O dialog ve stylu Obecného Opravníku Oblíbených Omylů s redaktorem Reflexu se pokusil submisivně tiskový mluvčí Českého rozhlasu Pavlík, nevěda doposud, jak se obtížně hrází hrách na stěnu. Potůčkova reakce následovala okamžitě.

Taktika mediálního kritika z komerčního média privátní služby (protiklad od ne-komerčního média veřejné služby - neplést prosím s veřejným domem, to je bordel) je vyvolat konflikt, který nejde až na hranu, ale zajistí polarizací názorů, které lze snad i autorovi vyvrátit, jistotu, že právě tento článek si musíte přečíst. Do diskuze pak musíte něco napsat. Reflex je přece od toho, aby se propagoval a následně prodával... Mí čtenáři ("cílovka") mi přece rozumějí... A ve čtvrtek 19.1. v 9.15 si na Rádiu 1 pak budou redaktoři povídat s Jiřím X. Doležalem o novém čísle časopisu Reflex. Jak jinak, než "nezávisle"...

Potůček ale v diskuzi s Pavlíkem neunesl názory protistrany a argumentuje neustále po svém. Bez ohledu na realitu, o které jsem ho informoval nejen já, ale i mluvčí. Není to poprvé... Dojmová publicistika, která o faktech kdysi cosi slyšela, nese ovoce. Vidí problémy i tam, kde nejsou, a jestliže je dostatčně zavile kritická, nikoho nenapadne, že důvody mediálních sympatií mohou být i méně zjevné, než je zřejmé na první pohled.

Pro novináře, který je znám svou kritičností (je přeci mediálním kritikem, kterého za dokonce někdo platí za to, že ho jiní čtou), je nemyslitelné zaujmout pozitivní postoj. K čemukoliv. Hledat vysvětlení, kde se logicky nabízí a netrvat na vyvrácených tezích. Kritik musí kritizovat. Kdykoliv, cokoliv. Strach z pozitiv, strach z otevřenosti a tolerance tovří flameware spory, které pak končí i tím, že zaměstanci privátního rádia dostanou zakázáno se jakkoliv stýkat se změstanci veřejnoprávního rozhlasu. Nedej bože, aby někdo z vedení zjistil, že chodí do stejné hospody. Zdravím manažery Rádia 1.

Přiznám se, že na startujícím vysílání prozatím "chlup" nehledám. Poslouchám. Poznávám novou stanici a lidi v ní. Očuchávám si étér proto, abych, až jednou budu kritizovat chyby, něco o následovnících Rádia Akropolis (odtud pochází část zaměstanců Rádia Wave) věděl. Říká se tomu odpovědnost za vyřčené. Akropolis jsem totiž poslouchal do té doby, než se přejmenovalo na Akropolis. Než se stalo "komerčně profesionálním" a promo ztotožnilo s dramaturgií. Dnes už je jen svým stínem. I když si občas chce hrát - jen tak, pro radost - už to neumí. Už to není hravost a bezprostřední nesvázanost kolejí na Strahově, ale umělý kult umělého kulturního centra, které musí svým majitelům vydělávat. Rádio 1 bylo fajn, dokud vysílalo pirátsky z hloubi Stalinova pomníku a bylo mediálním ztotožněním mladé, rebelantské generace, bouřící proti všem bumážkám, komoušům i pravidlům. Stejně tak dobré bylo kdysi i divadlo Sklep, dokud sídlilo ve sklepě domu rodičů jednoho z jeho zakladatelů a jeho protagonisté nebyli celebritami Bartoškova filmového festivalu v ruských Varech...

Wave začíná. Začíná teď. Poslouchejte. Tvořte si názor. Až poté analyzujte - s vědomím, že vlastní hudební vkus je z 84 procent důvodem k přeladění na jiné rádio. Tvrdí to sociologové. Čili s vědomím, že zrovna do vašeho vkusu se jakékoliv rádio nemusí trefit a přesto může mít právo na existenci v étéru či na netu. Já bych si strašně moc přál, aby ta vlna spláchla porodní kritiky i chyby, které jsme udělali všichni, když jsme něco děalali poprvé. Vzpomeňte si na první defloraci... Já bych si strašně moc přál, aby chuligáni, kteří budou po chodbách ctihodné kamenné instituce Českého rozhlasu jezdit na skateboardu či koloběžce, nebrzdili a na potkání mi neříkali "Dobrý den, pane radní", ale: "Uhni vole, vlna se valí."

A já jim uhnu. Rád. Protože budu vědět, že rádio veřejné služby je v dobrých rukou.

Radio WAVE.CZ

Autor je členem Rady Českého rozhlasu. Považuje za nutné se vyjádřit k zveřejněným informacím - minimálně o jednáních, kterých na rozdíl od Jana Potůčka byl přítomen z titulu funkce, ale i o následné mediální diskuzi, která měla do dialogu stejně daleko, jako k porozumění argumentům protistrany... Tomu je přitom server Britských listů vždy otevřen.