Západní svět začal budovat sekulární společnost již v době osvícenecké, bylo by proto poučné poohlédnout se po historii posledních staletí.

Osvícenečtí myslitelé považovali náboženství za příčinu všeho zla a to ne zcela bez příčin. Celá doba vzniku moderní západní civilizace byla zmítána náboženskými válkami, kde se ve jménu Boha lásky křesťané vraždili navzájem, pokud ovšem spojenými silami "necivilizovali divochy" osvědčenou kombinací kříže, meče a otrocké práce. Náboženský dogmatismus byl i překážkou pokroku věd; svatá inkvizice byla vážnou hrozbou vědeckému bádání ještě dlouho po upálení Giordana Bruna roku 1600.

Formální sekularizace moderní západní civilizace proběhla velmi rychle a církev ztratila svou politickou i hospodářskou moc. Současně ale také byla oslabena tradiční náboženství takovou mírou, že i v zemích, které se pokládají za křesťanské, pouhý zlomek obyvatelstva, nepřevyšující 2 až 3% se může považovat za skutečné křesťany, kdežto převážná většina obyvatelstva jsou nanejvýše "kulturními křesťany".

Přes formální úspěch sekularizace a odnáboženštění společnosti i zvýšení úrovně vzdělání širokých mas, nepřinesla moderní civilizace mír, blahobyt a trvalý pokrok, ale nejničivější války a revoluce všech dob. Nezmizel ani fanatismus, dogmatismus a intolerance středověku, projevující se hesly "kdo není s námi, je proti nám" a "účel světí prostředky" ; tato hesla zaznívají i v současnosti a nejsou podpořeny meči, kušemi a primitivními děly středověku, ale nukleárními bombami a "inteligentními" střelami.

Otázkou zůstává, zda pod povrchem formální sekularizace a odnáboženštění moderní civilizace není skryto nějaké "nové náboženství", i když pod zcela jiným jménem. Náboženská kritika Západu Islamisty vychází z přesvědčení, že Západ není nenáboženský, ale hluboce "náboženský", hlavními "Božstvy" jsou ovšem peníze, moc a materiální požitky. Nařčení Západu z Idolatrie není ovšem nic nového; je v jedné linii s Marxovým "fetišismem věcí" a dále s kritikou celé řady význačných levicových myslitelů devatenáctého i dvacátého století. Stejné tóny, i když jinak formulované a odůvodněné zaznívaly i z katolických i protestantských kruhů. První moderní hnutí fundamentalismu nepochází ze středního východu, jak by se dalo očekávat, ale z USA, kde několik desítek protestantských teologů vyjádřilo svůj nekompromisní postoj vůči moderní společnosti ve dvanácti spisech, vydaných roku 1910 pod názvem "The Fundamentals".

Obviňování moderní společnosti z modlářství lze najít už na počátku osvícenectví; Jan A. Komenský věnuje tyto řádky politikům: " Že přemnozí chtějí bez Boha vládnout a spravovat svět- se svou modlou zvanou státní zájem...." (Křiky Eliášovy, Primus 1992).

Jeden z mechanismů degenerace náboženství v Idolatrii popsal velmi výztižně Karel Čapek v "Továrně na Absolutno":

"...On je nekonečný. V tom je ta svízel. Víte, každý si na Něm odměří svých pár metrů, a myslí si, že to je celý Bůh......aby sebe přesvědčil, že Ho má celého, musí zabít ty ostatní. Víte, právě proto, že mu tak strašně záleží, aby měl celého boha a celou pravdu. Proto nemůže trpět, aby měl někdo jiný jiného Boha a jinou pravdu. Kdyby to připustil, musel by přiznat, že má jen několik mizerných metrů nebo galonů, nebo žoků boží pravdy..."

Postup je jednoduchý. Nejdříve je nekonečný a ničím neohraničený Bůh redukován na konkrétní kousíček, ten se pak stane "nezcizitelným majetkem" patřičné mocenské elity, která svá vlastnická práva zdůrazní válkou proti všem skutečným i pomyslným konkurentům.

Od doby Karla Čapka se však k jím popsané metodě redukce Boha na Jeho nepatrnou částečku a její privatizace příslušnou "osvícenou" elitou přidružilo moderní tunelování, které zachová původní povrch a přitom odstraní původní náplň a případně ji nahradí něčím jiným.

Takto popsaným způsobem lze "zpracovat" nejen nekonečného Boha, ale jakoukoli vědeckou teorii či hypotézu. Kousíček Boha, odstřihnutého z nekonečna, odživotnělého a preparovaného se stane Modlou, Idolem, kousíček vědecké hypotézy, odstřižené z kontextu a účelově zmanipulované se stane ideologií, na povrchu ovšem stále zůstává původní obraz Boha či Vědy. Pak již jen zbývá sešikovat řady obránců majitelů "svatých pravd", postavit se jim do čela a vyhlásit svatou válku vůči všem vlastníkům jiných absolutních pravd. V tomto stádiu se již nikdo neptá, jakým způsobem byly "absolutní pravdy" definovány, zda pseudo-náboženskou, pseudo-vědeckou, nebo kombinací obou metod, nebo jakým způsobem se osvícené elity staly právoplatnými vlastníky absolutních pravd; kladení jakýchkoli otázek staví automaticky vyptavače do řad těch "co nejsou s námi".

Prohlášení Rushdiho a spoluautorů posílá na smetiště dějin kromě nacismu a fašismu také stalinismus, což však byla pouze jedna historická epocha komunismu a ne celý komunismus. Stalinismus skončil velmi brzy po smrti Stalina a sovětský model komunismu pokračoval ještě několik desetiletí až ke svému kolapsu v roce 1989. Komunismus ale žije i po roce 1989 v nejlidnatější zemi světa -- v Číně- a to s plnou podporou těch nejdemokratičtějších zemí, které se předhánějí v transferu veškerého svého průmyslu do zemí s levnou pracovní silou; čínský komunismus zajišťuje nejen všechny jejich požadavky, navíc láká zahraniční investory politickou stabilitou totalitárního systému. Zamlžená podpora čínského komunismu západními zeměmi je ovšem vyvážena zostřením a zviditelněním boje proti komunistické Kubě a Severní Koreji.

Mnohonásobné měřítko demokratického mezinárodního společenství se ukazuje i v mnoha dalších aspektech současnosti, především v demokratizačním úsilí používáním metod, které jsou v přímém rozporu se všemi demokratickými a lidsko-právními pravidly, nebo i v rozporu mezi propagací demokratizace a rozpačitostí nad jejími výsledky, pokud ve svobodných volbách zvítězí Hamas, nebo alžírští islamisté.

Pohled na jeviště světa, na němž se odehrává"..... globální boj, v němž jsou konfrontováni demokraté a teokraté" je tedy poněkud nejasný, obzvláště, když "demokraté" převzaly od "teokratů" nejen základní hesla, ale i metody deformace a manipulace reality.

I kdyby bylo možné porazit po "nacismu, fašismu a stalinismu" i novou "globální hrozbou" -- islamismus, případně i ve spojení s "terorismem" zůstává otázkou, co bude další "globální hrozbou". Moderní civilizace má nejspíše neustálou potřebu "vnějšího" nepřítele, jak je jeden poražen, tak se tu okamžitě objeví nový, ještě zavilejší.

Náboženství, přes všechny své slabosti, zaměřuje boj proti zlu do vnitra člověka, islámský velký jihad (svatá válka) je vnitřním bojem každého věřícího se svými vlastními slabostmi; totéž platí pro křesťanství a buddhismus, i když je použita jiná symbolika. Náboženská cesta k zlepšení světa začíná vždy sebou samým, ne zlepšování svých bližních.

Pouze samozvaní majitelé "absolutních pravd", ať již své vlastnictví odůvodňují jakkoliv, se považují za tak dokonalé, že z výšin své dokonalosti, která již žádného dalšího zdokonalení nepotřebuje, vidí jasně své velké poslání -- zdokonalit všechny ostatní na svou úroveň a to všemi prostředky, které mají k disposici, což v praxi znamená vždy použití násilí.

Pokud vidíme jeden z hlavních problémů současnosti boj o vlastnická práva "absolutních pravd", tak sekularizace společnosti tento problém neřeší; absolutní pravdy jsou člověku nedostupné jak v náboženství, tak ale také i ve vědách.