Ale nejde jen o politiky. V médiích se stal standardem dvojí metr. Už zde nemáme levicově a pravicově orientované lidi. Už zde máme stranu světla a stranu tmy. Co se na straně světla projde, to na straně tmy je nutno hned potřít a potrestat.

Příklad?

Vynechme omáčku a text zní : Všichni pravicově smýšlející lidé jsou bezmocně zuřiví, primitivní antikomunisté. Oni mají jasno - zrušit komunisty, zavřít je do lágrů, zabít je. Jenže nejsou originální - to už dělal před nimi Hitler. A není rozdíl mezi nimi a Hitlerem -- je to stejná banda fašounů.

Toto vyšlo 27.2, jen pár týdnů před kauzou Cibulka/Přenosilová. Vyšlo to v periodiku, jehož redaktor patřil mezi hlavní mediátory této kauzy. Tvrdil (parafrázuji, nechce se mi to hledat): Cibulka selhal, protože nedal výrok paní Přenosilové do kontextu, nevyvážil ho. Jak se ale zachoval on k výše uvedenému textu? Ani řádka.

Celý článek je ZDE

Ano, dostali jsme se do období obav. Máme je všichni, nalevo i napravo. Protože i periodika chlubící se nezávislostí pomáhala pilně budovat atmosféru strachu. Proveďte si, pane Čulíku, analýzu toho, co bylo zveřejněno na BL. Nebo tím pověřte některé z Vašich studentů (už od nich zde vyšla dobrá analýza). Ať udělají korelaci mezi tím, co je psáno v Modré šanci, jak ta byla na BL interpretována v článcích pana Víta a jaké závěry z ní byly učiněny (lidé budou umírat na prahu nemocnic, díky reregulaci příjdou o střechu nad hlavou...). Atmosféru strachu zde šířila VŠECHNA média, Vaše nevyjímaje. Vzniklé obavy mohou zmizet, pokud vy, novináři, začnete používat jeden metr na vše.

Přesto, co jsem výše napsal jsem optimista. Ano, nahoře jsou nyní ti, kterých se bojíme. Jsem hluboce přesvědčen, že právem. Ano, v politice nastalo nepřehledné období. Ale to neznamená automaticky problémy a tragédie. Nás občany neovlivňuje jenom politika. Máme, vnímáme a ovlivňujeme mnoho vrstev. Na jednu stranu se proti sobě vymezujeme a stylizujeme, na druhou stranu platí, že dělící čára mezi námi není jednoznačná.

Probíhá nitrem každého z nás, neboť takříkajíc stojíme každou nohou v jiném táboře. Důležitější je to, to si neseme v sobě z dětství než to, jak se nyní zaškatulkováváme. V každém z nás je jak altruismus tak sobectví a ani jedna strana nemá monopol na morální hodnoty. Slušní lidé se nacházejí v obou táborech. To, že se oba tábory skládají z mnoha skupin, které sledují vlastní úzce chápané cíle nam orinentaci znesnadňuje, ale neznemožňuje.

Momentálně chybí překlenovací vize, ale tu někdo přinese a prosadí.

Navíc řadu problémů nelze řešit jinde než na lokální úrovni. Na té úrovni, kterou můžeme ovlivňovat. Na té úrovni, která je v našich rukou každý den, ne jen jednou za čtyři roky. Na té úrovni, která má pro kvalitu našeho života stejnou, ne li větší váhu, než na té, kde dobíhá testosteronové kočkování. Na té úrovni, která má i jiné než politické rozměry. Na té úrovni, která z debat vypadla.

Váš úvodník mi, pane Čulíku, skutečně nesedl. Pokud nyní máme obavy a strach, máme pro to důvod. Nepeskujte nás, neironizujte nás, ale pomozte nám je překonat.

Pomozte nalézt překlenovací vizi.