Prezident si vezme tři měsíce na rozmyšlenou, zda má vítěze voleb uznat za hodna, pokoušet se sestavit většinovou (pak menšinovou, pak jakoukoliv vládu). Prezident je konfrontován s názorem, zda i většina 100 (slovy jednohosta) poslanců, tedy jedna půlka, ze dvou půlek, je dostatečně většinová. Jedna stovka má stále navrch, i když nepředložila žádný návrh, který by ji ke skutečnému většinovému vítězství dotlačil.

Podpůrci vítěze zatím mají více starostí sami se sebou, než s možností být u toho. S těmi získanými počty, když se to sečte, přemýšlejí a přemýšlejí. Přemýšlejí, jak s nimi naložit. Jsou malí a rádi by většinově. Ještě se třeba bude čemu divit.

I opozice z levice bojuje o pozice. A o pokračování možnosti vládnout. Usiluje o možnost vcelku elegantně, byť nekompromisně, výstřelky se připouštějí. Na rozdíl od vítěze, věděla skoro od počátku, že vítěze voleb není. Proto od počátku ta urputnost. Ví, co chce, ví jak, ale neví kdy. Nikdo jí to neřekl. Nebo možná trochu řekl a trochu jen naznačil. To nakonec vědí všichni. Nikdo jim to neusnadní, pokud nepůjde do tuhého.

"Komunisti jsou mrchy", říkali to v televizi už dvakrát, tak tomu přece musí věřit všichni -- věřit alespoň třikrát.

Mrchy proto, že je někteří voliči volí a taky proto, že se neví, kteří to jsou jmenovitě. Taky proto, že v demokratické zemi nemají místo, a basta. Taky proto, že nejsou všichni třeba blond s hnědýma očima. Taky proto, že mají máslo na hlavě. Přitom z pohledu do zpětného zrcátka není žádné máslo vidět už od poslední zatáčky. A že jsme toho ujeli za tu dobu. Nám je to jedno, na nás to neplatí, říkají jim dokola. V zemi je svoboda.

Ulice nám vládnout nebude, ale pojďte nás, proti nim podpořit na náměstí, rychle, hola, ještě než začne být zima a sychravo, je slyšet stále častěji, zatím nepříliš hlasitě. Přijďte všichni, hnědooké blonďáky si vybereme sami.

Vzniká otázka, zda se bez důvěry Poslanecké sněmovny, dá vládnout s důvěrou? Případně, kdyby to nevyšlo, jak dlouho se dá vládnout bez důvěry důvěryhodně? Když předčasné volby ne, tak raději už vůbec žádné. No, né? A je to.

Podnikatelé a zaměstnanci úpí pod daněmi sníženými minulou vládou. Pracují však, viděno televizními kamerami, s úsměvem, Někteří prý se smějí až k slzám. Při bližším pohledu na obrazovky většina už pláče.

Prezident státu je moudrý a ví a četl a zná. Ať je mu ústava více a více k užitku. Prvnímu prezidentovi byla. A autorita mu stále jen rostla. Nadějeme se.

V zemi je přece svoboda. Utěšujeme se.