Do názvu dal, že se jedná o novou knihu, což je pravda hned dvojím způsobem: za prvé, kniha zpracovává nová data; za druhé, je přepracovanou verzí "staré knihy o volbách", kterou tentýž autor vydal před deseti lety. V čem je tedy kniha nová?

Snad nejvýrazněji je autorův nový přístup znát v poslední třetině knihy, která se týká volební současnosti v Česku a na Slovensku. Když psal o volbách před deseti lety, byly v tehdejší česko-slovenské federaci liberální volby v plenkách. Tehdejší Krejčího rozbory se do značné míry opíraly o sociologické výzkumy volebních preferencí. Dnes těmto údajům říká "měkká data" a vyslovuje o nich pochybnosti. Zaměřuje se pak na "tvrdá data" -- již dané výsledky voleb. Těch v nově vzniklém samostatném Česku a na Slovensku proběhlo již tolik, že je možné v nich hledat zákonitosti. Přibyly k nim i volby do Evropského parlamentu, těmto se nová kniha věnuje v samostatné kapitole. Navíc srovnání odlišného patnáctiletého vývoje volebního i stranického systému v Česku a na Slovensku též poskytuje možnost dohledat specifika vývojových tendencí.

Nejmenších proměn zaznamenala střední část knihy, která mapuje historii voleb zákonodárných sborů. Ta hledá okamžiky zlomu ve světových dějinách: v počátcích stavovských voleb, v uznání všeobecného volebního práva či práva žen,v dnech zrodu politických stran a podobně -- ale směřuje jinam. Uvedená historická část informuje i o volbách do zemských sněmů, za Rakouska /Uherska/,1. a 3. republiky, ale i v období byrokratického socialismu. Ukazuje nejen tehdejší volební a stranický systém, ale i jeho dobové zdůvodnění.

V první části nové knihy vytváří Krejčí prostor pro vzájemné porozumění autora a čtenáře: vysvětluje základní pojmy. Ve staré verzi měly teoretické pasáže podobu poznámek, jakýchsi podkapitol, které vstupovaly do historického výkladu. Teď tvoří samostatnou část knihy. V ní se čtenář dozví o pojetí demokracie a voleb, názorech na strany a stranický systém. Tady nalezne nejen vysvětlení, jaký je rozdíl mezi antickou, liberální a moderní demokracií, ale seznámí se s nejrůznějšími verzemi většinového, poměrného a smíšeného volebního systému.

Otázka volebního systému tvoří běžné téma politických sporů a jeví se proto jako jednoduchá a srozumitelná. Krejčí ve své knize informuje o několika celosvětových výzkumech na toto téma, při nichž bylo používáno více než deseti rozdílných volebních systémů. Kniha přináší nejen výsledky těchto výzkumů, ale i vymezení daných systémů. Cenné na tomto popisu je i sjednocování terminologie v této u nás poměrně mladé oblasti výzkumu. Protože množství definic a vzorečků sloužících k převodu počtu odevzdaných hlasů na mandáty si nikdo nemůže pamatovat ani po přečtení této části Nové knihy o volbách, zařadil Krejčí na konec své práce přehledný slovník základních pojmů. Zároveň i bohatý seznam použité literatury, taktéž i seznam internetových adres týkajících se voleb, dává případnému zájemci o danou problematiku možnost pokračovat v ní samostatným studiem.

Třeba podtrhnout,že nejen slovník dává knize encyklopedický charakter. Na téměř pěti stech stranách je možné nalézt více než 150 tabulek, grafů, schémat a map. Jsou mezi nimi nejen zmíněné informace o zahraničních výzkumech, ale i přehledy volebních výsledků snad všech voleb do zákonodárných sborů, které se na území současného Česka a Slovenska konaly. Pozoruhodné jsou ale i tabulkové přehledy využití volebních systémů v Česku a na Slovensku na úrovni prezidentských voleb, voleb do národní parlamentu i Evropského parlamentu, dále krajských zastupitelstev a jejich představitelů, místných zastupitelstev a  starostů, ale i využiti referenda.

Protože politologie jako taká je věda angažovaná, čtenář v knize najde i názory na otázky, které rozdělují naši politickou scénu. Jako příklad je možné uvézt možnost přechodu na většinový volební systém při volbách do Poslanecké sněmovny v Česku a Národní rady na Slovensku. Autor na základě mezinárodního srovnání, výsledků voleb do říšské rady v dobách Rakouska (v těchto volbách byl využívání většinový systém) a porovnání výsledků voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky v současnosti dochází k názoru, že přechod na většinový systém by nezmenšil počat politických stran zastoupených v parlamentu. Pokládá za téměř jisté, že by se po změně volebního systému okamžitě prudce změnila volební strategie stran a následně i chování voličů. O této proměně politického chování při změně volebních pravidle svědčí dva příklady:

• Po novele volebního zákona v roce 1998, kterou bylo upravené kvorum pro vstup do Národní rady, vznikly Slovenská demokratická koalice (SDK) a Strana maďarské koalice (SMK), které se po volebním úspěchu podílely na sestavení vlády. Poté, kdy nebezpečí z novely volebního zákona pominulo, SDK se rozpadla.
• Po podpisu opoziční smlouvy v roce 1998, která signalizovala přechod na většinový systém voleb do Poslanecké sněmovny, se postupně zformovala Čtyřkoalice, která zaznamenala řadu volebních úspěchů. Poté, kdy nebezpečí změny volebního systému pominulo, došlo k rozpadu Čtyřkoalice.

Navíc odpor značné části veřejnosti k politickým stranám by poté, kdy by byla i nezávislým kandidátům dána možnost ucházet se o poslanecký mandát (v dnešním systému chápání poměrného zastoupení mohou v Česku i na Slovensku kandidovat pouze strany, hnutí a koalice), by jistě nalezl svůj výraz ve zpestření skladby parlamentu.

Zároveň, ale Krejčí přináší výsledky některých nedávných srovnávacích výzkumů, které byly v zahraničí prováděny na téma tzv. Duvergerova zákona, tj. představy, že většinový systém vede ke vzniku dvoustranického systému. Z výsledků těchto výzkumů i z jejich komentování je zřejmé, že tento zákon působí pouze jako určitá tendence, která ke svému naplnění potřebuje další podmínky, a to především v oblasti poltické tradice.

Krejčí ale tvrdí, že v Česku určitá politická bipolarita existuje, a to v podobě dělení voličů na levo-pravé škále. Upozorňuje ovšem, že na obou těchto pólech existují dvě strany, které se vzájemně liší "temperamentem", tj. umírněná sociálnědemokratická a radikální komunistická levice, právě tak jako odlišná směs liberalismu a konzervatizmu u občanských demokratů a lidovců. Připomíná též, že i slovenský stranický systém se vyvíjí stejným směrem, ovšem s jedinou významnou odlišností, která je dána přítomností národně orientovaných stran. Jejich působení není podle autora určená odlišnou politickou kulturou Čechů a Slováků, ale přítomností významné maďarské menšiny. Zvláštností tedy není existence Slovenské národní strany a SMK, ale fakt, že SMK je pravicově orientovaná. A to i v dobách, kdy v Budapešti vládla levice.

Obdobně se autor vyjadřuje i k existenci druhé komory v Parlamentu České republiky. Ukazuje na historii vzniku bikamerismu i vývoj argumentů jak na podporu existence druhé komory, tak i proti ní. Přináší přehled zemí, kde je dvoukomorový parlament, i těch, kde byl senát zrušen. Za nejpřijatelnější, a ve světě odzkoušenou cestu ke zrušení druhé komory pokládá začlenění senátorů do dolní komory parlamentu, čímž se jim na čas zachová mandát a výhody s ním spojené.

V Nové knize o volbách budete,ale marně hledat předpověď výsledků červnových voleb v Česku a na Slovensku v roce 2006. Přesto je ale možné z množství dat a stanovených pravidel určité závěry o volebním rozhodování Čechů a Slováků odvodit. V  pasážích o volebním chování věnuje autor mimo jiné pozornost krizovému jevu v současné demokracii v Česku a na Slovensku, kterým bezesporu je klesající volební účasti. Autor ze srovnání vývoje dospívá k názoru, že existuje odlišný model volebního chování při volbách poslanců a senátorů, jiný i při volbách do Evropského parlamentu a místní samosprávy.

Asi nejvíce sporů vyvolají autorovy závěry z poslední kapitoly, kde hodnotí místo voleb v demokracii a demokracii samu. I když v knize při charakteristice úrovně a vývoje demokracie ve světě i u nás užívá údaje liberálních institutů, dospěl k závěru, že ztotožňování voleb a demokracie vede k tomu, že demokracie je vnímána jako "soubor formálních procedur, pomocí kterých se hledá řešení rozporů a konfliktů mezi politickými elitami. Volby nevyjadřují zájmy veřejnosti, ale názory skupin, které jsou formovány elitami. Úspěšný je ten, kdo dokáže přesvědčit a získat na svou stranu větší část veřejnosti, nebo nalézt kompromis mezi různými elitami." Při tomto pojetí se demokracie mění na "občanskou válkou", která má nekrvavá pravidla boje, jak o tom mluvil slavný psychoanalytik Carl Jung v souvislosti s demokracií ve Švýcarsku. Navíc je demokracie vydávána za všelék na sociální i národnostní neduhy a mění se tak ve zvláštní -- jak píše Krejčí -- "demokratické náboženství".

Autor recenzované knihy po podrobné kritice slabin voleb jako instituce dospívá k názoru, že "na demokracii je nejcennější politická kultura". Tvrdí, že "bez tolerance a občanských ctností -- jejichž neoddělitelnou součástí je sociální cítění -- přinášejí volby jen tyranii největšího volebního bloku, nebo jsou nástrojem manipulace veřejnosti malými mocenskými skupinami". V jeho podání je demokracie "víc než politický režim -- je to sociální systém, zvláštní způsob distribuce bohatství a statusu, kultura mezilidských vztahů". S odvoláním na klasika Charlese Montesquieua, který v knize O duchu zákonů napsal, že "každá nerovnost v demokracii musí vyplývat z povahy demokracie a ze samé zásady rovnosti", pak Krejčí upozorňuje, že "když součástí definice demokracie není zájem veřejnosti -- tedy nějaká varianta sociálního státu -- nemá demokracie obsah".

Tyto hodnotící a tedy i subjektivní pasáže odsunul Krejčí na samotný konec své knihy. Umožnil tak, že Nová kniha o volbách se stane velmi užitečnou pomůckou, historikům, sociologům, politologům a případným vědychtivým čtoucím politikům, ať již je barva jejich stranické legitimace jakákoliv. Všichni čtenáři mohou v této knize hledat i odpověď na otázku, zda tyto volby budou svátkem demokracie, nebo potvrzením růstu nezájmu lidí o věci veřejné či pouhým terénem pro štábní cvičení reklamních agentur.