CDU/CSU přišla o důležité hlasy -- a součet jejích mandátů s křesly FDP na většinu nestačil. Jako první vypadla ze hry koalice v barvách dopravního semaforu, tj. SPD (červená), FDP (žlutá) a zelení. Důvod byl prostý: SPD -- navzdory tvrzení kancléře Gerharda Schrödera -- volby nevyhrála, a neměla tedy proč o koalici vyjednávat.

Další možností byl jamajský triumvirát CDU/CSU (černá), FDP (žlutá) a Zelení. Pohřbily ji neshody mezi menšími stranami. Poté, co v doplňujících volbách v Drážďanech získala CDU další místo v Bundestagu, uznal Schröder porážku. Otevřela se cesta pro historicky druhou velkou koalici CDU/CSU a SPD s pohodlnou převahou 448 poslanců v 614členné dolní komoře. Cesta pro Angelu Merkelovou byla volná. Nicméně ústavní systém přiživil spekulace, zda se k moci skutečně dostane.

Osobu nového kancléře navrhuje Sněmu podle ústavy prezident republiky. Pokud jeho kandidát nezíská v Bundestagu nadpoloviční většinu hlasů všech zvolených poslanců, je na tahu Sněm. Ten nominuje svého favorita a musí o něm rozhodnout (opět nadpoloviční většinou) do 14 dnů od krachu první volby. Skončí-li také toto klání neúspěšně nebo se vůbec neuskuteční, má dolní komora právo na ještě jedno kolo. Vyhraje ten, kdo získá prostou většinu. Prezident ho může jmenovat, nebo rozpustí Bundestag a vypíše nové volby.

Z těchto tří scénářů, jak známo, přišlo loni V Německu ke slovu pouze první dějství. Spolkový sněm vyslovil 22. listopadu Merkelové důvěru, z 611 hlasů získala 397. Vytvoření vlády velké koalice CDU/CSU SPD, druhé v německé poválečné historii, trvalo dva měsíce a čtyři dny.

Autor je zástupce šéfredaktora týdeníku Ekonom