Endymión
On z aiolského kmene byl,
původem však spíše z Kárů...
krev měl plnou cti a varu:
ba králem chtěl být ze všech sil! --
tak v Élidě si během chvil
dohmátl i na korunu.
Sledoval lidi ze trůnu
a s energií života
v něm přišel řád a jistota.
Vše v dobré spělo k posunu.
Pohledný byl, proslul krásou...
mnohé ženy i mužové
ho co koně, co oslové
zvou sobě jhem a též spásou.
Mnohá srdce jím se pasou:
celý život jich se skládá
ze snů o něm! Vzhledu vláda
nemůže se porovnati
s mocí činů, vždyť ta zchvátí
i samo nitro, jež pak strádá.
Ženu měl, jméno nejisté,
čtyři syny ta mu dala,
jak své touze podléhala
po muži tváře zlatisté.
Mu druzí byli statisté
v lásce jako ve vládnutí
(u něj totéž: krásou nutí):
tahal jenom za provázky,
sbalil výhry, faleš sázky
nechal v pospas vyvanutí.
Mužům nepřál, byl na ženy...
ty, jež se kol něj točily,
ty půvab brzy ztratily:
toužil být bojem vzrušený,
pevnosti chtěl, cíl kýžený,
v ženských srdcích dobýt ztečí,
zbraně kul a chystal léči.
Zkoušel to... tak je dobýval.
Ale chtíč, byť je nad příval,
týž je stále, nudný přeci.
Království ho nezajímá,
spíš vládnou jeho synové,
dubiny, lesy jilmové,
bory projde -- zavzpomíná...
to melancholii má.
Bozi o něm dávno vědí,
nastavují své však hledy
jinou stranou, jinde mají
to, o co se zajímají,
na něho se nesoustředí.
Jednou se tak toulá v lese
a noc ho náhle zastihne,
vracet se zpátky do výhně
dvora svého málo chce se:
tichá vlahost šerem plese,
tráva zve ho k spaní slasti,
údy sotva může vlásti...
zrak se klíží na pažitu.
Šepot větru hraje suitu,
luna vládne nad oblastí.
A západ rdí stále míň se,
jak bůh slunce koně svoje
žene Inkům nad aloe.
Ptáci spí a smyté šmince
podobá se na travince
krůpěj rosy padlá prve...
Krev je z vody, život z krve,
pára jak duchů podoby
vystoupá z nitra přírody:
zas vše je... i napoprvé.
Luna září. Trvá krátce,
nad obzor než vystoupí
a vidí přes tmy škraloupy
lásku i hřích v jedné splátce,
prkna světa, jež se vratce
prohýbají pod dramaty.
Tak luna jde v bledé šaty
kol hvězdnou plání oděna
a jak sama smrt vznešená
život má za málo svatý.
Mezi stromy ten bledý svit
vidí: Endymjón v mlází je...
od zbytků tmy ho umyje,
však muž nemá to pocítit:
spí, jak by neměl nikdy bdít.
Bohyně jen... vidí krásu
ponořenou do topasu
svého světla unylého,
vidí muže a je z něho
na pokraji lásky srázu.
Sestoupí světa do síně,
vedle něho se posadí
v nohách té lesní zahrady:
na oči ho líbá jedině,
on však spí dále nevinně,
a to je cílem Sélény,
jak zve se mezi Helény,
ta krása chvilek laskání
a křehkého se poddání,
ne říjný muž a vzbuzený.
Sedí u něj do svítání
a jen ho líbá na víčka,
laská ho její ručička --
náměsíčné milování,
nikde trýzeň, nikde štkání,
jenom rozkoš, která trvá,
rozkoš bledá... každá brva
jeho tiše zulíbána.
Ve spáči tom cítí pána!
Dlouhé žití -- láska prvá.
Když už ale slunce vstalo
a luna klesá v klínu hor,
když odkrývá se světozor,
musí jít, ač vždy je málo
lásce všechno, co jí přálo.
Kdy se jí znovu poštěstí
zažít ty chvíle, předzvěsti
neurčitého čehosi,
co v perlách život orosí,
vykoupí všechny bolesti?
Endymión k městu chvátá,
bojí se zmatku, převratu,
vždyť na noc zůstal bez státu!
Lid už hledá potentáta,
řád však drží synů vláda
a král stoupá s ovacemi
palácem, jenž přeplněný
veselými davy výská...
kdekdo s kdekým ruku stiská
bez jména a bez příjmení.
Lid si šeptá: král je jiný...
zemdlel duchem, trpí tiše,
bez otce je sirá říše.
Jak by pečeť svátostiny
na dno duše, v tajné stíny
kdosi mu vtisk, pocel sladký...
kudy ale vstoupit vrátky?
Marně pátral. Neurčité
bylo pro něj všechno žité.
Jak sup kroužil nad ostatky.
Tak spěchá zase za svými
tuchami dolů do lesů --
na lunu čeká, komtesu,
aniž ví to, aniž míní!
Na ni čeká, na vládkyni.
Ztratil sebe, duši svoji,
ke spánku se tiše strojí,
neví dosud, neví ale,
jak spát bude vytrvale:
navždy usne v lesa chvojí.
Přijde noc a hvězdné plémě,
bronzová luna nad zemi
vzejde a stoupá větvemi:
je žlutá, pak bledá jemně,
až dosáhne stromů témě.
Dívá se dolů s úzkostí,
zda les miláčka nehostí.
Je tam drahý? Zase není?
Ach, to hrozné utrpení
před prahem věčné radosti!
Tu však ho dole uvidí
štěstím celá uplakaná,
že zas má tu svého pána.
Už nevyčnívá nad lidi,
láska ji zpije, ošidí:
když ho hladí, když ho líbá,
prosí Osud, velká chyba!,
kéž ho nechá spáti věčně...
Přání zlé a nadbytečné
snadno plní hvězdná střída.
Zprvu neví, co to chtěla...
dolů chvátá k Endymjónu
každičkou noc z nebesklonu.
Není láska nikdy celá,
na pochodu rozechvělá
těká k svému naplnění
neznajíc, že nikde není...
Jak nečekat na hlas jeho,
na zrak, to zrcadlo všeho
souzvuku a srozumění?
Rozkoš se v trýzni utápí,
trýzeň se zas blíží k zvyku
a zvyk, roven trpaslíku,
nasadil vatu na drápy...
vše zarovná, co polapí.
A tak luna nebem chodí,
jako bloudí v mlhách lodi:
to, co bylo, nevzpomene...
cosi hledá? cosi chce? ne!
Chtíč zas zmírá, zas se rodí.
Dodnes hledá to, co měla,
a chvěje se jak hladina,
jak svíce, která zhasíná.
Bývala dřív osamělá,
dokud krásu neuzřela?
Nebem tiše bez emocí
chodila vždy, každé noci...
dnes však neví, co jí chybí.
zpita lásky čaromocí.
Možná, lásko, až půjdeme
za ruce spolu chyceni
po jehličí a kamení,
Endymióna najdeme,
jak leží ruce složené
pod hlavou tiše ve vřesu;
možná až báseň přednesu,
luna vhlédne do pokoje
ptajíc se, co nového je,
bez naděje a bez hlesu.
