Třídím a recykluji vzpomínky. Právě před chvílí jsem překonal nepříjemný klaustrofobický obraz z dětství. Tehdy jsem málem "nevydýchal" vzduchovou kapsu pod tímtéž (jak se mi zdálo) řvoucím splavem. Přepadávající voda i dnes připomíná dualitu života a smrti, věčné plynutí.

Bál jsem se tenkrát panicky a zbytečně, byla to chyba a strach dítěte. Není důležité, že člověk hrubku udělá, splete se, bojí se na nepravém místě; nejenže má právo na omyl, on chybovat musí, jinak se nehne z místa, i kdyby nakrásně běžel o zlom vaz. Navíc, co je pod sluncem do nebe volajícím omylem, pod mrakem před Potopou stává se vzorovým příkladem, přímo Archou.

Kolik z nás by dalo vše za život bez námahy, za prostý vzor pro chůzi po hladině. Za ruku rodiče. Za nafukovací kruh.

Cesty mohou být opravdu rozličné. Mohou se mísit. Někdo nebetyčně věří předžvýkaným idejím, jiný svému mocnému raciu, lecjaký se nevzdává často sentimentální naděje. Podskupinou (a zvláštní kategorií) jsou předpovědi budoucnosti. Dotyční nedočkavci navštěvují vyhlášené báby -- bosorky, nechávají si od ní číst z křišťálové koule, karet či důvěřují chiromantii; radí se se stromy, radí se s lidmi.

Jednoho takového vyhledávaného rádce znám. Jmenuje se Pešek a mému kamarádovi předpověděl, a to s děsivou přesností, známku úspěšného absolutoria vysoké školy na den, na nějž ještě v čase věštby nebyly vypsány termíny státnic.

Náhoda, co jiného? Závidím těm, jež tyhle schopnosti mají a lituji ty, jež si přejí, aby jejich život byl nalajnovaný jako tenisové kurty ve Flashing Meadow. Přidělené pořadí zápasů, fotobuňky, sudí a ceny. Sláva vítězům, čest poraženým.

Je toho nějak moc. Ale je to lákavé, jako moc: chodí Pešek okolo, nedívej se na něho, kdo se na něj koukne, toho Pešek -- prokoukne.