Invaze v Iráku a zostření konfliktu s Íránem mají své kořeny v ideologických předsudcích neokonzervativců. Ti přišli k moci spolu s Bushem. Patřil k nim Paul Wolfowitz, tehdy náměstek ministra obrany, nyní šéf Světové banky, ale i právníci jako Doug Feith, trojka z ministerstva obrany, Scooter Libby, šéf kanceláře viceprezidenta, či John Bolton z ministerstva zahraničních věcí. Ti byli napojeni na tradiční konzervativní soukromá výzkumná pracoviště, jako je American Enterprise Institute, odkud je i Richard Perle, dnes nejznámější neokonzervativec.

Neokonzervativci nastoupili do svých nových kanceláří s pocitem nedodělané práce z doby Pouštní bouře -- tehdy byl sice Saddám Husajn vytlačen z Kuvajtu, ale zůstal u moci. Cílem se stalo obsazení Bagdádu. Základ pro změnu nálad veřejnosti v USA poskytla tragédie 11. září 2001. Akci v Iráku odůvodnily vymyšlené zprávy o tom, že Saddám má zbraně hromadného ničení. Na to vše byla nalepena představa, že Irák, který je bohatý na ropu, sám poskytne dostatek zdrojů pro financování okupace. Dnešní odhady z dílny Josepha Stiglitze říkají, že invaze v Iráku bude stát americké poplatníky přibližně bilion dolarů.

Neokonzervativci typu Roberta Kagana, jehož kniha Labyrint síly a ráj slabosti slavila úspěch i v Česku, při zdůvodňování intervence v Iráku zdůrazňovali, že "Američané jsou z Marsu, Evropané z Venuše". Tím chtěli sdělit, že americké veřejné mínění vojenskou intervenci podporuje, zatímco evropské má sklon k pacifismu. Pravdou je, že podporu Bushovi v době zahájení intervence v Iráku původně vyjadřovalo přibližně šedesát procent Američanů. Dnes s politikou Bushe souhlasí podle posledních výzkumů Gallup Poll 36 % a podle Harris Poll 35 % Američanů. Neokonzervativci nedokázali rozlišit mediálně vytvořený názorový konsenzus a trvalé dispozice Američanů. Přitom jak v korejské, tak i vietnamské válce začala angažovanost USA za souhlasu většiny veřejnosti a končila při většinovém nesouhlasu. Americká veřejnost je labilní a není ochotná k dlouhodobým obětem.

A válka v Iráku zatím nemá koncovku. Představa, že řešením jsou demokratické volby v okupované zemi, je iluze, která zklamala i v bývalém Jižním Vietnamu. Poučná je i skutečnost, že před americkou intervencí v Iráku všichni analytici hovořili o krizi islámského režimu v Íránu. Čtvrt století po revoluci byla íránská veřejnost unavená vládou ajatolláhů. Způsob "řešení" iráckého problému nalil režimu novou mízu -- což vedlo k volebnímu vítězství z Bílého domu tolik kritizovaného prezidenta Ahmadínedžáda.

Výtky -- zatím bez důkazů - směřují proti íránskému jadernému programu. Jenže rozsáhlá americká intervence v Íránu se jeví jako málo reálná. I když si lze představit jeho vojenskou porážku ve vleklé válce, po zkušenostech z Iráku je zřejmé, že USA okupaci Íránu nezvládnou ani vojensky, ani ekonomicky. Představa selektivních vojenských úderů na íránská jaderná zařízení naráží na velký problém v podobě odvety. Šíitské milice v Iráku slibují, že v případě útoku na Írán povstanou. Írán hlásí, že odzkoušel nové torpédo a střelu s plochou dráhou letu. Jejich použití proti americké flotile by mohlo výrazně změnit vojenskou strategii na počátku 21. století: případné potopení letadlové lodi předznamená konec výhody v podobě námořní převahy USA. Útoky raketami středního doletu na americké základny v Iráku by též mohly dramaticky proměnit situaci.

Vojenský zásah proti Íránu by také znamenal výrazné zhoršení mezinárodní situace, protože Írán je nezastupitelný ekonomický hráč v systému globální ekonomiky. Dvacetileté smlouvy s Čínou na dodávky ropy, připravovaný plynovod z Íránu přes Pákistán do Indie, postavení v OPEC -- to vše jsou příklady jeho nezastupitelné role z hlediska stability ceny ropy. A čísla hovoří sama za sebe: když byl Bush zvolen prezidentem Bílého domu, stál barel lehké sladké ropy na burze v New Yorku přibližně 12 dolarů, dnes ale více než 70 dolarů. Je jasné, že tato situace vyhovuje velkým monopolům, a to i těm z Texasu, které tradičně poskytují Bushovi podporu -- například ExxonMobil hlásí za loňský rok rekordní čistý zisk ve výši 36 miliard dolarů, Chevron, jehož součástí se v roce 2001 stala firma Texaco, 14,1 miliardy. Ovšem poslední výkyv ceny benzinu předznamenal paniku mezi americkými spotřebiteli - v roce 1999 stál galon benzinu okolo jednoho dolaru, nyní šplhá nad tři dolary. Zdá se, že pro Bushe existuje horní hranice politické únosnosti ceny ropy.

Bush přebíral Bílý dům ve chvíli, kdy byl federální rozpočet v černých číslech. Podle tabulek, které zveřejnila prezidentská kancelář, představoval ve fiskálním roce 2000 rozpočtový přebytek 236,2 miliardy dolarů, odhad deficitu na letošní fiskální rok je 423,2 miliardy. Dluh veřejných financí vzrostl z 533,2 miliardy v roce 1975 na 7,4 bilionu a míří stále výše. Tehdy představoval 2475 dolarů na obyvatele, dnes je to 26 832 dolarů na hlavu. Jaká je v této situaci skutečná hodnota dolaru, lze jen hádat.

Bushově vládě se podařilo vyvrátit, že demokraté (v evropských podmínkách sociální demokraté) představují plýtvání, zatímco liberálové úspornou vládu. Bushova daňová reforma znamenala pokles příjmů, nikoliv však slibovaný ekonomický růst. Zároveň výdaje vlády narůstaly.

K nejdůležitějším položkám, které jsou příčinou růstů výdajů federální vlády, patří vojenské výdaje. A nejedná se pouze o výdaje na Irák. Podle údajů Stockholmského institutu pro výzkum míru rostly světové vojenské výdaje v letech 1995 až 2004 v průměru o 2,4 % ročně, v letech 2002 až 2004 ale o 6,0 % ročně. A motorem tohoto růstu jsou výdaje Spojených států - vždyť v roce 2000 byl rozpočet ministerstva obrany USA 281,2 miliardy dolarů a loni 474,4 miliardy. A to v USA nejsou všechny vojenské programy financovány z rozpočtu ministerstva obrany.

V pozadí zbrojení v USA není boj proti terorismu. V americkém časopise Foreign Affairs nedávno zveřejněná stať Keira Liebera a Daryla Presse nazvaná Vznik nukleární nadřazenosti USA hovoří o intenzivním jaderném přezbrojování po studené válce, jehož cílem je získání možnosti zaútočit na Rusko a Čínu. Autoři této analýzy tvrdí, že ruský i čínský jaderný arzenál může být překvapivým americkým útokem zničen a jeho případné zbytky mohou být zachyceny protiraketovou obranou. I proto minulý týden Rusko oznámilo nové testy svých strategických raket. Podle slov ruského ministra obrany Sergeje Ivanova, která pronesl na tiskové konferenci v Pekingu, by tato nové generace raket měla zajistit bezpečnost Ruska do roku 2030 či 2035.

Úsilí Spojených států o zajištění hegemonistického postavení se ale nezmenšuje. Hovoří se nejen o vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO, ale i o výstavbě letecké základny NATO v černihivské oblasti na Ukrajině -- tedy co nejblíže k Bělorusku a k Moskvě. Rusko již oznámilo dodávku protiraketového systému S-300 do Běloruska. V rámci zajištění před aktivitou neznámého protivníka se hovoří o výstavbě základen USA v Polsku a v Česku, které by měly zachytit případné rakety letící na USA. Jistě ne z Íránu. I když se v Česku tváříme, že se jedná pouze o technický problém, jde o navýsost vojenský a politický problém.

Má-li se Rusko v této situaci zajistit před prvním úderem, musí zamířit své zbraně na takovéto základny. Buď střely s plochou dráhou letu, nebo rakety středního doletu. Ty jsou sice smluvně zakázané, ale smlouvu lze vypovědět -- jak to učinila Bushova vláda v případě Smlouvy o protiraketové obraně. Výsledkem výstavby takových základen v Česku by tedy bylo zhoršení bezpečnostní situace naší země. A nejen to -- zhoršení politické atmosféry ve světě.

Na léto se chystají dva summity. V červnu se v Šanghaji sejdou nejvyšší představitelé států Šanghajské organizace spolupráce . Ta sdružuje šest států, mezi nimi i Čínu a Rusko, a čtyři pozorovatele -- Írán, Pákistán, Indii a Mongolsko. Zatím je tato organizace zaměřena na vnitřní problémy. Bude-li ale tlak USA trvat, začne se vyjadřovat i k zahraničním problémů, jako je Írán či jaderný program Severní Koreje.

V červenci se pak v Petrohradě sejde summit organizace G8. Na jeho programu má být návrh hostitelské země na zajištění globální energetické bezpečnosti v podmínkách vzájemné závislosti. Při ministerské schůzce G8 minulý týden navrhovaly Spojené státy doplnit do programu i problém ruské politiky vůči Bělorusku, Moldavsku a Gruzii, jako reakci na neústupnost Kremlu v otázce sankcí vůči Íránu a ochotu jednat s novou palestinskou vládou.

Je zřejmé, že napětí v mezinárodních vztazích stoupá -- a mnohé nasvědčuje tomu, že to není nakrátko.

Článek vyjde ve čtvrtek v českém týdeníku Ekonom a slovenském týdeníku Slovo