Spojené státy jsou v současnosti jedinou zemí, která má schopnost a ambice vykonávat globální vládu, a zůstanou takovou zemí. To znamená, že Spojené státy dokáží vyvíjet na Čínu obrovský strategický tlak. I když v posledních letech Peking záměrně neoznačuje Washington za nepřítele, mnoho Číňanů stále považuje USA za velkou hrozbu jejich národní bezpečnosti a vnitřní stabilitě.

USA jsou ovšem globálním vůdcem v hospodářství, ve školství, v kultuře, v technologii i ve vědě. Čína proto musí udržovat s USA těsné styky, mají-li být její modernizační snahy úspěšné.

Naštěstí, zejména po 11. září 2001, je spolupráce s Čínou i v zájmu USA, a to v oblasti boje proti terorismu, při rekonstrukci Iráku a při úsilí o stabilitu na Blízkém východě. Washington také usiluje o spolupráci s Čínou v oblasti obchodu a financí, navzdory problémům ohledně kursu čínské měny, copyrightu a obchodu s textilem.

Alespoň po několik nadcházejících let nebude Washington považovat Peking za svou hlavní bezpečnostní hrozbu a Čína se bude vyhýbat nepřátelským postojům vůči USA.

Z čínského hlediska je však úpadek vlivu USA a vznik multipolárního světa nevyhnutelný.

Ale zatím k tomu nedochází: navzdory vážným problémům s obchodem a finančními deficity, ilegálním přistěhovalectvím, nedostatečnou lékařskou péčí, obrovskými příjmovými rozdíly, rozkládajícím se školstvím a rozhádanými voliči je americká ekonomika v dobrém stavu: loni vzrostla o 4,4 procenta a letos má vzrůst o 3,5 procenta. V krátkodobé perspektivě moc USA jen poroste.

Mnoho rivalů USA, jako Evropská unie, Rusko a Japonsko, čelí interním problémům a Spojené státy hned tak nepředstihnou. USA zůstane dlouho dominantní globální silou s dostatečnou vojenskou mocí na prosazování agresivní diplomatické a vojenské politiky.

Z čínské perspektivy si USA posílily svou geopolitickou nadřazenost v roce 2001 svým vítězstvím v Afghánistánu. USA mají nyní základny ve střední Asii a posílily svou vojenskou přítomnost v jihovýchodní Asii i na Blízkém východě. USA chtějí stabilizovat Blízký východ a zabránit šíření zbraní hromadného ničení.

Blízký východ je pro USA důležitý kvůli ropě a kvůli terorismu. Kvůli jaderným zbraním se USA zaměřují na Írán a Severní Koreu.

Avšak navzdory mnoha svým výhodám, USA nejsou neporazitelné. Například válka v Iráku vedla k mezinárodní izolaci USA, jednak od západní Evropy (Francie, Německo), a napětí s islámským světem dramaticky vzrostlo.

Ozbrojený odpor vůči americké okupaci Iráku překvapil Bushovu vládu. Týrání iráckých vězňů v amerických věznicích v Iráku oslabilo důvěruhodnost americké rétoriky o lidských právech. Schopnost USA ovlivňovat nepřímo jednání jiných států byla oslabena.

Navzdory mnoha politickým a hospodářským konfliktům mají nicméně Evropa, Japonsko a Rusko s USA mnoho společných zájmů, a ty jsou důležitější než jejich vzájemné neshody. Spolupráce probíhá ve skupině G8 a to se v nadcházejících pěti až deseti letech nezmění.

V mnoha rozvojových zemích se nyní ekonomika rozvíjí daleko bouřlivěji než v průmyslovém světě a tyto země posílily svou globální roli. Bohaté země, zejména USA, však nadále mají dominantní postavení v OSN, ve Světové organizaci pro obchod, ve Světové bance a v MMF.

Pokud zůstane mezinárodní pověst USA kontroverzní, dává to Číně větší příležitost pro multilaterální vyjednávání. Bylo by však pošetilé, kdyby se Peking pokoušel změnit mezinárodní pořádek či instituce, které podporuje západní svět.

Do nejtěsnějšího styku s Čínou přichází USA přímo v Asii a v tichomořské oblasti. Tam dochází buď ke střetu zájmů, anebo k autentické spolupráci. Důležitá je zde ale celá řada dalších faktorů:

V důsledku interních reforem posiluje znovu Japonsko svůj status jako nejmocnější ekonomika v severovýchodní Asii. Indické hospodářství roste nesmírně rychle a Indie se sbližuje s Pákistánem, s USA i s Čínou. Ruské hospodářství se nyní rozvíjí také rychle, především v důsledku vzrůstu světových cen energie. Proto se silně rozvíjí těsná spolupráce mezi většinou zemí v asijsko-tichomořské oblasti. Zůstávají dva problémy: Severní Korea a Tchajwan.

Největší vliv v tomto regionu na čínsko-americké vztahy má Japonsko. Od ukončení studené války americko-japonská aliance posílila. (Čína doufala, že bude slábnout.) Tokio vyslalo svá vojska do Iráku a podílí se i na rekonstrukci Afghánistánu. USA podporují úsilí Japonska získat permanentní křeslo v Radě bezpečnosti OSN.

Vztahy mezi Japonskem a Čínou naopak ochladly v důsledku několika nedávných incidentů. Japonsko pozvalo tchajwanského bojovníka za nezávislost Lee Teng Huia a znovu vydává učebnice, které bagatelizují japonská zvěrstva, spáchaná za druhé světové války. V Číně se letos na jaře konaly četné protijaponské demonstrace. Historické konflikty mezi Čínou a Japonskem se mohou stát závažným politickým problémem. Je třeba být velmi opatrný.

Namísto toho, aby USA v této věci pomohly, naopak přispěly k čínsko-japonskému ochlazení vztahů. Peking se obává, že konsolidace americko-japonských vztahů je na úkor Číny a že je motivována společnou obavou z Číny.

Japonsko také reagovalo ostražitě na úsilí Číny vytvořit systematičtější mezinárodní hospodářskou spolupráci ve východní Asii. Tokio se obává sílící role Pekingu v regionu a nechce spolupracovat na vytváření regionálních struktur, které by vyloučily Spojené státy. V dlouhodobé perspektivě neposlouží konflikt mezi Čínou a Japonskem nikomu, protože by mohl destabilizovat existující hospodářské a bezpečnostní struktury v Asii, mnohé z nichž jsou ku prospěchu USA.

V oblasti mezinárodní bezpečnosti je ohniskem čínsko-amerických vztahů Severní Korea. Bushova vláda nemá jinou možnost než jednat opatrně. Snaží se přesvědčovat Severní Koreu, aby nevyvážela jadernou technologii. Čína se také snaží přesvědčovat Severní Koreu, aby nevyvíjela jaderné zbraně, ale odmítá podporovat sankce a blokády proti Pchjong-jangu. Jestliže Severní Korea veřejně přizná, že vlastní jaderné zbraně, bude to znamenat, že politika USA, Číny, Jižní Koreje, Japonska a Ruska - které usilují o bezjaderný korejský poloostrov, selhala. USA pak možná budou požadovat tvrdší akce proti Severní Koreji, což může zostřit čínsko-americké vztahy.

Jinak jsou politické vztahy mezi Čínou a USA relativně stabilní a hospodářské styky se rozvíjejí. Problémem zůstává Tchajwan. Bylo by katastrofou, kdyby kvůli tomu vznikla mezi Čínou a USA válka. Přesto však někteří tchajwanští aktivisté, proti vůli většiny Tchajwanců, usilují o plnou nezávislost.

Čína považuje statut Tchajwanu za interní záležitost. Avšak pouze v koordinaci s americkou politikou vůči Tchajwanu může Peking oslabit separatistické síly na tomto ostrově. Američtí politikové sice kritizovali, že Čína v březnu 2005 přijala zákon zakazující odtržení Tchajwanu, ale i nadále zdůrazňují, že jsou proti vyhlášení nezávislosti Tchajwanu a pochválili návštěvy tchajwanských opozičních představitelů v Číně, k nimž došlo na jaře 2005. Čína, USA a Tchajwan by měly o budoucnosti Tchajwanu systematicky jednat.

Mezi Čínou a USA neexistuje soupeření o světovou nadvládu, jak tomu bývalo za studené války mezi SSSR a USA, ale vztah Číny a USA obsahuje určité charakteristiky takového soupeření. Je to vztah mezi rovnými mocnostmi. Avšak obrovský rozdíl mezi oběma zeměmi, co se týče moci a mezinárodního statutu i obrovské rozdíly mezi politickými systémy obou zemí brání USA, aby považovaly Čínu za sobě rovnou. Vliv Číny na USA je daleko menší než vliv USA na Čínu. USA vůči Číně hraje ofenzivní a Čína vůči USA defenzivní roli.

Čína a USA nebudou mít na úrovni vlády nikdy skutečně přátelské vztahy. Avšak obě země by měly být schopny vytvořit si přátelské styky na nevládní úrovni a mezi jednotlivými občany.

Černobílá analýza nepomůže. Kdyby se USA rozhodly začít bránit hospodářské modernizaci Číny - jak to navrhl John Mearsheimer z University of Chicago - Čína by nebyla jedinou zemí, která by tím utrpěla.

Spojené státy se obávají, že hospodářská prosperita Číny povede i k posílení její vojenské moci. Washington by si však měl uvědomit, že důležitou otázkou je nikoliv, kolik peněz Čína vydává na zbrojení, ale jakým směrem zaměřuje svou vojenskou mašinérii, která je stále jen zlomkem americké armády. Nejlepším způsobem, jak snížit napětí, je vést otevřené a podrobné strategické rozhovory.

Čína čelí stejnému paradoxu: jen hospodářský úpadek USA by znamenal oslabení vojenské moci Washingtonu, jenže to by poškodilo i čínské hospodářství. Kdyby například oslabil vliv Washingtonu na Blízkém východě, mohlo by to vést k nestabilitě, která by ohrozila ropné zdroje, které Čína potřebuje.

Potenciální konflikt mezi Čínou a USA ohledně energetických zdrojů by měl být hodnocen ve stejném světle. Obě země by měly respektovat energetické potřeby druhé strany. Čína nyní kupuje ropu ze Súdánu a z Venezuely, což nejsou zrovna přátelské země vůči USA. Washington se zase snaží získat přístup k ropným polím ve střední Asii nedaleko čínských hranic. Peking i Washington by měly vzájemně pochopit své potřeby a spolupracovat v energetických otázkách na společných projektech.

Historie už dokázala, že USA není trvalým nepřítelem Číny. Čína nechce, aby ji USA považovaly za nepřítele. Zlepšování čínsko-amerických vztahů bude pomalé, omezené a podmíněné a v případě určitých provokací (pokud Tchajwan vyhlásí nezávislost) dojde naopak k zhoršení vztahů. Proto je nutno vytvořit stabilní nový rámec, aby nedošlo k likvidaci mezinárodního rámce, příznivého pro budování prosperujících společností. Čína chce dosáhnout pro své obyvatelstvo takové prosperity do poloviny jednadvacátého století - bude-li Washington spolupracovat, nic jí nebude stát v cestě.

Kompletní článek v angličtině ZDE