(Nejen) Česká televize, tak jako před každými volbami, zásobuje (ne)voliče pořádnou porcí televizních diskusí s politickými činiteli. Od těch, které se vysílají stále, se liší nejen zvanými hosty, ale také způsobem vedení debaty. Zatímco jsou přes tři léta diváci lákáni, aby svůj nedělní oběd pozřeli usazeni v křesle, a po hodině pak mohli vstát s uspokojením, že je vše ve starých kolejích, půl roku před volbami se většiny obyvatel zmocňuje pocit, že přichází čas na změnu a že se konečně něco začne dít.

Nejinak tomu bylo i 9. března večer. Žádné zakrnělé studio, ne dva, ale rovnou pět hostů a k tomu všemu ještě plný sál lidí (Kongresové centrum Praha). Koho náhodou začala nudit nějaká z reklam, které přerušily některou z prostoduchých telenovel, a při přepínání programů narazil na kanál ČT2, mohl po krátkém sledování nabýt dojmu, že se jedná o něco nového, neotřelého. Poohlédneme-li se do minulosti, zjistíme, že je to jedna a tatáž písnička

Těžko říci, proč se vůbec něco takového vysílá. Zprvu to vypadá jako šlechetný čin, jehož cílem je lidem zprostředkovat program politických stran a dostat je tzv. do obrazu. První otázka ale zní: Programy jakých politických stran byly lidem zprostředkovávány?

Pan Moravec vybral ty strany, které by (v Praze) podle aktuálních volebních preferencí překročily pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Sněmovny. Na obrazovku se tak opět dostali politici, které už všichni dobře známe (pokud ne, tak se o nich z billboardů brzy dozvíme) a pro zpestření zde byl přizván právě zásluhou prognóz i Martin Bursík za Stranu zelených (SZ).

Možná právě v tom byl tento pořad něčím atraktivní. Protože česká veřejnost stále věří volebním preferencím, které zejména před volbami přinášejí nečekané výsledky, zdá se docela rozumné, že byli pozváni právě tito politici.

Pokud ale nejsme v zajetí průzkumů veřejného mínění, nebo víme, jaká jsou jejich pozitiva a negativa, určitě nám nebude lhostejné, kdo byl do studia pozván. Média, jež nám přinášejí výsledky agentur, vytvářejí pokřivené měřítko, podle kterého se rozhodují i naši občané. Jak už bylo mnohokrát kritizováno, uveřejňuje se téměř vždy jen A, avšak B už se někde vytrácí.

Průzkumy veřejného mínění nejsou bezchybné a přestože se blíží skutečnosti, dvouprocentní odchylka hraje v takovýchto případech zcela zásadní roli. Tak jako Zelení mohou mít někde 7 procent, mohou mít zároveň až 9%, ale někde jen 5%. Titulky, kdo komu odskočil na rozdíl tolika a tolika procent nebo kdo koho naopak dohnal jsou zcela zavádějící, a přečteme si je přitom několikrát měsíčně (agentur je u nás -jak víme-více).

V naší zemi, kde se voliči už delší dobu mají tendenci klonit k určité politické síle, jsou právě tyto záchvěvy otázkou možných odchylek, nikoli změnou náhlé preference určité politické strany. Většina voličů má v hlavě už dávno jasno, koho budou volit a pokud ne, pak se před volební urnou sice rozhodují, komu svůj hlas dají (nebo k volbám ani nejdou), ale náhlý příklon od levice k pravici a naopak se dá čekat jen u velmi nepatrného zlomku z nich.

Ani korupční skandály a nespokojenost s děním na politické scéně mnoho neovlivní, přestože řada politologů připouští, že je to právě onen jazýček na vahách, který způsobí, že ta či ona strana ztratí nějaké procento. Vynecháme-li průzkumy těsně před volbami, zjistíme, že až na výjimky se hlasy přelévají zejména mezi KSČM a ČSSD, ODS naopak drží svou stabilní pozici již několik let a ačkoli to tak nyní nevypadá, i KDU-ČSL si uchovává své příznivce.

Nelze zpochybnit, že SZ si určitě polepšila, je možno se ale domnívat, že se jedná o jakési echo. Dokud byla pod pěti procenty, veřejnost ji příliš nevnímala. Nyní, tři měsíce před volbami, jí nečekaně s každým dalším průzkumem přibývají hlasy. Jakoby ono překročení "pětky" znamenalo, že by mohli Zelení něco změnit a tak při dalších průzkumech se najde mnoho dotazovaných, kteří, protože například nemusí být rozhodnuti a jsou ovlivněni těmito průzkumy, určí Zelené jako ty, kteří obdrží jejich hlas. Ve vzorku přibližně jednoho tisíce osob (většinou však sedmi set), byť je vybírán podle standardních kritérií, pak několik hlasů může výrazně zamíchat čísly. I před minulými volbami se vyskytovaly průzkumy, naznačující možný vstup nových politických sil do parlamentu. Oproti minulým volbám lze očekávat, že se Zelení skutečně dostanou v červnu na výsluní, pravděpodobnost velkého úspěchu je ale spíše mizivá.

Pokud by se připouštěla ona dvouprocentní odchylka, ve studiu by zřejmě zasedl i jiný zástupce nějaké politické strany či hnutí. Protože však tři procenta nejsou totéž co sedm, ve studiu zasednou jen "vyvolení". Zástupci marginálních uskupení nemají možnost prezentovat své postoje.

(Námitka, že se jedná o strany bezvýznamné a nestálé, je sice v jistém slova smyslu pravdivá, šance prezentovat se by ale měla být nabídnuta všem, bez ohledu na to, co nám právě hlásají průzkumy.)

Nesmyslem na druhou je hlasování prostřednictvím sms zpráv. Nejen že byly hlasy přiřknuty pouze pěti stranám, čímž ze hry vypadli i ostatní kandidující uskupení, které se budou v červnu ucházet o voliče, ale lidé, kteří své zprávy zasílali, se v žádném případě nemohou pokládat za reprezentativní vzorek, byť by jich mohlo být třeba sto tisíc.

To však těm, kdo toto divácké hlasování vymýšlí, zřejmě nikdy nedojde. 1. podstatný fakt: pořad nesledovali všichni voliči a 2. (nepodstatný): všichni diváci nebyli odesílateli sms zpráv. Jak už to u takových diskuzí bývá, členské základny stran jsou mobilizovány (třeba formou e-mailu), aby nažhavili své mobilní telefony a při vysílání zasílali hlas svým zástupcům sedícím ve studiu. Formulace ten večer často omývaná "jedna SIM=1 hlas" na důvěryhodnosti nepřidá, avšak se jedná o způsob, který v mnohých vzbudí dojem, že se to hlasování bude konečně průhledné a výsledky najednou nabírají na významu. Jakýžto bludný kruh...

Na začátku byla zmíněna změna způsobu vedení debaty. Hádky a obvinění se u "předvolebních speciálů" záhadně vytrácejí a rozvíjí se racionální dialog. Vzduchem nelítají trestní oznámení ale smysluplná témata, o která se zajímá asi každý z voličů. Politici chtějí zapůsobit a tak přehánějí a už vůbec nepřemýšlí. Svých bezmála devadesát minut si v Otázkách chtěl každý užít a tak se příliš (ostatně jako vždy) nehledělo na to, co se říká, ale jak se to říká. Veřejnosti často uniká základní věc, a to ta, že výsledky voleb nikdo předem nezná.

Proto je samozřejmé, že nikdo nemůže vědět, jak se bude sestavovat vláda a kdo s kým potáhne za jeden provaz. Přestože je pan Moravec právem pokládán za jednoho z nejlepších moderátorů politických diskuzí (pánové z Novy a Primy se musí ještě hodně učit), ani on však asi nestudoval své otázky příliš pečlivě. Není přece možné po politicích chtít, aby nám říkali, co bude po volbách a jaké konkrétní kroky udělají. Zpravidla to vždy dopadá tak, že sliby = chyby a to ne an i tak proto, že by politici zapomněli (i když se traduje zejména toto), ale především kvůli nedostatečné politické převaze nějaké strany (resp. koalice) v zákonodárném sboru. I když nám teď ODS slibuje rovnou daň, dá se očekávat, že nic takového (aspoň v ryzí podobě) nebude, neboť k tomu nebude mít většinu, stejně tak jako Zelení třeba nebudou schopni (pokud ovšem uspějí) dostatečnou sílu na to, aby prosadili určité ekologické zákony.

Místo kvalitního života nebudeme mít pak zase, bohužel, nic. Politici ale přesto neuvažovali a na tyto otázky bez skrupulí odpovídali "uděláme toto a ono" a to, že k tomu nemusí mít dostatečný mandát, je ani netrklo. Pan Moravec rovněž nemůže chtít (na to už pan Kartous ostatně upozornil), aby se odpovídalo jedním slovem. Je samozřejmě těžké utnout monolog výřečného hosta, avšak divák se musí především něco dovědět, má-li mít pořad aspoň nějaký smysl.

Obecenstvo v sále mohlo dodat pořadu "šťávu", otázkou však je, kdo tam seděl. Těžko se domnívat, že zde seděli především informací ziskuchtiví voliči. Je zcela pravděpodobné, že většina část přítomných podporovala některého z hostů a nešla se rozhodovat, kdo je lepší, či snad dokonce posuzovat rozdíly mezi programy jednotlivých stran. Mezi těmito "sympatizanty" se ještě vmísilo určitě několik tuctů novinářů, kteří byli zcela jistě uchváceni touto "neobvyklou" sešlostí.

Zastavíme-li se u jednotlivých hostů, lze v mnohém souhlasit s panem Kartousem.

Mirek Topolánek (ODS) je na vodítku svých poradců a vizážistů. Jeho výstup připomíná papouškování toho, co mu nalili do hlavy trychtýřem jiní. Občas se mu zapletl jazyk a působil velmi křečovitě. Topolánek je mnohdy pokládán za člověka s vulgárním slovníkem a nevybíravými způsoby. Trochu nefér se do něj strefuje mnoho lidí jeho vlastní, nešťastně užitou mluvou, poněvadž v politice působí i celá řada dalších "slušně vychovaných". Podstatné je u něj to, že z něj vyzařuje jakási prázdnota, neschopnost mluvit sám za sebe a ne to, co mu sem tam ujede (jako někdy každému z nás).

Jeho úlet s rovnou daní byl opravdu "povedeným kouskem". Pro Topolánka musela být Bursíkova reakce vskutku studenou sprchou.

David Rath (ČSSD) měl bezpochyby velké problémy s objasňováním sociálnědemokratického programu (že by jej nečetl celý?). Na druhou stranu není možné očekávat, že ministr zdravotnictví bude v předvečer debaty studovat detaily možných koncepcí dopravního řešení v hlavním městě. Pan Rath se sice snažil, často však od svých kolegů leccos odposlechl (ostatně jako všichni navzájem), ale když došly argumenty nebo neměl ucelenou představu řešení určitých problémů, zdůrazňoval shodu mezi všemi stranami. Umění obalovat jádro problému frázemi typu "musíme nalézt shodu", "je to problém všech stran", či " vyzývám všechny strany, abychom zasedli k jednomu stolu" dokáže kdekoho uchvátit. Pan Moravec však v těchto případech obvykle rychle zasáhl, což bylo jednoznačným plusem diskuse.

Komunistický poslanec František Beneš, většině neznámý, připomínal zkostnatělého politika z dob předlistopadové garnitury. KSČM nepřináší nic nového a bezesporu staví na základě tvrzení, že jsme se před listopadem 89' měli lépe. Zaujmout mohl jen tradiční levicové voliče, kteří se na první máj jako pokaždé sejdou na Letenské pláni, aby si zavzpomínali, jak bylo všem(?) hej. Mladí lidé asi ještě nebudou mít dlouhou dobu důvod, proč volit nereformovanou stranu důchodců a starých pořádků a především stranu s ryze konzervativním vedením.

Cyril Svoboda (KDU-ČSL) se nemusí nikde vyvěšovat na billboardech a ani chodit do diskusních pořadů, poněvadž "klidná síla" má více méně stále stejně početnou obec voličů. Česká (převážně ateistická) společnost straně usilující o tradiční, v našem případě křesťanské hodnoty mnoho hlasů nepřiřkne. KDU-ČSL je symbolem konzervatismu, křesťanství a pro mnohé i stranou zpátečnickou. Svoboda si v debatě svou suverenitou a neobratnými formulacemi spíše mohl uškodit a tak je otázkou, kolik procent v Praze křesťanští demokraté získají, neboť rodinná politika není tak žhavým tématem jako třeba otázka daní.

Martin Bursík (Strana zelených) si zcela dobře uvědomil význam diskuze, a proto působil velmi připraveně. Na rozdíl od ostatních pražských lídrů měl velkou motivaci přesvědčovat voliče, že právě jeho strana ztělesňuje změnu. Nejen že na nás kouká Bursík od začátku března z plakátů, ale jednoznačně dokázal zapůsobit. Toho, co prezentoval několikrát v novinách, se držel i po celou dobu Otázek. Mnozí určitě očekávali, že Zelení budou jedni z těch, co se snaží ještě před volbami získat spojence, aby pak po volbách mohli získat koryta a nezůstali na okraji zájmu. Velmi překvapivý byl způsob, jakým se Bursík stavěl k ostatním soupeřům. Respekt si jistě získal, jeho spřízněnost s KDU-ČSL však nešla zastřít.

Čtenář sice může z posledních odstavců dojít k závěru, že jsme se přece jen něco nového dověděli, a proto diskuse měla smysl. Pravdou je ale opak. Výše zmíněné je de facto známou věcí a chování i jednotlivé výstupy se daly očekávat (ostatně jako vždy). Výroky, které v takovýchto pořadech zaznívají, jsou poplatné své době. Týkají se budoucnosti, avšak fakt, že se společensko-politické dění den ode dne mění, je zcela popírán. Divák se dověděl, aby zapomněl. Pokud má volič zájem o program nějaké strany, příležitostí, jak se k němu dostat, má mnoho (internet, tisk, letáky, plakáty, mítinky). Pro aktivního voliče (otázkou je, o koho se jedná) je osobní kontakt s politikem (např. na mítincích) daleko větším přínosem, než koukání na televizi. Politické debaty v žádném případě nenahradí to, co se nachází v předvolebních programech. Tyto programy jsou sice neurčité a, pravda, mnohdy nesrozumitelné.

Pokus objasnit je v televizních diskuzích může být pokládán sice za chvályhodný, ale každý, kdo obětoval pár hodin sledováním těchto politických soubojů, moc dobře ví, že tyto pokusy vždy ztroskotají. Jednak proto, že politici pozvaní do studia musí odpovídat i na ty otázky, týkající se těch bodů programu, kterými se daný politik nezaobírá, protože nespadají do jeho resortu, a jednak proto, že při sbírání politických bodů se preferuje metoda házení špíny na druhého a mnozí dávají najevo své exhibicionistické sklony. Místo předkládání nabídek obsahujících smysluplná řešení tak ve studiu "houstne" atmosféra a moderátor má problém diskuzi ukočírovat. V případě čtvrtečního pořadu na jednu stranu atmosféra příliš nehoustla, protože se jaksi očekávalo, že diváků bude u obrazovek více než obvykle, na druhou stranu ale politici mohli opět předvést nějaký ze svých řečnických výlevů a navzájem se triumfovat. Je jasné, že se mnoho českých voličů kouklo jen proto, aby vidělo, jak si povede "ten od těch Zelených". Nevedl si, nutno říci, špatně a určitě si získal mnoho sympatií. Otázkou je, jak dlouho mu vydrží a kam to se svou stranou v červnu dotáhne.

Divák nasycen, s klidným svědomím mohl jít spát, že vše je jak má být...