Levicově založeného vegetariána a člena Greenpeace to pobouřilo. Bude pro něj přece lehké usvědčit "pravičáckou propagandu" z omylu! S několika studenty začal Lomborg analyzovat ekologická data a konfrontovat je se Simonovými závěry. V té době ještě bezvýhradně věřil "Litanii", jak dnes nazývá "nekonečný proud nářků nad zhoršujícím se životním prostředím". V průběhu práce ale začal zjišťovat, že Litanie má zásadní slabinu: nepodporují ji žádná průkazná data. Simon měl pravdu! [1].

V roce 1998 napsal Lomborg sérii článků pro dánský časopis Politiken. Potvrdil v nich, že téměř všechny měřitelné ekologické charakteristiky se zlepšují. Přelidnění se zpomaluje, v globálním měřítku máme dostatek potravin. Energetická krize nehrozí, protože známé zásoby fosilních paliv rostou rychleji než jejich spotřeba. Platí to i pro nerostné suroviny, jejichž ceny dlouhodobě klesají. Lesů ani biologických druhů příliš neubývá. Znečištění se v rozvinutém světě snižuje a odpady nepředstavují velký problém. Globální oteplování nepřinese katastrofu?

V září 2001 vydalo renomované vědecké nakladatelství Cambridge university press anglickou verzi knihy The skeptical environmentalist s podtitulkem Measuring the real state of the world. Je to narážka na pesimistické ročenky s názvem Stav světa, které vydává americký aktivistický Worldwatch institute, donedávna řízený Lesterem Brownem. "Dnes narozené děti budou žít déle, budou zdravější, budou mít více jídla, lepší vzdělání, vyšší životní úroveň, více volného času a možností a životní prostředí Země to přitom nezničí. A takový svět je přece nádherný," shrnuje Lomborg hlavní poselství své knihy.

Čtenář si nejspíš vzpomene na dobové strašení svazáckého hnutí Brontosaurus, že "nepřežijeme rok 2000". Jenže ekologická krize se prostě nekoná. Na první pohled to vypadá neuvěřitelně. Lomborg ale vysvětluje, že neudělal nic jiného, než to, k čemu je jako statistik povolán - "přepočítal" pesimistické scénáře. Jako vstupní data přitom použil vládní statistiky a oficiální čísla OSN, Světové banky a dalších globálních institucí. Tedy stejná čísla, ze kterých vycházejí temné předpovědi o nadcházející Apokalypse.

Lomborg analyzoval obrovské množství dat: více než 500 stránková kniha obsahuje skoro 200 tabulek a grafů, 3000 poznámek a stovky citací. Každá informace, se kterou pracuje, je pečlivě odzdrojována. Čtenář tak má možnost krok za krokem kontrolovat všechna jeho tvrzení.

Naprostá většina našich obav o životní prostředí jsou podle Lomborga jen "fantomové problémy" - předsudky a mýty vzniklé buď chybnou interpretací nebo záměrným falšováním statistik. Lomborg z toho na mnoha místech usvědčuje zelené aktivisty. V kapitole s názvem "Skutečnost versus Greenpeace" například popisuje, jak tato organizace více než sedmdesátinásobně nadsadila údaj o vymírání živočišných druhů. Tiskovou zprávu s tímto nesmyslným číslem museli aktivisté po zveřejnění knihy stáhnout z internetu. Zástupce Greenpeace pak přiznal: "Je pravda, že řada ekologických otázek, za něž jsme bojovali, je prakticky vyřešena. Naše strategie však bez ohledu na to i nadále vychází z předpokladu, že ?všechno jde k čertu."

Tento výrok vysvětluje, proč aktivisté tolik přehánějí. Iracionální strach ze zhoršujícího se životního prostředí dává jejich existenci smysl a zároveň pohání fundraisingové kampaně. Greenpeace od veřejnosti každoročně vyberou kolem 150 milionů dolarů. Co kdyby se ale ukázalo, že ve skutečnosti to s přírodou není tak zlé?

Podle Lomborga bychom měli aktivisty prověřovat stejně přísně jako průmyslové lobby. Ty veřejnost podezírá, že je vede jen touha po zisku, zatímco zelení mají automaticky imidž dobrodinců. "Ekologická hnutí jsou skupiny s politickými zájmy, a proto by se k nim mělo přistupovat s jistou dávkou skepse," řekl na podzim 2003 časopisu Týden.

Lomborgovi bylo mnohokrát podsouváno, že lakuje svět na růžovo. Ve skutečnosti ale jen volá po věcném řešení skutečných problémů - například ubývání tropických pralesů nebo lokálních hladomorů. Aktivisté podle něj manipulují demokratickým procesem určování priorit. "Abychom věděli, co udělat, aby byl tento svět lepším, musíme napřed co nejlépe zjistit, jak na tom dopravdy jsme. A k tomu se panikařením nedojde," tvrdí Lomborg. Prostředky, které se vyhazují na řešení pseudoproblémů, pak chybí na skutečně potřebné projekty.

Příkladem je třeba astronomicky nákladný Kjótský protokol. Za 150 - 350 miliard dolarů ročně oddálí do roku 2100 globální oteplování jen o šest let. Za cenu pouhého jednoho roku platnosti Kjóta bychom přitom mohli všem obyvatelům Třetího světa zajistit čistou vodu. Podle Lomborga by to každoročně zachránilo dva miliony životů.

Kniha se okamžitě po vydání stala bestsellerem a její autor celebritou. Britský The Guardian označil Lomborga za "nejkontroverznějšího ekologického myslitele", ekonomické fórum v Davosu ho zařadilo mezi "globální vůdce zítřka" a časopis Business Week ho zvolil jednou z padesáti "hvězd Evropy". The Economist, Wall Street Journal a New York Times přivítaly knihu s nadšením. Washington Post psal o "velkolepém výkonu" a "nejvýznamnější práci o životním prostředí od vydání Lomborgova polárního protikladu, knihy Rachel Carsonové Mlčící jaro" (tato pesimistická sci-fi stála v 60. letech u zrodu zeleného hnutí).

Zároveň se ale na Lomborga vrhla armáda rozzuřených kritiků. Heretik vyzbrojený chladnými čísly totiž aktivisty zasáhl na nejcitlivějším místě. Ekologické organizace knihu v duchu spiklenecké tradice označily za úskok průmyslových korporací. Některé odsudky připomínaly spíš věroučné encykliky či pastýřské listy. Americká zelená organizace World resource institute například varovala novináře, aby ke knize "přistupovali obezřetně", protože Lomborg se "prostě mýlí".

Ve vzrušené polemice na obou stranách Atlantiku padaly výrazy "lhář", "podvodník", "falešný prorok" či "šarlatán". Bilog Edward O. Wilson nazval Lomborga "parazitem" a někteří čtenáři s ním dokonce odmítli stát na stejné autobusové zastávce. Ekologický publicista Mark Lynas založil stránku ANTI-Lomborg a za "proklaté lži a nebezpečné nesmysly" mrštil Loborgovi na oxfordské autogramiádě do tváře šlehačkový dort. Po anonymních výhružkách museli dánského profesora hlídat čtyři tělesní strážci.

Podle nejčastějších námitek Lomborg dezinterpretuje data, vytrhává čísla z kontextu a manipuluje statistiky. Kritici ale až na výjimky nebyli schopni doložit žádné konkrétní příklady. "Jsou silní v opovržení a úšklebcích, ale slabí ve faktech," shrnul The Economist.

Vysloveně hanebně se v lednu 2002 zachoval časopis Scientific American. Rozsáhlou recenzi zadal čtyřem vědcům úzce spojeným se zeleným hnutím (práci jednoho z nich navíc Lomborg v knize jmenovitě kritizuje). Ačkoliv našli jen pár triviálních chyb, knihu doslova rozsekali. "Byla to ubohost, plná jízlivých osobních útoků, a nezastavila se dokonce ani před přirovnáním Lomborga k lidem, kteří popírají holocaust," napsal známý popularizátor vědy Michael Crichton.

Lomborgovu reakci odmítl časopis zveřejnit. Když ji spolu s recenzí vystavil na své stránce, Scientific American mu pohrozil žalobou za porušení autorských práv. To už není věcná debata, to je inkviziční potlačování demokratické diskuse.

Na své stránce se Lomborg vyrovnává se všemi dosud publikovanými kritikami (a čtení této polemiky je mimochodem snad ještě větším intelektuálním zážitkem než kniha samotná). Ukazuje se, že kniha jako celek vydržela soustředěný útok protivníků, kteří se ji pokoušeli doslova zadupat do země.

Bitva o Lomborga v mnohém připomíná emotivní spor o knihu André Gida Návrat ze SSSR (1936). Gide jako první odhalil děsivou pravdu o zemi, která v té době byla fetišem západních levicových intelektuálů. I jemu tehdy nikdo nevěřil, i on se stal terčem zuřivých osobních útoků.

Na jaře 2002 několik kritiků Lomborga udalo dánskému Výboru pro vědeckou nepoctivost (DCSD). Tato instituce se zlověstným názvem pak v lednu 2003 rozhodla, že kvůli údajné jednostrannosti je kniha "v rozporu se standardy dobré vědecké práce". Svůj závěr přitom DCSD nedoložila žádnými důkazy kromě vágní recenze Scientific American. Lomborgovu reakci zcela ignorovala. Pro srovnání si představme policii, která vás obviní z vraždy, aniž by se obtěžovala s hledáním mrtvoly a s prověřením vašeho alibi.

Lomborgovi odpůrci triumfovali, ale 300 dánských profesorů založilo iniciativu na jeho podporu. Některé hlasy dokonce přirovnaly rozhodnutí DCSD k pokusům církve umlčet Galilea. "Orwellovský" zásah proti Lomborgovi pro ně byl důkazem, že se ochrana přírody stala novodobým náboženstvím, o jehož věroučných dogmatech se nesmí diskutovat.

V prosinci 2003 dánské Ministerstvo pro vědu zrušilo rozhodnutí DCSD jako příliš emocionální a "postrádající jakoukoliv argumentaci." Zelené organizace, které předtím bouřlivě oslavovaly Lomborgovo odsouzení, to veřejnosti zamlčely. Příkladem může být české Hnutí Duha. O rozhodnutí DCSD vydalo zvláštní tiskovou zprávu v době, kdy u nás byla anglická verze Lomborga dostupná jen těm, kdo si ji objednali na Amazonu. Po zrušení rozhodnutí DCSD bylo ale na stránkách Duhy ticho po pěšině. Přesně takhle v praxi vypadá jednostrannost, kterou Lomborgovi jeho odpůrci tolik vyčítali [2].

Překlad knihy právě vychází v pražském nakladatelství Dokořán. Dá se mu vytknout snad jen zavádějící český název Skeptický ekolog. Lomborg totiž nevyjadřuje skepsi k ekologům, ale k laickým zeleným aktivistům (ekologistům, environmentalistům). Vědečtí ekologové s přijetím knihy nemají větší problémy, což dokládá doslov Martina Konvičky a Stanislav Mihulky z Biologické fakulty v Českých Budějovicích. "Lomborg má velký kus pravdy," píší. Říká totiž to, co ekologové už dávno vědí - že se světem se nic moc závažného neděje.

Lomborg je představitelem dlouhé optimistické tradice úvah o životním prostředí [3]. Proč se o těchto ekooptimistech nedočtete v novinách? Lomborg vysvětluje, že masmédia potřebují dobře prodejné vize Apokalypsy, které jim přitahují čtenáře a diváky. S ekopesimisty proto novináři uzavřeli jakousi nevyřčenou smlouvu: vy nám budete dodávat strašidelné historky a my na oplátku nebudeme prověřovat jejich pravdivost.

"O životní prostředí se zajímají pouze lidé, jejichž důležitější potřeby jako je jídlo, oděv nebo obydlí jsou uspokojeny," říká Lomborg. "Zkušenost zkrátka ukazuje, že životní prostředí nejlépe ochrání dostatečný hospodářský pokrok." [4].

Domácí debatu o životním prostředí Skeptický ekolog bezpochyby změní stejně radikálně, jako se to stalo ve světě. Mnohé zelené mýty napříště budou už jen pro smích, hodnověrnost českých zelených organizací bude vážně zpochybněna. Kniha by si měla najít cestu do hodin biologie na základních a středních školách, kde by mohla posloužit jako věcný korektiv ideologické propagandy ekopesimistů.

S jistou nadsázkou se dá říct, že Skeptický ekolog zeleným hnutím zasadil ránu z milosti. "Lomborg je svědectvím o tom, že se lze vyléčit i z tak zhoubné choroby zatemnění mysli jako je ekologický aktivismus," napsal přiléhavě jeden z účastníků internetové konference na Ekolistu. Otázkou jen je, proč jsme na český překlad museli čekat pět let.

Psáno pro Mladou frontu Dnes, kde zkrácená verze textu vyšla 3. června

POZNÁMKY:

[1] Že měl Simon pravdu ale demonstruje i jeho známá sázka s Paulem Ehrlichem. Tento americký biolog čtenáře dlouhá léta bombardoval pesimistickými články a knihami o tom, že životní prostředí se zhoršuje, svět spěje k zániku a lidstvu docházejí zdroje energie a nerostné suroviny.

V roce 1980 přijal Ehrlich nabídku k sázce, kterou ekooptimista Simon zveřejnil v časopise New York Times. Profesor ekonomie Marylandské univerzity v nabídce tvrdil, že se v příštích deseti letech sníží cena jakýchkoli nerostných surovin, které si jeho soupeř vybere. Ehrlich zvolil nikl, cín, měď, chrom a wolfram.

V prosinci 1990 Ehrlich sázku prohrál. Ceny všech těchto surovin poklesly, jak Simon předpovídal, protože se s objevem nových nalezišť zvýšily jejich známé zásoby.

[2] Autorem tiskové zprávy tehdy byl čelný aktivista Hnutí Duha Vojtěch Kotecký. České vydání Lomborga dnes spiklenecky označuje za "kampaň proti zeleným"

[3] Například Gregg Easterbrook: A moment on the Earth, Dirk Maxeiner a Michael Miersch: Ekooptimism, americké think-tanky Heartland institute a Cato institute či americké hnutí Wise use.

[4] Platí to ostatně i pro Českou republiku, kde se po zavedení tržní ekonomiky a nastartování hospodářského rozvoje životní prostředí radikálně zlepšilo

Oxford Journal: The Sceptical Environmentalist - recenze v angličtině - ZDE