USA by si musely zakázat obě hlavní politické strany, protože podporují agresivní prosazování amerických strategických zájmů, v nichž lidská práva hrají úlohu čistě propagandistickou.

Problémem tedy byl a je ekonomický model, protože ten nepřál soukromému podnikání, které lze v nejobecnějším měřítku interpretovat jako kontrolu chudých bohatými.

Uvádět lidská práva nebo ztráty na životech jako varování před návratem komunismu je bezpředmětné.

Dovolím si na tomto místě položit čtenáři otázku: Víte, že i v současné době existuje země, kde malá skupina lidí může nechat uvěznit kohokoli na libovolně dlouhou dobu, odepřít mu řádný soud s tím, že obvinění proti němu je tajné, mučit ho odpíráním spánku a ignorovat presumpci neviny?

Odpověď bude možná překvapující: je to současná Kanada, reálně kapitalistická země neposkvrněná komunismem.

Zabývejme se raději otázkou, zda je možná restaurace ekonomického modelu používaného komunisty, respektive zda je možnost, aby koexistoval se současným dominantním ekonomickým modelem.

Aby k tomu došlo je nutné splnit určité předpoklady. Na prvním místě lze jmenovat globalizaci, jejímž smyslem není globální rozvoj, ale využití levné pracovní síly k maximalizaci zisku. Tento stav nemůže pokračovat donekonečna, protože s ním spojené sociální problémy začínají ohrožovat stabilitu samotných bohatých zemí.

Zde je možné jmenovat přesuny výroby z USA do Asie nebo obtížnou situaci kanadských farmářů, kteří ve značné míře přežívají díky finančním injekcím poskytovaných vládou z peněz daňových poplatníků. V Kanadě již prakticky nenajdete výrobek made in USA, tedy kromě zeleniny, kterou v Kalifornii sklízejí levní Mexičani.

K tomu, aby globalizace mohla fungovat, je nutné udržet zaměstnanost v bohatých zemích a jejím prostřednictvím i takzvaný optimismus spotřebitelů. Je tedy pravděpodobné, že globalizace dosáhne určitého stupně nasycení. Jinak řečeno, bohatý svět ponechá část světa jejímu osudu.

V tomto směru není bez zajímavosti, že kubánský model je považován za vhodný pro chudé země s nedostatečnými zdroji. Politicky to zatím není schůdné, protože americká vláda se cítí uražena tím, že se Kuba unikla z její kontroly, ale ekonomicky to dává smysl. Pochybovači si mohou položit otázku, proč je Haiti, které se nikdy nevymklo americké kontrole a tržnímu hospodářství, nejbědnější zemí amerického kontinentu.

Vznik paralelního systému lze očekávat v zemích, kde je dost nerostných surovin a málo chutě dávat je jiným skoro zadarmo. Typickým příkladem je Venezuela.

V Evropě, je díky EU existence paralelního systému velmi málo pravděpodobná. Určitou šanci na úspěch má združstevňování zemědělství jako obrana proti velkým společnostem.

Vraťme se nyní k problému zákazu komunistické strany v Česku. Důvodů, proč k němu nedošlo, je celá řada. Na prvním stojí obtížnost zakázat myšlenku jako takovou. K tomu přistupuje skutečnost, že šlo o ekonomický model, který zajistil slušnou životní úroveň, vysokou míru vzdělanosti, velmi dobrou lékařskou péči a zejména v šedesátých letech obrovský rozvoj kultury, takže historii není možné zcela odmazat zejména v situaci, kdy nový systém přinesl pro mnohé nezaměstnanost a existenční nejistotu.

Represivní prvky systému, omezení občanských svobod, chcete-li, byly samozřejmě nepříjemné, ale s odstupem času se mnohé z nich jeví jako mocenská opatření obecného rázu. Stačí se podívat jak ochotně využívají západní demokracie válku proti terorismu k omezení lidských práv na vlastní půdě.

Moc nastupující po roce 1989 neměla zájem na tom komunistickou stranu zakázat. Jednak to bylo nepraktické z hlediska přesunu moci. A pak, co Čech, to bojovník proti nenáviděnému režimu, takže nebylo dost dobře možné označit členy KSČ za zločince en bloc. Zvlášť když se někteří hodili.

Dubček na tribuně byl například potřebným symbolem kontinuity s populárním obdobím roku 1968 a navíc dodával důvěryhodnost účelovým prohlášením Václava Havla, že v Česku nejde o restauraci kapitalismu.

Možnost odsoudit ty, kdo v minulém režimu porušovali zákony, zlikvidoval lustrační zákon, který odvrátil pozornost k většinou bezvýznamným lidem uvedených v seznamech Stb.

Slabina lustrací byla dále v tom, že nebraly v úvahu, že každá moc má svoje tajné složky. A i kdyby šlo pouze o projev komunistické moci, neměla nová moc morální právo lustrace provádět už jen proto, že se netýkaly prominentů, kteří byli příliš vysoko na to, aby v nějakých seznamech vůbec byli.

Druhý důvod je daleko závažnější. Z archivů Stb se totiž okamžitě "ztratilo" mnoho materiálů týkajících se předních disidentů včetně těch historicky nejcennějších -- spisů ve složce Václav Havel (toto konstatování jsem ochoten odvolat pokud materiály existují a jsou veřejně přístupné; s velkým zájmem bych si je přečetl). Nová moc v čele s Havlem tím ztratila morální kredit lustrace vůbec provádět, přičemž je úplně jedno, jestli ony materiály byly zlikvidovány na jejich příkaz a nebo díky servilnosti nových poddaných.

V době vlády ODS byla KSČM mimo oblast zájmu. Havel komunisty jako stranu zásadově ignoroval, i když v politice a soukromých obchodech měl, řekněme, pragmatičtější měřítka. Komunisté se stali faktorem v české politice teprve v době, kdy se ukázalo, že mají významné procento hlasů voličů a že jsou ochotni posunout se doprava a podporovat některé složky programu ČSSD.

Tento stav pro ODS nepříjemný, protože ČSSD s koaličními partnery a podporou KSČM měla dost hlasů přehlasovat Klausova veta a prosazovat svůj program, nicméně nezrušení komunistické strany -- jakkoli to zní paradoxně -- mělo pro pravici sebezáchovný význam.

Je sice možné, že se najde pár lidí, kteří to myslí se zákazem komunistů vážně, ale z čistě politického hlediska by to byl naprostý nesmysl. Voliči komunistů by totiž přešli k sociální demokracii a vytvořili tím velmi silnou levici, proti níž by ODS těžko měla šanci.

V tomto smyslu je KSČM vítaným politickým partnerem ODS. A pak, proč rušit stranu, která pomohla zvolit Klause a třeba si to zopakuje. Možná jednou, až nebude zapotřebí ...