Už dlouho je to velice emocionální diskuse. Kde se má, kde se nemá, kde se může vůbec něco zakazovat? Bylo slyšet různé argumenty. Člověk by se mohl divit, že ještě nikdo nepřišel na to, začít se ptát, kde a za jakých okolností je občan povinen kouřit. Někdy jsem vzpomínal na požadavek "volné jízdy pro svobodné lidi" -- jehož prostřednictvím někteří Němci požadují neomezenou rychlost, a to, jak mám dojem, nejen na dálnicích.

V poslední době se často a už skoro všude psalo o tom, že bude zakázáno kouřní i v restauracích. Ale teď se v novinách zase vesluje zpátky. Například šéf poslaneckého klubu křesťanských demokratů Norbert Röttgen žádá, aby "správná míra ochrany nekuřáků nebyla překročena". Ale co je to "spravná míra"? Argumentuje se například úmrtností. Prezidentka instituce 'Deutsche Krebshilfe', organizace proti rakovině hovoří o 3300 osobách, které ročně umírají na pasivní kouření. Ona také myslí na návštěvníky restaurací, ale hlavně na zaměstnance hospod, kteří vlastně celý život kouří, aniž by si dali cigaretu do úst.

Pro ni vyhražené oblasti pro nekuřáky nestačí. Nějak tak argumentuje také Karl-Heiz Florenz, člen německé CDU a předseda zdravotního výboru Evropského parlamentu. Ten upozorňuje na to, že každý den umírá jen v Německu na následky kouření 380 osob. Proto je i on přesvědčen, že jednoho dne, kouření v restauracích a hospodách musí být a bude zakázáno. Argumentuje tím, že kdyby bylo tolik mrtvých z důvodů leteckých nehod, už by dávno existoval zákaz.

No tak, ale co s těmi lidmi, kteři si myslí, že je to všechno humbuk a že kuřákova bolavá noha nemá s kouřením nic společného? Měli by jednou jet tramvají s někým, kdo se několik dní nemyl. Zjistili by, že jim něco smrdí. Ohrnovali by nos. A možná, že kdyby se mohli v té chvíli vcítit do kůže nekuřáka, pochopili by, že pro že je jim ublíženo už jen zápachem cigaret.

Byl jsem kuřákem. Když jsem přestal ze zdravotních důvodů kouřit, když mi bylo asi 40 let, vůně cigaret ve mě probouzela dychtivost. Dnes už cítím jen ten smrad. Vím, když sedím v hospůdce, že kdybych šel do lokálu na džez, že za chvíli budu smrdět i já. A to nechci. Proč bych měl to chtít? Chci ale jít do hospůdky na pivo, mám hrozně rád točený Budvar, chci chodit do džezových klubů - a doufám, že bude existovat zákon, který by mi toho umožnil, aniž bych musel kouřit, ačkoliv jsem si nekoupil a ani nedostal dárkem ani jednu cigaretu.

Pozn. JČ: Jaká je to úleva, že v důsledku totálního zákazu veřejného kouření ve Skotsku (a například i v Itálii) je v těchto zemích nyní naprosto příjemné sedět v restauraci.