Raketa míru

Léta byly k slyšení různé věty o občanské společnosti, zatímco nám dva občané rozbili republiku před očima. Pak jsme byli vstoupeni do vojenského spolku, ačkoliv jsme jako hlavní výdobytek nové doby slýchávali, že už nebudeme součástí žádných paktů s tajnými základnami. A o vstupu do evropského tržního společenství nám bylo dáno hlasovat, až když vše dojednali politici a úředníci a jeden z nich přiznal, že "nemají plán B" -- pro případ, že by lid byl proti.

Je toto už demokracie, nebo přijde definitivně až s těmi vojáky?

Slyšeli jsme už, že máme svobodu a svrchovanost a že je tedy vhodné se odvděčit poskytnutím kusu země. Ale státní svrchovanost není přece kráva, aby se nechala na trhu kupovat a prodávat nebo směňovat za peníze, zbraně, nebo území. Je dobrým garantem svobody ten, kdo jí chce kšeftovat?

Použití a personál případné základny by, jak už jsme zvyklí, bylo zcela mimo politickou, vojenskou a právní kontrolu českých orgánů. Takové rozhodnutí vkládá v budoucí napjaté mezinárodní situaci životy všech občanů zcela do moci "spojence". Tím se má posílit svrchovanost státu a bezpečnost jeho obyvatel. Říkají to titíž činitelé, kteří dva roky vedli kritická jednání s cizí armádou -- za zády svých občanů.

O povaze spojence

Vláda té armády vede jednu válku v zemi, kde honí Usamu bin Ladena prý odpovědného za teroristické útoky z r. 2001. To obvinění ovšem není schopna potvrdit ani FBI. V druhé zemi rozpoutala tato vláda válku na základě vědomých nepravd, kterým se běžně mezi lidmi říká lži. (Týkaly se tenkrát spojení nepřátelské vlády s údajnou teroristickou organizací a řečeným útokem z r. 2001, později taky zbraní hromadného ničení.) Když spojenec nemluvil pravdu ve vážných záležitostech války, dá se mu věřit, pokud jde o jedinou základnu? Tvrdí, že tam schované zbraně by měly sloužit pouze k obraně. Ale orgány republiky by neměly žádnou možnost si ty zbraně ověřit. Nezbývá tedy než spojenci prostě důvěřovat a raději se na nic neptat, protože na odpověď jsme pozbyli nárok. A co když spojenec neříká pravdu? Nebyl by první ani poslední.

Ozvaly se už i hlasy zkoušející přemluvit Čechy pod hypnózou. Když se někdo nechce pustit do války, řekne se třikrát za sebou zaklínadlo: mnichovanství. Ale Čechům přece není třeba vysvětlovat, co znamenal Mnichov. To, co pro naše západní přátele znamená především hanbu ustupování agresoru, máme v historii zapsáno jako rozhodnutí, které domnělí přátelé, předkové těch dnešních, učinili o nás bez nás. Taky se Čechů, jichž se věc nejvíc týkala, nikdo na názor nezeptal.

Občanská společnost?

Zbabělost politika podívat se občanům do očí se ráda schovává za fráze o "odbornících", kteří údajně nejlépe vědí, co je pro zemi nejlepší, a je tedy lépe je ve všem poslechnout. Na základě čeho to vědí? Kdo jsou tito "odborníci"? Mají nějaká jména, co o nich vlastně víme? Zahájení každé války bylo vždy záležitostí skupinky dobře ukrytých "odborníků". Následky jejich odbornosti byly smrtelné pro spousty lidí. Jistě tím byly "ušetřeny spojenecké životy".

Politik v obtížném rozhodování musí pochopit, že jeho prací v zastupitelské demokracii je zastupovat názory veřejnosti, nikoli proti ní bojovat. Jak jinak si zastupitel vyslouží důvěru zastupovaného? Demokracie, která se řídí názorem lidu, jen pokud je stejný jako názor koncesovaných demokratů, není demokracií, ale diktaturou souhlasu. Kvalita zastupitele nespočívá v odvaze vykašlat se na voliče, ale v síle říci mocnějšímu "ne", když to žádají voliči. Neslušnost v jednání hrozí vytlačit demokracii do ulic, se všemi příslušnými projevy.

Problém je vůbec s celkovou etiketou jednání: Údajný spojenec nás slušně nežádá, on nám své harampádí nabízí, ba dokonce my se o ně ucházíme! Odkdy se Mařenka sama uchází o Jeníkovu nabídku, navíc za účasti tolika kecalů? Taková nevěsta je ovšem podezřelá, a my víme, z čeho ji podezíráme: není už nevěsta prodána?

Taktika je zřejmá: utajovat co nejdéle jednání před obyvatelstvem a politickou opozicí, nejlépe až do té doby, než bude možné postavit je před hotovou věc s tím, že teď se vlastně už nedá nic dělat a že "je to pro naše dobro". Až to bude neudržitelné, řekne se, že jde jen o formální laskavost "našemu spojenci", popřípadě že čím blíž raketovým silům jsme, tím jsme bezpečnější. Veřejnost je tak ponížena na publikum představení, v kterém herci střílejí ostrými do hlediště. "Chodíte-li spát s raketami, riskujete, že se jednou neprobudíte," vzkazuje nám ze zdánlivě odlišných souvislostí izraelský vyslanec při OSN Dan Gillerman, čímž přispívá k bohaté tradici židovského mudrosloví. Je dobrým spojencem někdo, kdo z nás chce mít živý štít? Dobře zvažme, zda chceme takového spojence bránit svými těly.

Vůli ke svobodě

Obmyslní majitelé klíčů k pravdě rádi zkoušejí vnutit lidem vlastní, menšinovou představu dobra. Co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého. Rozhodněme se sami a žádejme po svých zastupitelích právo to udělat. Mají příležitost ověřit průkaznost vět o občanské společnosti. Možná nadlouho poslední. Průvodním znakem další doby zbrojení a vzájemného zastrašování by jistě nebylo rozšíření občanských práv.

A lidé nikdy nedostali žádná práva, o která by si předtím dosti důrazně neřekli.