Ti za této situace nejeví sebemenší zájem o tvorbu ani školních natož rámcových vzdělávacích programů. S autorem nelze než nesouhlasit, že problém je skutečně "v podmínkách uvnitř". A není to jenom tím, že by "se učitelé nechtěli učit". I když o to je nepochybně v řadě případů pravda. Učitelé otrávení papírováním a buzerací ze strany "managementu" se často nic nového učit nechtějí. Výrazně k tomuto stavu však přispívá fakt, že ředitelé zejména středních škol, které byly převedeny na kraje nechtějí nic slyšet o výzkumech ani nových metodách. Přenášení zkušeností odjinud pro ně nepředstavuje obohacení výuky, ale zvýšení provozních nákladů. Které mají podle zadání od zřizovatele naopak snižovat.

Proto se na řadě středních škol např. angličtina dodnes učí z hluboce totalitních učebnic jako Angličtina pro jazykové školy, které zdaleka neobsahují jazyk 21. století. Kopírování moderních materiálů se cvičeními pro žáky je ze strany ředitelů znesnadňováno nutností vyplňovat řadu "povolení". zvláštní kategorii představuje audiotechnika (o videotechnice ani nemluvě). O 1 magentofon se místy dělí i 6 učitelů.

Přesto se řada učitelů chce učit, ale systém jim v tom v podstatě brání. Školský zákon v podobě v jaké byl Sněmovnou schválen je totiž v podstatě vykuchaný nefunkční paskvil. Srovnatelný s pokusem o vytvoření "nakříženého auta" metodou smontování kapoty z BMW s motorem z Trabantu a pneumatikami z traktoru. Jeho použitelnost přesně odráží "fungování" pravo - levé vládní koalice ČSSD -- KDU-ČSL -- US, která jej schválila. Spíše by se snad hodilo říci znetvořila. Výsledná podoba Školského zákona jako by byla ironickým potvrzením starého parlamentního přísloví o definici telegrafního sloupu jako smrku, který prošel Parlamentem.

Zákon sice obsahuje řadu progresivních prvků, jako je celoživotní vzdělávání učitelů. kterou zákon kantorům dokonce ukládá jako povinnost. Na rozdíl od lékařů, kteří také mají v zákoně kodifikováno celoživotní vzdělávání, ale zákon o pedagogických pracovnících nezavedl žádnou obdobu atestační zkoušky, která je v případě lékařů podmínkou k samostatnému výkonu profese.

Pod tlakem zejména lidovecké snahy o škrty ve státním rozpočtu byly ze školského zákona a zákona o pedagogických pracovních vypuštěny motivační instrumenty. Na srovnání s medicínou lze ukázat jak takové motivace fungují. Příkladem mohou být zubaři. Každý stomatolog, který prokáže, že v posledních pěti letech nasbíral určitý počet kreditů za absolvování doškolovacích kurzů celoživotního vzdělávání je automaticky zařazen do vyšší kvalifikační kategorie. Každý zákrok takto kvalifikovanějšího zubaře je zdravotní pojišťovnou proplácen vyšší částkou než stejný zákrok provedený zubařem, který se celoživotně nevzdělává. Podle schválené verze školského zákona však učitel, který se celoživotně vzdělává nemá nárok na žádný přídavek k platu. Stát na kvalifikovanější učitelé škole ani nijak nepřiplácí.

A co je nejhorší -- dobře nefunguje ani systém celoživotních vzdělávacích kurzů pro učitele. Při zkoumání vývoje školství v posledních letech bohužel nelze než dojít k názoru, že celou řídící horizontálu opanovala nekompetentnost v kombinaci s tzv. "manažerskými syndromy", které byly dobře popsány v průběhu 90. letech i v jiných sektorech. Začněme u ministerstva školství. V jeho čele stojí ministryně Buzková --vzděláním právnička, jejíž zkušenosti ze školství pramení z toho, že jako téměř každý v této zemi chodila do školy. Možná i touto absencí zkušeností s působením ve školství z pozice kantora, který se pohybuje uvnitř systému a zná problémy jeho fungování, lze vysvětlit řadu přehmatů, kterých se ministryně při aplikaci školské reformy dopustila. Klíčových chyb, které způsobily, že se reforma nakonec stala deformou lze uvést několik.

V rámci úsporných škrtů ve výdajích státního rozpočtu si Buzková nechala krátit mimo jiné i výdaje na kurzy celoživotního vzdělávání učitelů. V důsledku čehož musely být ze školského zákona a zákona o pedagogických pracovnících vyškrtnuty celé pasáže o financování celoživotního vzdělávání učitelů a o motivačních nástrojích. Při jejich schválení v podobě v jaké byla připravena předchozím ministrem Eduardem Zemanem by se totiž výdaje na vzdělávání učitelů staly mandatorním výdajem. Které ale koaliční (Špidlova i Grossova) vláda pod taktovkou tehdejšího předsedy rozpočtového výboru a KDU-ČSL Miroslava Kalouska chtěla snižovat. V druhé vlně rozpočtových úspor Buzková zrušila i pedagogická centra, která byla zřízena právě za účelem celoživotního vzdělávání učitelů.

Co tedy učitelům zbylo? Zákonná povinnost celoživotně se vzdělávat, která má více méně deklaratorní povahu. Za celoživotní vzdělávání není ani odměna. Na celoživotní vzdělávání není ani dost peněz. Stát navíc zrušil materiálně technické zázemí pro vzdělávání. Takže řada učitelů nemá ani za co se vzdělávat ani kde. Jaké jsou praktické důsledky této deformy?

Každá škola sice dostane na celoživotní vzdělávání ze státního rozpočtu přiděleny určité finanční prostředky. Jejich objem však na soustavné vzdělávání všech učitelů působících na škole ani náhodou nestačí. Velkým problémem jsou i omezené kapacity vzdělávacích programů, které jsou ze strany MŠMT dotovány. Ze střední školy, kde včetně externistů pracujících na částečný úvazek pracuje přibližně 80 pedagogů se do ministerstvem dotovaných kurzů letos podařilo umístit 6 (slovy "šest") učitelů. Na kurzy v tržních cenách nelze z rozpočtovaných prostředků ani pomýšlet. A dlužno dodat, že ředitelé škol skutečně ani nepomýšlí. Kraj jako zřizovatel totiž ředitele školy neodměňuje podle kvality výuky měřitelné například úspěšností absolventů při přijímacích řízeních na vysoké školy, ale podle dosažených úspor osobních nákladů (nákladů na učitele).

V praxi se to projevuje tak, že ředitelé snižují počet zaměstnaných učitelů. Což se také projevuje na počtu celoživotně se vzdělávajících učitelů. Odmyslíme li si fakt, že z učitelského platu si kantor jen obtížně ušetří na tržní kurzovné v ministerstvem nedotovaných vzdělávacích programech, brání pedagogovi v celoživotním vzdělávání i další pracovní podmínky. Ředitelé, kteří snižují počty zaměstnanců totiž nechtějí učitele uvolňovat z práce ani za účelem celoživotního vzdělávání. Ve škole s minimálním počtem kantorů totiž uvolnění každého kantora znamená znané problémy se zajištěním suplování. Tento fenomén mají na svědomí rovným dílem ministerstvo, kraje i samotní ředitelé. Na tento problém zadělala Špidlova vláda usnesením o každoročním snižování počtu státních zaměstnanců o 3%. Ve školství vznikly problémy proto, že Buzková si z tohoto usnesení neprosadila výjimku pro učitele, kteří by z logiky věci neměli být posuzování jako byrokraté (i když jsou čím dál více zavalování byrokacií). Opakované seškrtání počtu tabulkových míst učitelů o 3% vyvolalo ve školství obrovské problémy. Usnesení o snižování počtu zaměstnanců revokovala až vláda Jiřího Paroubka. Takže ze školství v tomto volebním bylo propuštěno téměř 10% učitelů. Stav školských byrokratů se však kupodivu nijak nesnížil. Byrokracie naopak narostla do rozměrů, které předčí poměry v době, kdy této zemi prezidentoval Gustav Husák. Na střední škole s 80 učiteli tak lze najít 6 zástupců ředitele. Ředitel neučí vůbec a jeho zástupci mají úvazek 2 až 3 hodiny týdně. Takový mnohohlavý "management školy", který sám neučí se o to více vyžívá v úřední buzeraci kantorů. Kantor není hodnocen podle toho, jak kvalitně, zajímavě nebo pestře učí, ale podle toho jak má vyplněny kolonky v třídních knihách. Největšího průšvihu se např. jazykář nedopustí tím, že žákům nezadává poslechová cvičení, která jsou pro zvládnutí jazyka nutná, ale tím, že včas neodevzdá tematické plány. Čtením a rozborem jejich obsahu se přitom nikdo ani nezabývá. Pokud je tematický plán označen správným číslem jednacím mohou v něm být i různé vtípky, které nikdy nejsou odhaleny. Prokopovu rodinu, která je hlavním tématem učebnice Angličtina pro jazykové školy může v tematickém plánu nahradit The Addams Family z všeobecně známé hororové komedie. Učitel, který se v tomto prostředí musí pohybovat však často neví jde li o parodii na školství nebo o horor.

Kraje chyby ministerstva ještě více vyhrotily. Noví a mladí učitelé jsou do škol zřizovaných kraji přijímáni do pracovního poměru zásadně na dobu určitou. Často na dobu od září do června. I když zákoník práce s výjimkou důchodců zakazuje uzavření více než dvou po sobě jsoucích smluv na dobu určitou. Což v praxi vede k tomu, že s učiteli není po odučení druhého roku smlouva obnovena.Zdaleka ne z důvodu, které by souvisely s kvalitou výuky nebo potřebností učitele v příslušné kvalifikaci. Značně to také přispívá k tomu, že na školách důchodci tvoří značnou část personálu. Mladí a schopní se dále efektivně vzdělávat v tomto systému dlouho nevydrží. Tento systém totiž mimo jiné znemožňuje učiteli čerpat hypotéku. Tedy nezíská vlastní bydlení, které je podmínkou k založení rodiny. Žádná banka totiž učiteli nepůjčí pokud má pracovní smlouvu na dobu určitou. Ani když jde o jazykáře, kterých je obecně nedostatek, a kteří si - byť nedůstojnou -rotační metodou (střídáním škol po dvou letech) vždy uplatnění najdou.

Pro školství stejně jako pro další sektory veřejných služeb jako zdravotnictví nebo doprava platí, že finančních prostředků na zajištění dobrého fungování stát dává málo, a nižší složky veřejné správy s nimi špatně hospodaří. Ředitelé krajských škol se totiž od svých kolegů z nemocnic či dopravních podniků naučili řadu "manažerských triků". Tak jsou na školách opakovaně prováděny stavební úpravy, které lze nejlogičtěji vysvětlit tím, že rodinný dům se řediteli nejlépe staví v situaci, kdy stavební firma zrovna něco staví i ve škole. Na školách v kraji jsou masově vyměňována okna, zřejmě jen shodou okolností když v zastupitelstvu kraje zasedá majitel firmy na výrobu kupodivu oken. Pro "manažera" školy je za takové situace placení např. jazykových kurzů pro jazykáře, kteří je potřebují k udržení kontaktu s živým jazykem, skutečně zbytným "luxusem". Vzhledem k tomu, že průměrný plat učitele je kolem 20 tisíc měsíčně hrubého (průměr je deformován příjmem zástupců a ředitelů), a že např. roční kurz angličtiny s rodilým mluvčím angličtinářem stojí kolem 12 tisíc se nemůžeme divit, že se celoživotně vzdělává málo učitelů. A že ti jazykáři, kteří se vzdělávají většinou odcházejí mimo veřejné školství.

Skutečnou lahůdku představují dealerské praktiky, kdy ředitel "rozhodne", že peníze z fondu kulturních a sociálních potřeb budou používány téměř výhradně na penzijní připojištění. Shodou okolností ředitel přinese i nabídku určité banky. Faktem, že podle zákona o čerpání FKSP má rozhodovat odborová organizace nebo rada zaměstnanců se jaksi nezdržuje. Učitel, který by za tyto peníze rád jel o prázdninách na kurz, pořádaný např. Západočeskou univerzitou, má smůlu.

Jak je možné, že si "manager" přisvojuje tyto v podstatě feudální praktiky? Protože učitelé jsou zastrašeni. Mantrou ředitele je věta: Když se vám to nelíbí můžete jít -- mám zde plné desky životopisů žadatelů o práci. Zřizovatel, tedy kraj, je v této politice podporuje. Hlavně aby školství bylo levné. Kvalita a výsledky nikoho nezajímají. Za této situace se nelze divit, že učitelé chtějí reformu (či spíše deformu) odvolat. Nic dobrého jim totiž v praxi nepřinesla. Zlepšení vzdělávání se dá předpokládat jen stěží. Nemyslím si však, že hlasy všech učitelů by získal ten politik, který slíbí zrušení rámcových programů. Přízeň učitelů by si však získal ten, kdo jim zajistí důstojné pracovní a finanční podmínky. V minulém volebním období se ministru Eduardu Zemanovi podařilo během 4 let zdvojnásobit objem peněz ročně vynakládaných ze státního rozpočtu na školství. Ve volbách 2002 učitelé ČSSD značně podpořili. Což se v roce 2006 po 4 letech ministrování Petry Buzkové a "správy" škol ze strany krajů čekat nedá.

Před volbami by se politici měli zamyslet, jaké vlastně chtějí školství. Zda levné nebo kvalitní. Vědecké výzkumy mnohokrát prokázaly, že špatně placený a vystressovaný zaměstnanec nemůže dlouhodobě podávat dobré výkony. Ve zhoršujících se podmínkách se nemůže zlepšovat ani učitel ani výuka.