Na začátku je poctivé říct, že z hlediska subjektivního přesvědčení je mi cizí pohled na svět, který prezentují lidé jako pan Zálom. Protože ale u argumentace ze subjektivní pozice se často nelze ubránit přechodu ke vzájemnému osočování z nemorálnosti či zvrhlosti, pokusím se co bude možno vyhnout "etickým" kritériím posuzování zmíněných článků a pokusím se soustředit na ty jejich části, ve kterých je dle mého názoru faktická nepřesnost či přímo nepravda.

Nejdříve k problematice veřejných investic. Pan Palkovský tvrdí:

V principu je to pravda, ovšem je třeba zvážit jisté drobnosti, které zásada prosazovaná v citovaném názoru nezohledňuje. Především existence dálnic ovlivňuje životy i těch lidí, kteří dálnice nepoužívají ani zprostředkovaně přes např. dopravu rohlíků. Příklady tohoto ovlivňování jsou různé. Dálniční obchvat města zlepšuje životní podmínky lidí žijících v jeho centru díky poklesu automobilové dopravy. Dálniční spojení představuje důležitý předpoklad rozvoje obchodu v regionech a láká do oblasti investice, které přinášejí zisk i neautomobilistům. Rozvoj průmyslu vázaný na rozvinutou dopravní infrastrukturu ovlivňuje například výši nezaměstnanosti, jejíž mnohé negativní dopady nejsou měřitelné ekonomickými ukazateli. Rovněž stát může (a měl by) podporovat železniční dopravu na úkor silniční i přes případnou ekonomickou nevýhodnost, z důvodu ochrany životního prostředí. Kdyby dopravní stavby byly odkázány pouze na investice těch, kteří je používají, jediným kritériem investic do dopravy by byla (pravděpodobně krátkodobá) ekonomická výnosnost, a to výnosnost pro tuto část společnsti (uživatele dálnic). Celospolečensky by takový stav mohl být nevýhodný, a to i ekonomicky.

Další pasáží, která je poněkud zavádějící, jest následující série řečnických otázek:

Bohužel se jedná o sugestivní otázky a ne o vyslovený názor, takže existuje riziko špatné interpretace, přesto se pokusím zdůvodnit svůj částečný nesouhlas. Nejdříve ale k terminologii. Pokud řeknu, že trh je definován jako oblast dobrovolné směny, neměl bych pak říkat věci jako toto:

Pokud si pod slovem "trh" představujeme pouze oblast směny, pak je nulový součet téměř definitorickou vlastností. Autor řádků výše ale zřejmě do trhu zahrnuje i výrobu, ovšem předmětem kritiky pana Víta (a kritiky všech rozumných kritiků trhu bez přívlastků) není nabývání bohatství prací a následným prodejem výrobků. Předmětem kritiky je nabývání majetku spekulativním obchodem, které je v čistě tržním prostředí časté.

Pokud se mám vyjadřovat přesněji, samozřejmě i tvrzení o nulovém součtu vyžaduje korekci. Pochopitelně nelze pomíjet fakt, že stejná věc může představovat pro různé lidi různou hodnotu, což je nakonec základním motivem obchodu. Díky čisté směně tak může vzrůst bohatství obou stran, ovšem takový růst je těžko objektivně kvantifikovatelný. Pokud ovšem hodnotu zboží měříme jeho účetní hodnotou, pak každá směna je s nulovým součtem.

Nulový součet ale není problémem trhu. Kdyby trh fungoval ideálně, byl by skutečně velmi dobrým mechanismem výměny zboží i bez regulací. Trh ovšem nefunguje tak ideálně, jak jeho obhájci mnohdy tvrdí. Nemám ambice se rozepisovat o nedostatcích tržních mechanismů, to je lépe přenechat kvalifikovanějším. Uvedu jen několik faktorů, které umožňují hromadění majetku, které je naprosto neopodstatněné a které v podstatě jdou proti efektivitě tržního hospodářství.

1. V konkurenčním prostředí se zisky obchodníků přibližně rovnají nákladům, které tito utratili za zprostředkování obchodu a případný převoz zboží. Zvláště v dnešní době je ale konkurenční prostředí ohroženo - jedná se především o odvětví vyžadující extrémě vysoké investice pro zakládání nových firem, jako je automobilový a elektrotechnický průmysl či letecká doprava, a dále odvětví vázaná na přírodní zdroje, jako těžba surovin. Spojování společností do globálních korporací je běžnou věcí a bez regulace skutečně hrozí vznik monopolů. Následná cena produktů po monopolizaci bude výrazně přesahovat nutné náklady na výrobu.

2. Dobrovolnost směny není absolutní. Teoreticky člověk má volbu, zda si koupí potraviny a zaplatí nájem, prakticky se ale jedná o nutné úhrady a jediná možnost volby je volba mezi různými obchodníky či poskytovateli služeb. V situaci omezeného konkurenčního prostředí (nejen vlivem monopolů, ale třeba kartelových dohod - viz třeba často diskutovaný vývoj cen benzínu) je spotřebitel poškozován.

3. Volný trh nezaručuje objektivní informovanost. Reklama objektivní informace neposkytuje. Špatně informovaný zákazník má svobodu volby, která je ale k ničemu, protože nemá na základě čeho se rozhodovat, v horším případě je ovlivněn nepravdivými údaji. Stejně tak obchod na burze je do jisté míry hazardní hrou, kde rozhoduje přístup k informacím stejně jako faktory jako je odhad obchodníka i naprostá náhoda. Špatné rozhodnutí je trestáno prodělkem. Burza je typický příklad tržního prostředí s nulovým součtem, kde se majetek získává výhradně na úkor někoho jiného a kde, s jistou nadsázkou, "bojuje každý s každým".

Dále,

Tento odstavec má pravdu v tom, že srovnání zemí s odlišným historickým vývojem a současnou ekonomickou situací neposkytuje žádné podklady k dalším soudům (proč by ovšem byl třeba silný žaludek, nevím). Nejasný zůstává pojem socialismu (má autor na mysli regulovanou "sociálně tržní" ekonomiku, či plánované hospodářství stylu osmdesátých let).

Chudoba v afrických zemích také jistě souvisí s tím, že tyto země "vyrábějí málo", ale skutečným problémem je spíše obtížnost dalšího rozvoje, než samotný fakt malého objemu výroby. Tato obtížnost souvisí jak s nedostatkem kapitálu v těchto zemích, tak s nedostatkem kvalifikovanosti pracovních sil, s korupcí ve státní správě, zanedbané infrastruktuře, válkách apod., přičemž řada vyjmenovaných problémů se neliší příliš v závislosti na charakteru režimu. Nakonec mluvit v souvislosti s africkými zaostalými zeměmi o liberalismu a socialismu vůbec nemá mnoho smyslu. Kritika nerovnoměrného rozdělení bohatství nesměřuje primárně do těchto zemí, ale spíše ke státům vcelku bohatým, ovšem se silnými sociálními problémy. Může jít i o USA, ale spíše bývá terčem kritiky Brazílie, Argentina, Jižní Afrika, dnes i komunistická Čína či Vietnam (ano, tyto režimy zasluhují kritiku zleva).

Trochu delší zamyšlení nad běžným jednáním lidí a více smyslu pro férovost debaty by vyžadoval i následující osdtavec:

Především, je třeba vzít v úvahu, že je rozdíl mezi zastáváním určitého názoru a jeho aktivní realizací. Konkrétně, většina lidí uznává, že chudým je třeba pomáhat (o tom svědčí i nedávné průzkumy veřejného mínění). Jen menší část lidí ale dá dobrovolný příspěvek po požádání a mizivé procento bude aktivně organizovat sbírky. Není v tom až zas takový rozpor. Značná část lidí je schopna sami si pro sebe nacházet výmluvy, proč se neřídit svým přesvědčením. Častým příkladem takové výmluvy je "proč bych to dělal já, když to nedělá soused" či "jedna stokoruna situaci chudých nevyřeší". Ony výmluvy mají i racionální jádro. Takže je možné i pravděpodobné, že člověk hlasující pro podporu chudým tuto podporu dobrovolně poskytovat nebude.

Navíc je státem poskytovaná pomoc koordinovaná, relativně spravedlivě (aspoň podle jasných pravidel) a všeobecně rozdělená a kontrolovaná. Individuální almužna takové vlastnosti nemá. Přesvědčení, že pokud pomoc chudým bude po odstranění sociálního státu probíhat úspěšně na základě dobrovolnosti je naivita analogická komunistické představě, že po odstranění přežitků kapitalismu budou lidé ochotně pracovat, ač jejich odměna nebude vázána na odvedený výkon.

Předpokládám-li tudíž, že většina lidí by nechala chudé umřít hlady ve státě bez sociálního systému, neznamená to nutně, že předpokládám většinové odmítání EXISTENCE sociálního systému. I kdybych ale věřil, že je většina lidí proti sociálním dávkám, tím, že sám sociální dávky podporuji, v žádném případě neprosazuji, aby vláda jednala proti demokratickým zájmům většiny. Logika použitá panem Palkovským zde po zobecnění říká, že hájení jakéhokoliv menšinového názoru je prosazováním tvrdé diktatury. Absurdita takového tvrzení je zřejmá.

Nakonec je třeba říct, že nestojíme před dilematem volby mezi neregulovaným trhem a společností, kde někteří "mají neomezenou moc rozhodovat o majetku jiných". Tím se dostávám k další nepříjemné vlastnosti debat o trhu, a to je určitý fanatismus jejich aktérů. Zastánci trhu velmi rádi tvrdí, že majetková práva jsou základní, nedělitelná a neměla by být jakkoli omezována, zatímco jejich odpůrci považují často všechno bohatství za ukradené a jakýkoli bezpracný zisk za krádež. Argumentace vychází z navzájem neslučitelných premis a důsledkem nemůže být nic jiného, než invektivy překypující na jedné straně slovy socialismus a komunista, na druhé straně asociál a zloděj. Je třeba jednoznačně říct, a mnohým lidem zřejmě i často opakovat, že mezi dvěma krajními alternativami existuje vždy mnoho mezilehlých řešení a řešení krajní bývá málokdy to nejvhodnější. Odpůrce extrémního názoru nemusí být příznivcem opačného extrému, a nálepkování odpůrců neregulovaného trhu a daňové progrese jako komunistů (pokud jimi skutečně nejsou) je projevem argumentační nezralosti. Totéž platí samozřejmě i pro druhou stranu. Je skutečně paradoxní, že dva hádající se autoři se navzájem přirovnávají k Leninovi či bolševikům. Tím se ovšem dostávám k článku pana Záloma, který představuje velmi bohatý materiál, protože se mi v něm jen těžko daří nalézt větu, kterou bych nemohl napadnout. Nebudu tak činit už jen pro stručnost a soustředím se na nejzávažnější myšlenky z uvedeného.

Hned druhý odstavec například sugeruje analogii mezi zdaněním a loupeží:

Je zde ignorován zásadní rozdíl mezi svévolným jednáním lupiče a demokratickým konsensem, kterým je stanoven závazný zákon. Ve stejné logice jako je identifikace daní a loupeže by bylo třeba ztotožnit zatčení zločince s trestným činem omezování osobní svobody. Je prostě faktem, že stát (pokud jeho existence má mít smysl) musí disponovat většími právy, než jednotlivec. Občan nemůže druhému vzít svévolně peníze (to by byla loupež), stát toto ovšem učinit může, stejně jako může vydávat mnoho dalších závázných norem ve formě zákonů a vyhlášek, přičemž není v principu rozdíl, zda je zákonem omezeno majetkové právo (daně, vyvlastňování, stavební uzávěry atd.) či svoboda pohybu (trest odnětí svobody, existence zakázaných vojenských prostorů) nebo svoboda projevu (zákaz šíření dětské pornografie či nacismu). Demokratický stát bere morální ospravedlnění k těmto omezením z vůle většiny obyvatel. Společenská soustava, kde stát deklarovaná práva nijak neomezuje, se nazývá anarchie.

Je třeba poznamenat, že daně nejsou primárně důsledkem solidárního sociálního zřízení. Daně jsou nutnou podmínkou existence státu. Stát nevybírající daně a nedisponující tudíž žádnými prostředky nemůže garantovat dodržování zákonů. Výjimkou by snad byla situace, kdy by stát nějakým represivním způsobem nutil občany ke neplacené policejní službě, což je ale neslučitelné s pricipy svobody, ke kterým se pan Zálom hlásí.

"Morálním" důvodem odmítání daní je trvání na nedělitelnosti majetkových práv. Postoj deklarující jistá práva za absolutní ale vede stejně jako každý fundamentalismus až ke groteskním důsledkům, a mnohdy ke sporům způsobeným křížením se protichůdných zájmů podpořených tímto absolutním právem. Zůstaňme u práva na majetek s jednoduchým příkladem: Majitel pozemku chce na svém pozemku postavit dům. Majitel sousedního pozemku mu ovšem nechce povolit převoz stavebního materiálu přes svůj pozemek. Třeba má i dobrý důvod - stavba by mu znepříjemňovala pobyt na svém pozemku a tím by mu i bránila plnohodnotně využívat svůj majetek. Ovšem odmítnutím souhlasu s převozem materiálu tento člověk brání sousedovi využívat jeho majetek. Je jasné, že situaci nelze vyřešit, aniž by práva jednoho byla omezena.

Je tudíž snad jasné, že lidská práva musí být nějak omezena, už proto, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého.

Progresivní zdanění je motivováno především tím, že bohatý člověk si může dovolit zaplatit více, aniž by se to dotklo jeho životní úrovně. Jejich cílem je vybrat co nejvíce peněz při minimalizaci nárůstu chudoby vlivem výběru daní. Motivem tedy není přesvědčení, že "bohatství a peníze jsou kořenem všeho zla". Stát se jen snaží tlumit tendence ke zvyšování sociálních rozdílů. To má i praktický důvod. Společnost s velkými majetkovými a sociálními rozdíly vykazuje větší míru kriminality a sklonu k extrémním politickým směrům a mnohdy je proto nestabilní. Nutno asi připomenout, že jak komunismus, tak nacismus měly své kořeny v tragické sociální situaci značné části národa. Nebezpečí komunismu se určitě neubráníme tím, že budeme potírat umírněné levicové názory, právě naopak.

Polemizuji-li s něčím názorem, mohu snadno bodovat podpásovým úderem, jako např.:

Trochu to svádí k odplatě stejnou mincí, ale udržím se a řeknu jen: Není to pravda. Je jistě mnoho těch, kteří jsou proti kapitalismu, protože jim osobně nepřinesl úspěch, tedy vlastně ze stejného důvodu, jako jsou úspěšní obhájci kapitalismu pro něj. Mělo by to být paradoxně panem Zálomem oceněno, protože to odpovídá jeho filozofii dle hesla "starej se jen o sebe". Ale ti, kteří NĚKTERÉ RYSY kapitalismu veřejně kritizují, většinou do kategorie frustrovaných ztroskotanců nepatří.

Další podpásovka:

Hladomory v Africe argumentuje ve skutečnosti jen velmi málo lidí proti kapitalismu. Spíše se těchto argumentů používá pro podporu navýšení rozvojové pomoci a investic v zaostalých regionech, což má jen velmi málo společného s ekonomickým režimem u nás. Tvrdit dále, že africkým zemím pomůže jen zavedení kapitalismu je pak dost naivní pohled. Tuto problematiku jsem již diskutoval výše.

Zvláštní filozoficko-výchovný nádech má následující odstavec:

Není mi příliš jasné, proč by právo vlastnit majetek mělo být vyčleněno z práva svobodného konání (a proč ne právo na svobodu názoru a vyznání nebo svoboda slova) a tvořit tak trojici "základních práv". To je ale spíš formalita. Jakékoli logické odůvodnění chybí v tvrzení, že omezení práva na majetek omezuje schopnost zachovat si život. Znamená to, že člověk, který přijde o majetek, zemře? Nebo to znamená, že člověk, který neprávem přijde o majetek, nemůže žít plnohodnotně? Co potom člověk, který majetek nikdy neměl? Pokud je význam uvedeného jiný (či vůbec nějaký), přimlouval bych se za inteligentnější formulaci.

Další odstavec nebudu citovat, ale dovolím si dvě poznámky. Jednak si socialisté nepředstavují lidskou společnost jako společenství mravenců (takové přirovnání má asi takovou váhu, jako tvrzení, že liberálové si představují společnost jako velký stroj na peníze). A potom přirovnávat režim v němž žijeme k Orwellově vizi a premiéra Paroubka k vekému bratrovi mi připadá při všech výhradách, které k oběma (režimu i Paroubkovi) můžeme mít, nemístné. Svobodný občan by si měl svobody a demokracie vážit. Už to, že pan Zálom může svou kritiku poměrů uveřejnit, dokazuje, že ve svobodě žijeme. Pokud se rozšíří mínění o srovnatelnosti dnešního stavu s Orwellovskou diktaturou, budeme na nejlepší cestě o svobodu přijít. Stojí také za uvedení, že tendence k omezování individuální svobody nepřicházejí z lůna socialistů, ale hlavně od americké konzervativní vlády v podobě různých protiteroristických opatření.

Na závěr ještě vyjádření k analogickým závěrům článků (první Palkovský, druhý Zálom):

Nerad bych se dopustil té chyby, abych hodnotil osobnost lidí, které neznám jinak než dle jejich názorů prezentovaných v BL. Proto když řeknu, že uvedené ukázky ilustrují značnou aroganci v uvažování obou autorů, nechci, aby to bylo interpretováno jako osobní invektiva. O aroganci mluvím nejen kvůli používání obratů jako "tragicky směšná postavička", ale i kvůli nabubřelému stylu ze kterého mluví přesvědčení o vlastní neomylnosti. Respekt k cizím názorům, jistá míra pochybností o názorech vlastních a také určitá zdvořilost by měly automaticky patřit ke kulturnímu člověku, tím spíše pokud se považuje za demokrata. Neměl jsem z citovaných závěrů článků dobrý pocit už proto, že ani článek pana Palkovského, ani článek pana Záloma nejsou podle mého natolik brilantní (už jenom co se týká logiky), aby mohly být zakončeny byť i slušnějším odsudkem názorů oponentů.

Základní principy liberální ekonomie jsou možná jednoduchou a pochopitelnou záležitostí. Ale i systém řídící se jednoduchými pravidly může vykazovat složité chování. Chce-li pan Palkovský vidět chybu v odvození ekonomických zákonů, neuvidí ji, protože neexistuje. Problém leží jinde. Zapomíná se často, že ekonomie není exaktní věda, že popisuje oběh peněz a zboží ve společnosti, která sama je složitým mechanismem. Jelikož si ekonomie nedělá ambice porozumět chování společnosti, musí nahradit složité vstupy relativně jednoduchými principy (v jazyce matematiky axiomy), ze kterých je pak možno deduktivně odvozovat. Je ale stále třeba mít na paměti, že ekonomické předpovědi nemají absolutní platnost a ekonomika vždy závisí i na stavu společnosti. Pomíjím zde fakt, že autoři "nelogických článků" nekritizují volný trh z pozice ekonomické jako spíše morální a politické.

K druhému citovanému odstavci snad jen tolik: Vážený pane Zálome, jen velmi malá menšina lidí má tak radikální názory jako vy. Mezi těmi ostatními jsou odpůrci svobody i odpůrci trhu (a tyto skupiny nejsou identické), stejně jako závistivci a nevzdělanci. Ale je mezi nimi i mnoho inteligentních, úspěšných a i bohatých lidí. Mnozí věnují mnoho času přemýšlením a právě proto nevěří v jakékoli křišťálově čisté dobro. Mnozí z nich se cítí svobodní a šťastní. Zkuste tuto možnost připustit, možná vám to dá možnost pohlédnout na své názory z trochu jiného úhlu. Považovat všechny své názorové odpůrce za směšné hlupáky je sice pohodlné, ale není to nic jiného, než hrubé podcenění soupeře.