Ctihodní občané se na mne jakožto známého poradce obrátili s radou, jak tento tíživý problém vyřešit. Tož, dal jsem se do práce a rozhodl se věc řešit z gruntu -- tedy rovnou od hlavy. A tou je ve většině států prezident. Pan prezident není leckdo, má své povinnosti a také potřeby -- sídlo, kancelář, poradce, tajemníky, osobního lékaře, kuchaře a nevím ještě koho. A také auto, helikoptéru, letadlo -- vždyť musí za svými státnickými povinnostmi cestovat po celé zeměkouli.

Ale i tato vznešená a jistě potřebná osoba je placena z uloupených peněz a to její gloriolu nesmírně hyzdí. Začal jsem proto namáhat mozek, jak zařídit, aby byl prezident zabezpečen jinak než krádeží. Teoreticky by bylo možné, aby prezidentská kancelář vystavovala pravidelně miliony faktur a rozesílala je občanům k proplacení. K tomu by byly nutné také miliony individuálních smluv prezidenta s občany, na jejichž základě by hlava státu na nich vymáhala úhrady za svou záslužnou práci. Ale ty následky! Tisíce právních sporů o tom, zda prezident skutečně naplnil přání a "objednávku" občanů, tisíce úředníků vyplňujících a doručujících účty za vedení státu. S velkou lítostí jsem tuto variantu zavrhl, protože ty další jsou již méně atraktivní.

Například by se prezident mohl postavit před bránu paláce a s čepicí v ruce prosit kolemjdoucí o almužnu -- výraz oné vychvalované dobrovolné solidarity. Obávám se však, že by jej tato činnost vytížila natolik, že by na vedení státu již mnoho času ani sil nezbývalo. A protože jsem na žádnou kloudnou variantu uspokojování materiálních a duchovních potřeb pana prezidenta bez krádeže nepřišel, dospěl jsem -- ač nerad -- k závěru, že prezidenta vlastně netřeba, protože funkci představitele státu může vykonávat například i předseda parlamentu.

S parlamentem to totiž na první pohled vypadalo daleko nadějněji. Chtělo by to ovšem přenést jeho sídlo do rozměrné sportovní haly a přeměnit jej na permanentní Reality Show. Jen si to představte: poslanci vykonávají svoji práci před davy svých fanoušků, kteří hlasitě hodnotí jejich výkony, povzbuzují je, mávají transparenty, dělají "mexické vlny". O dobrou náladu se starají skupiny roztleskávaček v trikotech zdobených znaky parlamentních politických stran. To vše v přímém televizním přenosu, kde polonahé, fyzicky patřičně vybavené moderátorky divokou gestikulací vyzývají diváky v sále i doma na kanapi, aby pilně posílali esemesky, kdo má parlament opustit a kdo ne. Jejda to by byl "vejvar", těch sponzorů a objednávek na reklamní čas!

Užuž jsem se hřál představou, že úkol je vyřešen. Ale běda! Uvědomil jsem si totiž, že v době, kdy pracuje parlament, pracují také ti ctnostní, majetní, svobodní, pilní etc. etc. občané a tudíž nemají čas sledovat televizní Show a posílat SMS. Ovšem na rozdíl od těch líných, neschopných, nepracujících levicových flákačů, kteří by svými hlasy vyřadili ze sněmovny zástupce té správné, tedy opačné strany. To bych si dal! Ještě bych občanům, spoléhajícím na můj bystrý úsudek, podstrčil namísto spásného řešení přímo nástroj zkázy. A tak jsem já, republikán až do morku kostí, s těžkým srdcem škrtl i parlament a zkusil to s královstvím.

Tady je již úkol lehčí, řekl jsem si, monarcha nepotřebuje v zásadě daně, ale majetek. A pokud možno veškerý (stát je přece on), aby jej pak mohl rozdávat (dávat v léno) svým věrným poddaným. A ti by dnes a denně soutěžili, kdo lépe poslouží a tím si vytvoří předpoklad pro královskou štědrost. A ti nejštědřeji obdarovaní by pak mohli svobodně prokazovat svoji ušlechtilost budováním divadel, škol, útulků pro chudé a přestárlé. Nádherná perspektiva! Nikdo nikomu nic nekrade, jen se dobrovolně a svobodně rozdává. A fungovalo to po mnoho století, dokud to ti ďáblovi zplozenci pod heslem "Volnost, rovnost, bratrství" nezničili.

Pln opravdové hrdosti jsem předložil právě popsané řešení objednatelům. Z panického úprku před jejich projevy vděku mne naštěstí probudil budík. Oblékl jsem se, nasnídal a dal se do každodenního zápasu o ten vlastní "kousek svobody". Zapnul jsem počítač a z internetu na mne zíraly titulky jako "Životní prostředí na Zemi je už zničené", "Jaderná energetika nemůže být řešením pro klimatické změny", "Ptačí chřipka mutuje". V tu chvíli jsem si uvědomil, že je lepší být tragicky směšnou postavičkou v očích pánů Zálomů, Kinkorů a jejich méně extrémních klonů v podobě různých "liberálních ekonomů", než přispívat k rychlejšímu, nicméně svobodnému vymření lidstva. V zájmu jeho co nejdelšího zachování na této planetě se nechám i "okrádat" a uvedeným mudrcům vzkazuji -- doufejme, že s většinou rozumných a odpovědných občanů -- "No passaran!".