Na jednom z domů už více než rok čtu nápis, že v domě jsou dva byty k pronajmutí. Podle zvonků jsou v tom domě dohromady byty tři. Zavolal jsem na číslo německy, představil se jako Klaus Wenzel a dověděl se, že jde o krásné, kompletně renovované byty 3+1, k nájmu za pouhých 85 tisíc korun měsíčně. Navrhl jsem, že bych platil jenom padesát, ale majitel mi oznámil, že pod tu cenu prostě jít nemůže.

Nedivil jsem se mu. Jen za poslední rok už přišel o půldruhého milionu. Jistě se mu vyplatí ještě rok, dva počkat. Připomnělo mi to jednoho malíře, který u nás vystavoval a své obrazy cenil na sto až stodvacet tisíc. Jedinému zájemci slevit odmítl. Na mou otázku, jestli pro něj není lepší prodat jeden obraz za padesát, než neprodat jich sedm po stotisících odpověděl, že má svou úroveň. Je to dobrý malíř, ale nosí sešlapané botky.

Přivedlo mě to k úvaze o tom, zda může neviditelná ruka trhu selhat. Zákon poptávky a nabídky zřejmě selhává v okamžiku, kdy je ovlivňovatel dost silný. Potom je ztracen s veškerou svou teorií i Klaus Wenzel.

Fejeton

Láska ke třem (neexistujícím) pomerančům

Možná je toto svým způsobem bajka, jako Gozziho hra, jejíž titul jsem si vypůjčil, o čem tu dnes hodlám vyprávět. Je to příběh o vzdušných zámcích.

Ještě jako mladý nadaný jsem měl nedlouhý poměr s jednou mladou herečkou. Později jsem zjistil, že jsem součástí jakéhosi erotického multikomplexu, ale tehdy už mi to bylo jedno. Taky jsem to celou tu dobu trochu tušil.

Ta dívka se tvářila záhadně, tajemně se usmívala a milovala tak asi centimetr tlusté černé augenráfky, v tom náhodou měla štěstí, tenkrát byly v módě. Milovala augenráfky tak, že i když jednou hrála v příšerném televizním filmu (už nevím na co, možná na horečku omladnic) umírající lékařku, vymohla si záhadnými cestami (no, jak vím dnes, tak strašně záhadné zase nebyly) přes nejvyšší vládní a stranická místa, že ty augenráfky jí nesměli setřít, nicméně v žáru lamp a stékáním umělého potu se poněkud rozmazávaly, takže umírající lékařka připomínala spíše těžce nemocného mývala.

Režisér toho filmu se pod dojmem natáčení té scény chtěl dopustit sebevraždy, jenže ten film byl stejně tak blbý, že taková drobnost v tom kvantu zanikla a ten muž pak natočil ještě celou řadu vynikajících hovadin.

Hned po augenráfcích v pořadí specialit následoval sex na riskantních místech. V poledne na Žofíně na lavičce, v lóži při divadelním představení, v kupé ve vlaku, na Karlově mostě, v tramvaji, kde vpředu dřímaly dvě důchodkyně... Myslím, že nejeden z nás, členů jejího multikomplexu, se kolikrát pěkně zapotil hrůzou.

Třetí specialitou pak byla výjimečná lhavost. Nejprve jsem si myslel, že prostě jenom občas lže, když neví, jak jinak z konopí, ale pak se ukázalo, že její bájivá schopnost (odborný termín zní pseudologia fantastica) má mnohem hlubší kořeny. Samozřejmě se jistě nějaký čas lhát učila, když musela rychle reagovat na nějaké následky svého počínání -- nejprve obelhávala maminku, pak paní učitelku, posléze partnery, jestliže kvůli sexuálnímu obcování s Pavlem ve výtahu přišla pozdě na rande s Petrem, musela si něco dobrého vymyslet -- například setkání se šéfredaktorem dramatického vysílání, který kupodivu znal Petrovu poslední povídku, kterou Petr ještě nikomu neukázal - nu a samozřejmě obelhávala novináře, protože to se musí a sluší. Ale potom pochopila, že lhaní může být i neúčelové.

Časem v tom nabyla úžasného cviku a přenesla se do vyšších sfér.

Z cest na dovolenou přinášela zajímavé informace o náhodných setkáních s Timothy Daltonem nebo Alidou Valli, kteří ji obdivovali, popřípadě jí nabízeli manželství. Jednou se zničehonic stala asi na rok židovkou a pak zase sama opravila karburátor, jenže nedovedla říci, na které straně motoru jejího vozu se nachází. Vůz neměla. Účastnila se, aniž by o tom někdo v Praze věděl, konkurzů na americké velkofilmy a jedině intriky Meryl Streepové nebo nějakých jí podobných antisemitek ji vždy připravily o hlavní roli. Protože chodila všude pozdě, musela si vymýšlet i drobná pouliční dramata, jichž byla svědkem. Nikdo nespatřil tolik tragedií.

Bajky se měnily, jedno bylo ale standardní: jak byla v soukromém životě promiskuitní, nespolehlivá a lhavá, o to víc hlásala v rozhovorech s novináři pozitivní pravdy: lidé se mají milovat a být si bezpodmínečně věrní, nejkrásnější věc na světě je láska, všichni kolegové jsou prostě báječní, spolupráce s režisérem byla vždy fantastická, práce hercova je těžká a zodpovědná, důležitý je mír a pravda zvítězí.

Tajemství augenráfků, pseudologie fantasticy, pohádkářství i riskantního sexu na veřejnosti, bylo prosté, až prostinké a tak je tomu s těmi záhadnými sfingami většinou: byla víceméně frigidní a byla z toho zoufalá. Nepravda, barvitější a napínavější než realita, ji prostě vzrušovala. Na špičku kopce to ovšem stejně nestačilo. Posléze se velmi šťastně provdala za jednoho homosexuálního tanečníka a žijí spolu dodnes, ona pohádky píše a on je tančí.

O tom ta bajka je. Její poslání je smutné a moc poučení v tom není. Zní: Vzdušný zámek není zámek, je to vzduch. Někdy je ve slupce pomeranče krásná panna, ale pak to není pomeranč.