Je to situace analogická Německu, Itálii a dalším vyspělým demokraciím, není to Polsko, Slovensko ani Ukrajina. Nemáme se za co stydět. Otázkou je, máme-li politiky, kteří jsou tuto stabilitu schopni unést.

Není to 100 : 100

Nesouhlasím s úvahami žurnalistů a politologů, že je v parlamentu po stu poslanců z obou protikladných táborů. V parlamentu je -- doufejme -- sto poslanců levice a levého středu, 94 poslanců pravého středu a pravice a 6 poslanců Strany zelených. To jen Martin Bursík v touze po vládní trafice táhne stranu pod praporem antikomunismu a v rozporu s minimálně částí členské základny k ODS a lidovcům. Nešikovnými předvolebními i povolebními výroky mu "nahrál" i premiér Paroubek. Nevíme, zda Bursík ve straně se svým kursem zděděným z minulých stranických angažmá definitivně prorazí. Jeho nevýhodou je, že vzhledem k relativně malé síle poslanecké skupinky Zelených nemůže počítat s více než jedním, maximálně se dvěma vládními křesly. To jej může dostat do konfliktu s dalšími členy a funkcionáři strany, kteří z vládní odpovědnosti nebudou mít nic a navíc je to omezí v prosazování vlastních stanovisek a záměrů.

Pro Zelené by skutečně bylo nejvýhodnější být jazýčkem na váze a pouze tolerovat (tj. vyslovit důvěru) menšinovou vládu bez závazku podporovat její politiku jako celek. Takto si mohou vždy svobodně vybrat, čí návrh podpořit a mít i velkou šanci na podporu dalších stran pro svá stanoviska. Mohli by se takto stát nejúspěšnější stranou v parlamentu. Něco prohlasují s pravicí, více ale s levicí, ke které mají -- ať si o tom říkají co chtějí -- objektivně blíže. Ve vládní koalici budou vázáni dohodami a nuceni hlasovat i pro to, s čím nesouhlasí. Jak se tato strana vybarví, ukáže teprve čas. Nejlepším testem skutečné orientace by byl návrh nějakého zákona v duchu jejich programu, který by podali sociální demokraté či komunisté. Pak budou Martin Bursík a spol. moci ukázat, zda jsou skuteční Zelení anebo zda si jen zahalili modrou košili zeleným kabátem.

Poražená KSČM

KSČM zaznamenala vedle lidovců největší propad. Určitě její "vlažnější" stoupenci hlasovali pro ČSSD, ale to není hlavní důvod volebního neúspěchu. Vojtěch Filip a spol. si jistě sypou popel na hlavu za neslanou nemastnou kampaň a prezentaci šedivých, nevýrazných osobností na čele některých kandidátek. Vypadá to, že si předáci KSČM zvykli na automatismus hlasování svých příznivců a poněkud zpohodlněli. Neměli bychom ale také zapomenout ani příspěvek některých komunistů ke zvolení Václava Klause prezidentem, což může mnohým příslušníkům radikální levice dodnes ležet v žaludku.

Charakteristickým rysem volebního výsledku KSČM jsou velké posuny v pořadí kandidátů. Sami voliči až překvapivě jasně poslali do politického důchodu mdlé a nudné dědečky typu Vlastislava Antoláka nebo Františka Beneše a naopak zabránili vstupu na politické výsluní Martě Semelové a podobným reprezentantům nostalgického proudu. I kovaní antikomunisté by měli přiznat, že voliči KSČM se zachovali až na výjimky prodemokraticky a proreformně. Doufejme jen, že tento signál současné vedení KSČM využije pro dovršení započaté transformace v moderní levicovou stranu. Příští volební výsledky by mohly potom být zase lepší. Snad se také alespoň dodatečně dovíme, jaké že to řešení komunisté vlastně mají.

Zrodil se český Olivovník?

Ať se to líbí komu chce, Jiří Paroubek vystupoval v posledních fázích předvolební kampaně jako jednoznačný vůdce levice. Tak tomu bylo naposledy v dobách Miloše Zemana. Ten však měl na výběr z více alternativ, předseda ČSSD má v důsledku "nulové tolerance" ODS jedinou. Musí dříve nebo později vytvořit proti stále více sjednocenému pravicovému bloku blok levého středu a levice, jinak nemá šanci na volební vítězství. Zaplať pánbůh, že si někdo konečně uvědomil, kam to svým oportunismem dotáhli Špidla a zejména po dobu několika let faktický lídr ČSSD Stanislav Gross. Díky jejich obojakosti a kolísání ve směru vzájemné podpory levicových kandidátů dosáhli jen výrazného zmodrání Senátu a potupných porážek v komunálních, krajských a evropských volbách.

O zrodu českého Olivovníku je však ještě předčasné hovořit. K němu musejí teprve dospět všechny subjekty na levé straně politického spektra. Vytvoření každé koalice předpokládá, že každý z něčeho sleví. Vzhledem ke komunistům tak zatím neučinili dříve Zeman ani dnes Jiří Paroubek. Je nesmysl vynucovat na komunistech například veřejné přihlášení se k atlantické zahraničně politické orientaci. To nedělá ani křesťanský demokrat Prodi. Je přece jasné, že ani komunisté přes svůj odmítavý postoj k NATO (stejný mají i italští komunisté) nebudou požadovat odchod z Aliance a v duchu staré latinské zásady pacta sunt servanda budou dodržovat platné smlouvy. To už koneckonců mnohokrát prohlásili.

Povýšenecké mentorování a bohumínská usnesení vytvoření potřebného levicového spojenectví neusnadní. Snad alespoň těch minimálně pár týdnů v opozičních lavicích přiměje sociální demokraty k zamyšlení, jak se nejlépe připravit na možnou změnu volebního systému. Ve většinovém (i částečně) volebním systému nemá za současné politické konstelace nesjednocená levice šanci.

Zvyšuje se význam senátních voleb

Současný volební pat zvýšil význam senátních voleb na podzim tohoto roku. ODS chybí již jen krůček k ovládnutí horní komory parlamentu. Není ani vyloučeno využití senátu pro "opravování" v očích modrých senátorů málo pravicových návrhů tvořící se koalice, které patové rozložení sněmovny neumožní zpětně přehlasovat. Být Jiřím Paroubkem, nechal bych pány Topolánka, Kalouska a Bursíka dohadovat se o vládním programu a rozdělení ministerských křesel (stejně budou mít jejich případné dohody jepičí život) a nastalý klid bych využil k intenzívní přípravě na podzimní senátní a komunální volby. Právě skončené volby ukázaly, že to s podporou levice z řad významných osobností veřejného života není tak zlé, jak se předpokládalo. I když mnohé Paroubkovy talenty hned tak do vládních křesel neusednou, je možné je využít na kandidátkách pro senátní volby. V živé paměti mám ještě jako volič z roku 2004 statečný boj Erazima Koháka na Praze 4, která je tradiční baštou ODS. Ale také zbytečné prohry levicových kandidátů v případě, že sociální demokraté se báli (aby snad nerozhněvali tehdejší koaliční partnery) podpořit lépe postavené komunisty.

V případě, že ČSSD tuto sebevražednou taktiku uplatní i letos, stane se senát hlasovací mašinérií ODS a základem pro opětovné zvolení Václava Klause prezidentem. V opačném případě je i při nižší volební účasti naděje na slušný výsledek.

Předčasné volby nejsou řešením, rozdělení vládnutí v čase však ano

I když by tolerování středopravé vlády nebylo moudré a přinejmenším napoprvé je nutno Topolánkově garnituře vystavit stopku, ani předčasné volby nejsou optimálním řešením. Nikdo totiž neví jak dopadnou. Budou-li v listopadu, zvýší sice účast v senátních a komunálních volbách, ale špatné počasí může mnohé od cesty do volebních místností odradit. A pěšky tam chodí spíše ti neprivilegovaní. Tomu, kdo přijede v bavoráku, sychravý podzim tolik nevadí.

Úřednická vláda není řešením natrvalo, její mandát by se počítal spíše na měsíce než na roky. Taková vláda totiž stát pouze spravuje, ale nevládne. Její legislativní iniciativa by závisela vždy na složitém vyjednávání s nadměrně silnou pozicí malých stran.

Ustavení velké koalice je ztíženo osobní animozitou představitelů ODS a ČSSD, která bude vyprchávat jen velmi pomalu. Zatím si dost dobře nedovedu představit kohabitaci předsedů stran, kteří na sebe podávají trestní oznámení a obviňují se z nejhorších hříchů. Totéž platí i o opoziční smlouvě číslo dvě. Politologové k těmto variantám také oprávněně poznamenávají, že neumožní vyjasnit a vyšetřit korupční aféry tak, aby jejich aktéři byli buď zcela očištěni nebo postaveni před soud.

Co tedy dělat, aby se předešlo předčasným volbám, které jsou jen zbytečným vyhazováním peněz a které by mohly současnou atmosféru ještě více vyhrotit. Myslím, že nejoptimálnějším řešením by bylo důsledně respektovat vůli voličů. Oba základní tábory by se měly dohodnout, že se o vládu rozdělí, ale ne tak, že by vytvářeli velké nebo duhové koalice. Podstatou dohody by mohlo být rozdělení vlády v čase. Dva roky by vládl Mirek Topolánek se svým týmem, po dvou letech by ukázněně odešel do opozice a uvolnil místo menšinové vládě sociálních demokratů nebo dokonce levicové koalici. To vše by bylo stvrzeno písemnou dohodou, která by v očích voličů jednoznačně diskvalifikovala její porušení z kterékoli strany. Takto bychom měli po celé volební období stabilní politické prostředí, dohoda by navíc nastolila tolik potřebnou vzájemnou důvěru. Obě koalice by mohly voličům ukázat, jak jsou schopné vládnout, navrhovat a prosazovat kvalitní zákony. Rovnováha sil by přitom nepřipustila nějaké unáhlené experimenty. Vystřídání euroskeptiků z ODS silně proevropskými sociálními demokraty by bylo také symbolické vzhledem k předsednictví České republiky v Evropské unii.

Mimořádný význam ustavení orgánů poslanecké sněmovny

Ústavní pořádek přikazuje nejdříve ze všeho ustavit orgány poslanecké sněmovny. Schůzi zahájí současný předseda Lubomír Zaorálek a dokud nebude zvolen předseda nový, bude jej také řídit. Lze očekávat tvrdý boj o posty v předsednictvu sněmovny i jednotlivých výborů. Klíčové může být postavení předsedy ve chvíli, kdy se nepodaří dvakrát sestavit vládu. Třetí pokus má v rukách právě on. A proto bude důležité, kdo se předsedou sněmovny stane. Jednání o složení řídících orgánů poslanecké sněmovny budou proto zřejmě velmi složitá a možná i zdlouhavá. Zde je nastupující pravostředová koalice v zjevné nevýhodě, neboť v zájmu co nejrychlejší demise současné vlády bude muset možná ustoupit sociální demokracii bez nějaké výraznější protislužby.

Úkolem dne je nastolit stabilní a důvěryhodné politické prostředí

Vůdcové obou rozhodujících stran se vyprofilovali jako silné osobnosti, usilující o maximalizaci volebního výsledku a splnění svých předvolebních slibů. Měli by si však uvědomit, že v demokratické společnosti není zásada "vítěz bere vše" vždy tím nejlepším řešením, i když si ho stoupenci a členové stran většinou přejí. Strany tu nejsou jen proto, aby se rvaly o pozice ve státě jako supi o kořist, nýbrž aby své fanoušky také patřičně vychovávaly. Podléhání okamžitým náladám aktivistické části veřejnosti namísto jejich usměrňování do rozumných mezí je čirý populismus nehodný skutečných státníků. Politika zkrátka není fotbal.

Tady se zatím naši politici příliš nevyznamenali. Například od představitelů ODS jsme dosud neslyšeli odsudky vulgárních vyjádření stoupenců pravice na internetu, které mají až fašizující charakter. Chtějí-li prosazovat slušnost, musí především začít ve vlastních řadách. Omluva za bezprecedentní jednání poslanců Vidíma a Langra v aféře Kubice by také byla namístě bez ohledu na obsah jeho zprávy a konečné výsledky vyšetřování.

Vzájemné přiznání chyb a omluvy nejsou projevem slabosti, který si chlapi s gulama nemohou dovolit, nýbrž chováním gentlemanů hodných zastávat vedoucí pozice ve státě. Pak bude také politika především soubojem argumentů a koncepcí a ne krvelačným střetem všeho schopných fanatiků a neurvalých buranů.