Navzdory svým více než 800 stranám jde o knihu nesmírně čtivou: autor v ní úspěšně kombinuje historický, společenský, cestopisný i politickoanalytický přístup. Je to nejen životopis obou Kimů, ale i moderní historie Severní Koreje. Martinova kniha je podle recenzenta pravděpodobně nejúplnějším jednotlivým dílem v angličtině, jaké kdy bylo o Severní Koreji napsáno.

Navzdory překážkám, kterým čelil (Severní Korea je nesmírně tajnůstkářský stát) se Martin snaží být opravdu objektivní. Záměrně se vyhýbá automatické démonizaci obou Kimů, jak to činili v minulosti někteří jiní autoři, buď z nenávisti anebo ze senzacechtivosti.

Například, Martin přiznává, že od padesátých do sedmdesátých let rostlo severokorejské hospodářství nesmírně rychle, což přinášelo podstatný prospěch obyvatelstvu. Došlo k postatnému zvýšení HDP, průměrné délky života a gramotnosti. HDP Jižní Koreje předstihlo Severní Koreu teprve v roce 1976. Nicméně Martinova kniha líčí děsivý obraz života v Severní Koreji v režimu, který vytvořili oba Kimové, otec a syn.

Většina těchto informací pochází od emigrantů. V tom ovšem spočívá nebezpečí: až donedávna přesvědčovaly jihokorejské výzvědné služby, aby severokorejští emigranti líčili Severní Koreu jen v co nejhorším světle. Avšak Martin o potížích s využíváním svědectví emigrantů hovoří otevřeně ve svých závěrečných poznámkách. Hlavním problémem je, že většina interviewovaných emigrantů opustila Severní Koreu už začátkem devadesátých let a není jasné, proč Martin neprovedl pohovory s novějšími příchozími.

Je zjevné, že je severokorejský režim velmi tvrdý. Obyvatelstvo nyní čelí obrovské nouzi v důsledku hospodářských problémů a - zejména od sedmdesátých let do současnosti - tvrdému policejnímu režimu a jeho snaze zcela ovládat veškeré aspekty života lidí. Od devadesátých let trpí severokorejské obyvatelstvo dlouhodobou podvýživou a masovým hladomorem. V zemi vládne neuvěřitelně silná politická represe. Režim má téměř úplný monopol na informace. Všechny rozhlasové přijímače jsou naletovány jen na příjem státních rozhlasových stanic. Každý člověk, který je podezříván z neloajality - i pokud třeba jde jen o nevinný vtip o vedení strany - je okamžitě podroben "procesu převýchovy" - se všemi svými rodinnými příslušníky. Statisíce lidí jsou v Severní Koreji v koncentračních táborech. Jedním z nejděsnějších rysů této knihy jsou popisy severokorejského gulagu, prostřednictvím svědectví uprchlíků.

V ohnisku tohoto totalitního světa jsou Kim Il Sung a Kim Džong Il a oficiální ideologie spoléhání jen sama na sebe (juche). Někteří pozorovatelé to přirovnávají ke křesťanské Svaté Trojici: k Bohu Otci, Synu a Svatému Duchu. Není to možná překvapující, vzhledem k tomu, že se Kim Il Sung narodil 15. dubna 1912 (v den, kdy se potopil Titanik) v katolické rodině. Tehdy byl Pchong-yang téměř "Jeruzalémem" Dálného východu v důsledku přítomnosti obrovského množství amerických katolických misionářů. Velké množství korejských nacionalistů, kteří bojovali proti pětatřicet let trvající brutální japonské okupaci, bylo křesťany. Kim sice nikdy nezdůrazňoval svůj křesťanský původ, avšak určité rysy křesťanského náboženství - i když v extremní formě - ovlivnily jeho život a styl vlády.

Martin také vysvětluje, proč Kim Il Sung v roce 1950 napadl Jižní Koreu. Motivací byla ideologie a nacionalismus, avšak také touha získat přístup k nerostným zdrojům na jihu země. Ve válce zahynuly 3 miliony Korejců, avšak Kim se nikdy nevzdal svého snu o sjednocení Koreje.

Martin také podrobně dokumentuje, jak se dostal k moci syn, Kim Džong Il. Předání moci synovi bylo zásadně proti principům komunistického systému, jaký Kim Il Sung vytvořil, ale destalinizace Sovětského svazu za Chruščeva přesvědčila Kima, že jediným způsobem, jak uchovat stalinismus v Severní Koreji, je prosadit dědičný princip vlády. Do vlivných státních pozic prosadil Kim Il Sung své příbuzné a kamarády z partyzánského období. V sedmdesátých letech, kdy se Kim Il Sung připravoval na předání své moci synovi, se vládnoucí vrstvy v Severní Koreji začaly silně podobat středověké korejské šlechtě (yangban) - žily luxusním životem odděleně od ostatního obyvatelstva.

Je zjevné, pokračuje recenzent, že Severní Korea zdaleka není moderní komunistický stát, ale je to kvazi-středověké království, řízené prostřednictvím podivné směsice stalinského komunismu, ultranacionalismu a xenofobie, hyperelitářství vládnoucí třídy a konfuciánských zásad synovské zbožnosti a poslušnosti vládcům, které se projevují v extremní formě. Ironií ovšem je, že v prvních letech své vlády Kim Il Sung odmítal konfuciánství jako překážku vytvoření moderního státu.

Jeden evropský diplomat charakterizoval Severní Koreu jako svého druhu teokracii, velmi silně se podobající katolickému středověkému státu v Evropě. 90 procent obyvatelstva věří režimu a jeho učení. Není ani překvapivé, že i mnoho emigrantů ze Severní Koreje, s nimiž Martin hovořil, uctívá a obdivuje Kim Il Sunga a obviňuje z problémů v zemi jeho syna.

Kim Džong Il vyrostl v ústraní, matka zemřela při porodu a otec se o něho neměl čas starat. Kim Džong Il měl k otci vztah smíšené lásky a zároveň nenávisti, nenáviděl i svou nevlastní matku a její synové byli jeho soupeři ve snaze uchvátit v zemi moc.

Kim Džong Il se zajímal o operu a o kinematografii. V podstatě ovládl severokorejskou výrobu filmů a v důsledku toho měl množství milostných afér s čelnými severokorejskými herečkami. Jedna z nich mu porodila syna, který byl po určitou dobu považován za jeho možného politického nástupce.

Martinova kniha také obsahuje cenné informace o existenci bojovných mladistvých gangů ve vládnoucí elitě v sedmdesátých letech, o vztazích mezi pohlavími a o sexu v Severní Koreji, o vzrůstu prostituce v posledních letech, který šel ruku v ruce s úpadkem hospodářství, a také o množství "nepřiznaných" dětí Kim Džong Ila, narozených v důsledku jeho tajných sexuálních afér.

I když byl Kim Il Sung aspoň do určité míry "feminista", v tom smyslu, že prosazoval vzdělání a zaměstnání pro ženy, i on měl nicméně k dispozici doslova harém mladých žen jen pro své potěšení a pro potěšení Kim Džong Ila. Kim Il Sung se nezajímal o mladé ženy pouze pro sex samotný, ale proto, že se během sexuálního styku s nimi snažil "omládnout" přijímáním "ki", životní síly mladých panen. Atraktivním dívkám v Severní Koreji se tak málokdy podařilo vyhnout se naverbování do "jednotek pro uspokojování státních činitelů". Rodiče byli často kupodivu rádi, když se dcera do takových "jednotek" dostala, neboť to znamenalo zvýšení jejich společenské prestiže a peníze. Mladé dívky odcházely z těchto sexuálních jednotek ve věku 22 let, kdy se většinou vdaly za jednoho z členů vládnoucí elity. Sexuální promiskuita obou Kimů byla v ostrém kontrastu s přísnějšími společenskými zvyklostmi konzervativní severokorejské společnosti, byl to zase další příklad toho, jak vládci nežili v souladu se zásadami, které kázali.

V důsledku existence těchto "harémů" zplodil zřejmě Kim Il Sung množství nemanželských dětí. Mezi nimi prý dochází v současnosti k ostrým bojům o nástupnictví - mohlo by to prý vést k destabilizaci severokorejského režimu. Nejvhodnějším kandidátem na šéfovství severokorejského státu je podle Martina však jeho Kim Džong Ilova dcera Kim Sol-Song, ekonomka.

Mnoho severokorejských emigrantů svědčí o tom, že Severokorejci chtějí, aby je napadly Spojené státy, navzdory tomu, že má Severní Korea jaderné zbraně. Hospodářská situace v Severní Koreji je dnes tak zoufalá a tak intenzivní je protiamerická propaganda, že by obyvatelstvo dalo přednost smrti a zkáze ve vlastenecké válce před monotónností každodenního života a pomalému umírání na hladomor. Tato svědectví jsou více než deset let stará, ale je velmi nepravděpodobné, že by byli američtí vojáci vítáni jako osvoboditelé. Kromě toho, mladí důstojníci severokorejské armády jsou prý daleko doktrinářštější než jejich někdejší předchůdci. Jeden emigrant hovořil o tom, že se prý Kim Džong Il vyjádřil, že kdyby byla Severní Korea napadena, Kim "zničí svět", než aby dopustil, aby Severní Korea válku prohrála. Vzhledem k tomu, že Severní Korea už vlastní asi osm jaderných bomb, není možno riskovat a nebrat severokorejskou hrozbu vážně.

Kompletní článek v angličtině ZDE