Nedávno jsem byl svědkem rozhovoru, kdy se tlumočnice do jazyka jedné kandidátské země na členství EU ptaly finského specialisty, kolik tlumočníků Finové potřebovali pro studium nabídky a projednávání kontraktu na dodávku jednoho velkého průmyslového zařízení. První reakcí byl výraz nepochopení a pak následovala odpověď: "Žádného. Všichni naši pracovníci hovoří anglicky." Následovala další otázka: "To jste ale asi museli udělat nějaký výběr?" Odpověď zněla: "Ne, proč ? Všichni naši vysokoškoláci přece hovoří anglicky."

To ale není jediný rys úrovně finské výchovy. Ekonomické výsledky, minimální korupce, atmosféra ve společnosti i společenské postavení lidí z této nepříliš lidnaté země ve světě hovoří zřetelně. Nebylo tomu tak vždy, je v tom usilovná práce několika desítek let.

Že bychom toho také nedosáhli ? Nevěřím. Potřebuje to ale rozvážné a cílevědomé úsilí akademické obce a získání zřetelné politické podpory. Na českých školách technických by bylo potřebné mj. i hlubší vzdělání humanitní: filosofické, sociologické, včetně pochopení role náboženství -- a s omluvou těm, kterých se to netýká -- umění správně psát a vyjadřovat se. To je totiž obrovská potíž mnoha techniků a inženýrů. Už jezuita Bohuslav Balbín, autor "Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště českého", věděl, že "v minulosti často šel úpadek země ruku v ruce s úpadkem češtiny. ..."

V předminulém století u nás vycházela česká knižnice "Vzděláním ke svobodě". Šlo o to, aby se zvýšil počet vzdělaných Čechů a aby si svou vzdělaností a rozhledem, vydobyli své místo "na slunci", a nebyli jen dobrými dělníky a naivními (byť velmi vyhledávanými) kuchařkami městských paniček. Byla to "vzdělanostní ofensiva" v době, kdy německy mluvící obyvatelstvo bylo mnohem vzdělanější a (nejen) proto zastávalo klíčové role ve společnosti i v průmyslovém podnikání. Vzletné pořekadlo o "zlatých českých ručičkách" tenkrát možná platilo, ale konstruktéři a řídící pracovníci (dnes bychom řekli nositelé know-how) byli i v českých zemích většinou německy hovořící odborníci: Židé, Němci i Češi, kteří volili němčinu i v dominantně českém prostředí, právě (ale nejen) pro přístup k lepší vzdělanosti. I pan Václav Hlávka nebo pan Emil Škoda hovořili německy stejně dobře jako česky, ne-li lépe. Důvody proč to tak bylo je potřebné hledat v historii pro poučení před opakováním stejných chyb.

V porovnání s popsanou minulostí jsme na tom dnes bezpochyby mnohem lépe. Stačí to ale v dnešní Evropě? Nositelé know-how jsou obvykle opět nečesky hovořící specialisté počínaje bankovnictvím a konče pásovou výrobou televizorů. Procentuální podíl vysokoškolsky účelně vzdělaného obyvatelstva v českých zemích i úroveň dosaženého vzdělání v porovnání s vyspělejšími evropskými národy hovoří ve prospěch snah těch, kteří bijí na poplach.

Důležité je i pochopení role (nejen vysokoškolské) inteligence v životě společnosti. Inteligence by měla sloužit národu, být jednáním vzorem zbytku společnosti a ne se mu lacině podbízet (například vysedáváním s opilci v hospodách). A také přemýšlet jak a co udělat lépe, nejen mudrovat a sebemrskačsky mezi sebou diskutovat, jacíže to jsme "plebejci", aniž by proti tomu něco dělala. Navíc to není pravda. Znám u nás stovky lidi, kteří mají k plebejcům setsakramentsky daleko. Inteligence nesmí být v očích národa ztotožňována se skupinou lidí, kteří využívají svých schopností jen pro svůj vlastní prospěch. Ve starém Řecku vzniklo slovo "idiot" z "idiotes". Bylo to původně označení pro soukromou, neužitečnou osobu, druhořadého občana, který nečinil nic pro blaho své "polis". Později se smysl posunul na člověka neotesaného, hrubého, potřebujícího vzdělání, ... a dnes jej rádi užíváme pro jiný (nejen odborný) účel. Ale pokud bychom ono slovo chápali v původním smyslu, kolikpak by asi bylo idiotů mezi příslušníky naší inteligence, kteří občas dávají najevo svoji výlučnost, těží ze svého "daru od Boha" ale neudělají nic pro svou "polis"?

Ano, polovina národa je podprůměrná, ale to neznamená, že nemá hodnotu. Je povinností těch "schopnějších" připravovat účelnou práci pro ty "méně schopné", vzdělávat je a vytvářet podmínky, aby i oni se mohli cítit užitečně. Je politováníhodné, když členka velké konzervativní parlamentní strany vyjadřuje veřejně názor, že alkoholismus je soukromou svobodnou volbou každého člověka, a ona že chce tuto osobní svobodu chránit. Zřejmě si neuvědomuje, že kromě "blbosti vrozené" je i "blbost získaná" a na ní má alkoholismus lví podíl. Řada alkoholiků spadla do pasti, protože nebyla včas účinně varována.

Zesnulý profesor Jan Jůza, někdejší vědecký pracovník plzeňské Škodovky, používal pro některé situace úsloví: "to chce spiknutí referentů !". Smysl té věty byl zřejmý: osvícené rozhodnutí nebylo možné očekávat od vedoucích pracovníků, musíme to udělat sami. Takovým "spiknutím referentů" bylo vlastně i české národní obrození, které dokázalo téměř nemožné.

Dnešní úloha, pozdvihnout český národ mezi přední vzdělané národy, je snazší a snad by se mohla najít politická podpora ve všech politických stranách, pokud bude dobře naformulován cíl a cesta k němu. Zatím se na naší politické scéně neujala potřeba politické soutěže o racionální, dlouhodobou vzdělanostní ofensivu, ale třeba se najdou i finanční prostředky. A pokud ne, bude to zřejmě chtít "spiknutí referentů". Ale hlavně - pasivně nepřihlížet ! Nevím, co by mělo být důležitější pro dlouhodobý prospěch země, než užitečná, nesamoúčelná vzdělanost.