Navrhli, aby spolu se zákazem symbolů nacismu byly zakázány i symboly komunismu. Jakýsi unijní byrokrat si ale dovolil poznamenat, že nepokládá jmenované totality za rovnocenné, čímž zároveň řekl, že komunismus byl lepší nacismu! Liberálně citlivější povahy uléhají na sofa a přikládají si náčinky. I při tomto přirovnání dvou systémů je možné s úspěchem použít nekonvenční politologickou teorii režiséra Krejčíka, která se tím pádem zdá býti onou vědci tak usilovně hledanou univerzální teorií všeho.

Metody srovnávání mají propracovanou metodiku, je to vědní obor s mnohaletou tradicí. Kupodivu se nikomu nechce do porovnání minulých šestnácti a předminulých jednačtyřiceti let, do srovnání zcela bez emocí, na základě statistických údajů, faktů. A pokud si někdo dal tu práci, potom s ní nešel na trh, a pokud šel, tak rozhodně netrpěla nadměrnou pozorností médií. Pro porovnání před a polistopadové úrovně životní, hospodářské, sociální, kulturní atd. chybí především vůle, chuť a zájem. Proč? Inu asi proto, že by srovnání v životně důležitých oblastech nedopadlo pro nový režim dobře. Právo na práci, na bezplatnou lékařskou péči, na podporu ve stáří, v nemoci, nebo práva na přiměřenou životní úroveň pro každého jednotlivce, na vzdělání, na ochranu soudem, na osobní bezpečnost, rovnost před zákonem, na uspokojivé pracovní podmínky a spravedlivou odměnu za práci, všechna tato práva jsou v novém režimu masivně atakována, oslabována a likvidována.

Chápu, že to uchu pravicových politiků, novinářů či voličů nezní libě. A začnou vyjmenovávat fronty na banány, výjezdní doložky, nesvobodné volby a politický útisk, případně šibenice a lágry padesátých let. Ale o tom se s vámi přece nikdo nepře, milí pravičáci, naopak s vámi každý rozumný člověk musí souhlasit. Jenže svinský komunistický režim stalinský a normalizační nemůže být morálním ospravedlněním pro tak vážné porušování lidských práv, uvedených v jejich Všeobecné deklaraci, jaké se odehrává v posledních šestnácti letech.

Porušování lidských práv, která jsem vyjmenoval v předposledním odstavci, by bylo nutné doložit daty, příklady, analyzovat. Rozsah článku, který čtenář ještě unese, a na druhé straně mé možnosti a schopnosti to nedovolují. Uvedu proto pouze několik obecně známých případů či příkladů.

"Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládati s jinými odborové organizace a přistupovat k nim," praví se v Článku 23 odstavec čtvrtý. Jak masivnímu tlaku jsou odboráři vystaveni zejména v menších podnicích, jak dehonestující přístup zvolila k odborářským demonstracím veřejnoprávní (sic!) média (taťka pracujících Falbr) je obecně známo.

"Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje o jeho právech a povinnostech," říká Článek 14. Toto právo je demokraticky zlikvidováno tím, že většina lidí nemá na vedení sporu dostatečné prostředky. Zákon sice stanoví, že účastník může požádat o osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení advokáta ex offo, zároveň je toto právo zlikvidováno soudcovskou zvůlí, neboť není stanovena hranice, od které by byl na osvobození nárok. A tak znám případ sporu, ve kterém účastník s invalidním důchodem ve výši čtyři a půl tisíce korun a bez dalších příjmů či nadstandardního majetku byl různými soudy dvakrát osvobozen zcela, potom dvakrát z jedné poloviny a dvakrát osvobozen nebyl. Výše soudních poplatků a honorářové nároky advokátů jsou tak vysoké, doba projednávání sporů tak neúnosně dlouhá a vyhlídky na úspěch žaloby i ve zcela právně jasných případech tak nejisté (díky intelektuální, charakterové i odborné úrovni soudců, zejména pak soudkyň), že občan v řadě případů na soudní vymáhání svého práva rezignuje.

"Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, ... budou učiněna opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva," praví se v části třetí Článku 6 Paktu o občanských a politických právech. Snad žádné základní lidské právo není současným globálním kapitalismem porušováno tak hrubě a flagrantně. Je zcela zbytečné uvádět příklady, snad jenom důvod k zamyšlení: jestliže komunistický režim toto právo respektoval úplně a zcela, kolik bodů navíc by na tomto ukazateli nasbíral při porovnávání s demokratickým kapitalismem?

"Každý má právo na osobní bezpečnost." Jak toto právo chrání česká policie, která zcela rezignovala na boj s obecnou, takzvanou bagatelní kriminalitou, namísto soustavného odhalování a pronásledování kriminálníků trestné činy pouze registruje, trapně se vymlouvá na nedokonalou legislativu a jako sebevraždy už začala odkládat i vraždy (Stodolovi)? Neuvěřitelné zvýšení kriminality po listopadu má kořeny ve snížení aktivity policie, státních zastupitelství i soudů, kterým jsou navíc pachatelé zvláštním způsobem sympatičtější než jejich oběti. Asi proto, že se postižení o sebe nedokázali postarat sami a obtěžují, přinášejí práci navíc. A důvody samozřejmě spočívají i v patologické devalvaci hodnot, erupci egoismu, bezohlednosti a hulvátství.

"Smluvní strany Paktu uznávají právo každého na sociální zabezpečení." Zpochybňování existence a financovatelnosti veřejných systémů (hlavně důchodového) v době, kdy se podvody a trestné činy v oblasti placení daní a odvodů staly národním sportem a gentlemanským přestupkem, vytváření tlaku na jejich státem negarantovanou privatizaci, to představuje pokus o tak vážnou demontáž sociálních práv, jaká zde nebyla od dob Bismarckových. Role státu je v této i jiných oblastech prakticky při každé příležitosti pravicí zpochybňována a hanobena. Stát se má stát maličkým, nejmenším ze všech. Klienti zkrachovalých bank, spořitelen, systémů a korporací ovšem občas stojí s transparenty před Úřadem vlády a požadují zavedení pořádku, především však peníze zpět. V podstatě tam zaclánějí, vždyť ještě před chvílí chtěli po státu, aby se vyzmizíkoval. A otázka zní, může-li občan -- po těchto zkušenostech -- svěřit peníze státem nejištěnému penzijnímu fondu?

O právu na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky by zřejmě nejlépe mohli referovat pracovníci supermarketů, dělníci u výrobních či montážních linek, kteří musí při příchodu asijských pánů povstat a tleskat, ti, kterým zaměstnavatel řadu měsíců dluží mzdu, kteří pracují za hrozných hygienických podmínek, za masivního porušování bezpečnosti práce, ti, kterým pan šéf sadisticky dává ochutnat svou moc a převahu.

Objektivní porovnání bývalého a současného režimu v důležitých oblastech, s výjimkou politických a občanských svobod (vlastnická práva, svobodné volby, volnost pohybu, svoboda slova, ovšem opět s výjimkou pravicově zglajchšaltovaných médií), by zřejmě nedopadlo pro ten nový dobře. K mojí, vaší, naší lítosti. Pro někoho důvod ke škodolibé radosti, pro jiného k propagandistickému potlačování jiných názorů, zesměšňování a skandalizování politických odpůrců. Odbočím. V loňském roce probíhala kampaň, kterou jistý nechvalně známý nejčtenější deník vedl proti juvenilnímu premiérovi ve věci financování jeho bytu, a skončila odstoupením posledně jmenovaného. Vůbec nic proti tomu, občan má právo vědět, kde sebral peníze na luxus jeden z nejvyšších představitelů státu. Před léty si vyjel tehdy předseda vlády Václav Klaus do blízkého zahraničí na přednášku, spojenou s dvoudenní lyžovačkou v Alpách. Bylo vysloveno podezření, že smělé oblouky na rakouských sjezdovkách byly vytyčovány za peníze daňových poplatníků, že si premiér plete státní kasu s cestovní kanceláří (což si politici pletou dodnes a rádi). Tehdy se V. K. bránil a ubránil tím, že celou akci platil Siemens, či kýho čert. Novináři se srdcem na pravém místě ocenili spořivost šéfa vlády a dál se už o tom nikdo nešířil, s výjimkou šéfredaktora Listů Václava Žáka, který se snažil upozornit na to, že něco takového je nepřípustné, nepřijatelné a mělo by vést k odstoupení Více takových Kožených. Samozřejmě marně, hlas na poušti. Někdy v té době se musel poděkovat tehdejší německý ministr hospodářství, protože v propagačních materiálech ministerstva byla velmi okrajově pochválena firma jakéhosi jeho velmi vzdáleného příbuzného. Dvojí metr médií vůči Václavu Klausovi a Stanislavu Grossovi je tedy naprosto zjevný.

Být dislokován ve smyslu teorie pana režiséra není nikterak osvěžující a člověk instinktivně hledá, kudy z ní ven. Dvě těsně přitisknuté připomínají siamská dvojčata. Lékařská věda již dnes umí srostlé oddělit, případně ze dvou života neschopných dvojčat vytvořit jedno téměř zdravé.

Možná tudy by mohla vést cesta, kterou lidová píseň nazývá zarúbanou, někdo jiný s odporem ve hlase třetí. Vysoce poučné je to, že třetí cesta se vždy hnusila jak pravici, tak i bolševické levici. Jak levé, tak i pravé...