Bude zapotřebí to zurčení nahrát a pouštět. Často. Pro uklidnění. Pouhé emoce mi vyčítá kolega Potůček. Joooo... Vlastně má pravdu. Stydět se za emoce může jen ten, který nezažil radost nad něčím, co se povedlo. Nad porodem po jedenácti letech těhotenství. A zlost, když se kope do slabin někdo, kdo se zčerstva vyklubal na svět. Konkurence v boji o mediální zrno je tvrdá, tak co si nekopnout.

Jako novináře mě kdysi do Rady Českého rozhlasu zvolili. Zákonu jsem vyhověl beze zbytku. Nezakázal jsem si ale ani myslet, ani mluvit, ani psát. A nezakázal mi to nikdo jiný. A to ani o televizi, ani o rozhlasu, o digitalizaci, internetu. Žádný zákon mi neukládá mlčení. Je věcí šéfredaktora toho kterého periodika, zda otiskne to, co napíšu v případě, že nezatajím své angažmá. Pod oběma články o mediálních aktivitách páně Potůčka byl tento disclaimer uveden - včetně odůvodnění, proč se ohrazuji proti nepravdivým výrokům Jana Potůčka na adresu Rady.

Reflex ovšem neřekl doposud to, co dnes Jan Potůček ve svém sloupku. Že existuje SMLOUVA, která definuje vzájemnou propagaci formou "barterově vyměňovaného prostoru". Barter znamená, že propagace (nikoliv informace) je vzájemná. Praxe pak ukazuje, že tato propagace se děje formou skrytou, kdy redaktor onoho druhého média chodí do rozhlasového studia vyprávět, jak je to jeho médium skvělé. A naopak. Rádio neodděluje tento monolog od vysílání upozorněním, že se jedná o vzájemnou propagaci, nikoliv o vysílání. Řeknete si, nechválí každá slepice svoje vejce? Ano. Ale zákon o rozhlasovém a televizním vysílání celkem striktně říká, že reklama (a propagace je reklama) musí být oddělená od vysílání. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání pak kontroluje, zda a jak je toto ustanovení zákona dodržováno. Nejedná se v tomto případě o tzv. neoddělenou reklamu? Pokuty jsou v tom případě docela citelné. To je ovšem věcí posouzení správního orgánu - Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, mezi jejíž povinnosti toto zjišťování a monitoring patří. Přiznání ale nejspíš ztěžuje zapírání.

V případě tištěného média je "prostor pro propagaci" liberálnější, určen tiskovým zákonem. Je určen pouze daňovým zvýhodněním obsahu, pokud podíl reklamy nepřesáhne určité procento. A je povinností tištěných médií oddělit reklamu od vlastního redakčního obsahu. Děje se tak většinou pětibodovým nečitelným textem "INZERCE" v blízkosti inzerátu na redakční stránce. Pokud jde o inzerát. V posledních letech jde stále častěji o daleko skrytější formy, včetně redakcí zpracovaných návodů na používání konkrétního spotřebního zboží - "recenze". Případně o spotřebitelské stránky, "informující" o produktech. Nutně je ani nemusí napsat redakce. Trapné je, když si pak přečtete stejnou formulaci vícekrát - pokaždé v jiných novinách. Zde redakce rezignovaly na "serióznost" a staly se "lifestylovými". Prostě atraktivnějšími katalogy zboží, které si navíc zaplatí čtenář sám. Za pocit, že si početl. Sofistikovaný návod, jak tiskové zprávy vydávat za články. Reklamu a propagaci výrobků za žurnalistiku.

U článků v Reflexu, propagujících genialitu a originalitu Rádia 1 a jeho výlučné postavení na rádiovém trhu jsem si nevšiml, že by byl text oddělen...

Apropos: to logo Odhalení, které zmiňuje Jan Potůček, jsem opravdu vytvářel já. Zadarmo. Včetně supervize jeho užití v dalších produktech. Takže to fakt není střet zájmů. Potůček to také už jednou zveřejnil - bez příznaku výtky - v rozhovoru, který se mnou korektně vedl a který jsem s jeho souhlasem poté uveřejnil i v Britských listech - s autorovým jménem a odkazem na zdroj. Britské listy zveřejňují tyto rozhovory se svými autory či jejich články nebo polemiky v případě, že jsou zveřejněny mimo internet. Takže to také není střet zájmů, barter, ani hypertrofovaná chlubivost. Střet zájmů v tomto případě je definován jednoznačně: zákon zakazuje členům Rady mít příjmy z rozhlasového vysílání. Gorily jsem také fotil. Pro Britské listy i rozhlas. Také zadarmo. A bez barteru... Ani meloun jsem nechtěl, o dovádění s Kambou nemluvě. O gorilách píšu i pro Britské listy. Stejně jako o čápech s baťůžky, šplhání po pražských střechách při hledání hnízd vhodných pro přímé přenosy z klubání mláďat sokolů stěhovavých. O památkách Prahy, přitom objevených a vyfocených teleobjektivem, původně z americké špionážní družice. Prostě jsem se dobrovolně a zdarma rozhodl, že svým skromným dílem podpořím projekty, které objevným způsobem zpřístupňují nepoznané podrobnosti z chování zvířat i lidí a využívají k tomu prostředky moderních technologií - videa, internetu, satelitních technologií. Přitom jsem ani nepsal o své práci - což byla především grafika. Ale to jsem tenkrát ještě nebyl členem Rady. Přesto mne oslovil koncept takto prováděné služby veřejnosti. Čápi neplatí honoráře. A nevyžadují barterové smlouvy. Čápi odletí, když přijde jejich čas. Nemluvňata, i ta rozhlasová, se rodí dál.

Pokud bych měl (doufám) naposledy shrnout svůj postoj k Janu Potůčkovi, jako on shrnoval ve sloupku svůj postoj k Rádiu Wave. Jsem rád, že Janu Potůčkovi se líbí, jak Rádio Wave hraje. Je to dobrý pozorovatel a špičkový komentátor ve všech věcech, kde není osobně zaangažován a nemá konflikt zájmů svého zaměstnavatele se svým názorem. Vyčítat mu cokoliv není třeba. On na sebe většinou vše řekne sám. Radit mu, jak má dělat svoji práci, se narozdíl od něj neodvážím. Přesto ho čtu a jsem rád, že Reflex se stal díky němu v mediální publicistice médiem, které je nutné číst. Nikdy totiž nevíte, co o vás Potůček napíše.

A věřte, že toto není reklama...

Autor je členem Rady Českého rozhlasu. Své vlastní názory vyjadřuje sám, bez ohledu na to, co si o tom Rada myslí, tam, kde je mu to umožněno. Zásadně netlumočí. Za Radu nikdy nehovoří, neb k tomu je dle jednacího řádu Rady oprávněn pouze její předseda (Prokop) a její mluvčí (Uhde). Ve svých článcích i projevech na veřejnosti vyjadřuje vždy pouze názor svůj. Pokud ten pak někomu připomíná názor kohokoliv jiného, pak jde vždy o nechtěnou shodu okolností.