamaráda Burku z osady Arizona, občanským jménem Zdeněk Burian. Písničkáři i celé kapely se staly oblíbenými pro celou veřejnost, z hospod a osad se dostaly písně na Portu a další veřejné akce. Nevadilo nám to, zažít ten krásný pocit, když při zahajování koncertů zazněla píseň Vlajka zpívaná s hrdostí celým obecenstvem, slyšet ten mohutný chorál, to byl opravdový zážitek. V takové chvíli nám nevadili ani "mastňáci", protože v této chvíli drželi s námi. A pospolitost byla trampy vždy ctěna.

Myslím si, že snaha komunistické moci dostat woodcraft se všemi jeho směry pod kontrolu a dám mu organizovanost a vlastní řád, byla největší politickou chybou KSČ. Možná, že toho komunisté dodnes litují. Umožnila tím rozšíření volnomyšlenkářství a pozvolné navykání ostatních občanů na svobodu. Viděla jsem mnohé spoluobčany, kteří si nejdříve pozvolna uvědomovali, že je rozdíl mezi jejich a našim životem, že svoboda je o něčem jiném, nežli se učili, že je možná, že ji jiní mají. Pozvolna opadával jejich strach, zvědavost a závist je přivedla mezi nás a učili se od nás nevázané volnosti. Přestali se nás bát a začali nás napodobovat. Sama bych si to asi nikdy neuvědomila, neboť nám opravdu byly protipolitické cíle cizí.

Komunistická moc se nejspíše obávala schopnosti trampů přežít v přírodě, jejich mobility a schopnosti se organizovat. Trampové byli schopni se shromáždit na určitém místě ve velmi krátké době bez pozornosti bezpečnosti, to je sice pravda, ale kromě STB by to nikdy nikoho nenapadlo. V tom byl největší paradox a omyl soudruhů.

Ale nebyli jsme to my, kdo občany upozornil na jiný způsob života a donutil alespoň některé o sobě přemýšlet. Sama KSČ tuto metodu vytvořila tím, že nás pronásledovala a veřejnost na nás neustále upozorňovala. Mohli jsme si dodnes v poklidu blbnout po lesích, aniž by si toho veřejnost vůbec všimla. Obrovské dobrodružství, které jsme díky bezpečnostním složkám prožívali, však nemohla nechat všechna občanská srdce -- hlavně mladistvá v klidu. Socialistická všudypřítomná nuda byla takto obohacena o nezapomenutelné zážitky pro lidi, které by bez represí něco takového nikdy ani nenapadlo.

Masovost, která woodcraft postihla s 80.letech, vojenská móda, tzv. Amíctví, které se od trampingu úplně oddělilo a stalo se opravdovým protipolitickým protestem a formou politického odporu, zničily woodcraftové ideály během 80.let. Možná, že to naši vlast bylo dobré. Svobodomyslnost již byla součástí naší společnosti a v tom vidím největší společenský podíl myšlenek Setonových. Dokud budou žít lidé jako byl český (pro mne skutečný hrdina) Bob Hurikán (občanským jménem Josef Peterka, 1907 - 1965, nejznámější trampský spisovatel a šerif osady Hurikán), Milan Klimánek -- polský překladatel a celoživotní propagátor hnutí woodcraftu mezi polskou mládeží, Zdeněk Burian a mnoho dalších, nemusí se žádná společnost obávat.

Po každé, když si přečtu někde článek o zbabělosti českého národa, jenom se usmívám nad autorovou hloupostí. Nejspíše tento národ posuzuje podle sebe. Já znám český lid z úplně jiné stránky. Pokud Češi nechtějí bojovat za nějaké společenské ideály, nejspíše k tomu mají úplně jiné důvody, nežli je typická slovanská stádní povaha. Za prvé si myslím, že v naší vlasti nežijí pouze Slované, ale spousta jiných národů a jejich potomků, a za druhé si myslím, zbabělost příčinou není, důvody by se měli hledat někde úplně jinde.

Trampové a dnešní doba

Tak možná příště.