19. 1. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19. 1. 2006

Trh, daně a svoboda jednotlivce

Původně jsem začal psát reakci na článek pana Palkovského, jenž reagoval na článek pana Víta, který zas reagoval na jiný článek jistého pana Záloma, týkající se údajné zločinné podstaty daní. Tudíž by se zdálo, že vše k tématu smysluplnosti a morální opodstatněnosti daní bylo řečeno a další reakce je zbytečná.

Měl jsem ovšem pocit, že ač mají tyto tři články vzrůstající logickou úroveň (v pořadí, jak na sebe reagují), i v posledním z nich je řada argumentů, které jsou nepřesné či neplatné. Proto jsem chtěl polemizovat především s posledním z uvedených příspěvků, ovšem když se objevila další reakce pana Záloma ("Boj novodobých Jánošíků"), nedá mi to nezareagovat i na ni.

Na začátku je poctivé říct, že z hlediska subjektivního přesvědčení je mi cizí pohled na svět, který prezentují lidé jako pan Zálom. Protože ale u argumentace ze subjektivní pozice se často nelze ubránit přechodu ke vzájemnému osočování z nemorálnosti či zvrhlosti, pokusím se co bude možno vyhnout "etickým" kritériím posuzování zmíněných článků a pokusím se soustředit na ty jejich části, ve kterých je dle mého názoru faktická nepřesnost či přímo nepravda.

Nejdříve k problematice veřejných investic. Pan Palkovský tvrdí:

Dálnice a silnice by měl platit ten, kdo je využívá. Spotřebitel kupující rohlíky tyto silnice zprostředkovaně využívá. Pokud budou dálnice a silnice placeny formou mýtného, pak člověk, který opravdu nepoužívá dálnice, nebude platit nic. Lidé, kteří potřebují silnice na to, aby se k nim dostalo zboží, budou mít část mýtného zahrntou v ceně kupovaného zboží. Stejně, jako tam mají dnes zahrnuty náklady na uklízení obchodů, mytí náklaďáků a spoustu dalších věcí, které jsou v konečném důsledku potřeba na doručení zboží spotřebiteli.

V principu je to pravda, ovšem je třeba zvážit jisté drobnosti, které zásada prosazovaná v citovaném názoru nezohledňuje. Především existence dálnic ovlivňuje životy i těch lidí, kteří dálnice nepoužívají ani zprostředkovaně přes např. dopravu rohlíků. Příklady tohoto ovlivňování jsou různé. Dálniční obchvat města zlepšuje životní podmínky lidí žijících v jeho centru díky poklesu automobilové dopravy. Dálniční spojení představuje důležitý předpoklad rozvoje obchodu v regionech a láká do oblasti investice, které přinášejí zisk i neautomobilistům. Rozvoj průmyslu vázaný na rozvinutou dopravní infrastrukturu ovlivňuje například výši nezaměstnanosti, jejíž mnohé negativní dopady nejsou měřitelné ekonomickými ukazateli. Rovněž stát může (a měl by) podporovat železniční dopravu na úkor silniční i přes případnou ekonomickou nevýhodnost, z důvodu ochrany životního prostředí. Kdyby dopravní stavby byly odkázány pouze na investice těch, kteří je používají, jediným kritériem investic do dopravy by byla (pravděpodobně krátkodobá) ekonomická výnosnost, a to výnosnost pro tuto část společnsti (uživatele dálnic). Celospolečensky by takový stav mohl být nevýhodný, a to i ekonomicky.

Další pasáží, která je poněkud zavádějící, jest následující série řečnických otázek:

Trh je definován jako oblast, ve které dochází k DOBROVOLNÉ směně řádně nabytých majetkových titulů. Jak může být společnost, ve které dochází pouze k dobrovolné směně majetku společností, kde bojuje každý s každým? Jak mohu získat majetek výhradně na úkor někoho jiného, když majetek získávám převážně směnou? Naopak, máme-li společnost, kde někteří lidé - a je jedno, jestli je to většina nebo menšina - mají neomezenou možnost rozhodovat o majetku jiných, můžeme jejich chování nenazývat "toužebné získávání majetku na úkor někoho jiného"?

Bohužel se jedná o sugestivní otázky a ne o vyslovený názor, takže existuje riziko špatné interpretace, přesto se pokusím zdůvodnit svůj částečný nesouhlas. Nejdříve ale k terminologii. Pokud řeknu, že trh je definován jako oblast dobrovolné směny, neměl bych pak říkat věci jako toto:

Pan Vít si naopak představuje trh jako hru s nulovým součtem. Má pocit, že bohatství "je" a že jediný způsob, jak ho získat, je ukrást ho někomu jinému. Ignoruje, že bohaství je možné vytvořit, aniž by bylo nutné cokoliv komukoliv sebrat.

Pokud si pod slovem "trh" představujeme pouze oblast směny, pak je nulový součet téměř definitorickou vlastností. Autor řádků výše ale zřejmě do trhu zahrnuje i výrobu, ovšem předmětem kritiky pana Víta (a kritiky všech rozumných kritiků trhu bez přívlastků) není nabývání bohatství prací a následným prodejem výrobků. Předmětem kritiky je nabývání majetku spekulativním obchodem, které je v čistě tržním prostředí časté.

Pokud se mám vyjadřovat přesněji, samozřejmě i tvrzení o nulovém součtu vyžaduje korekci. Pochopitelně nelze pomíjet fakt, že stejná věc může představovat pro různé lidi různou hodnotu, což je nakonec základním motivem obchodu. Díky čisté směně tak může vzrůst bohatství obou stran, ovšem takový růst je těžko objektivně kvantifikovatelný. Pokud ovšem hodnotu zboží měříme jeho účetní hodnotou, pak každá směna je s nulovým součtem.

Nulový součet ale není problémem trhu. Kdyby trh fungoval ideálně, byl by skutečně velmi dobrým mechanismem výměny zboží i bez regulací. Trh ovšem nefunguje tak ideálně, jak jeho obhájci mnohdy tvrdí. Nemám ambice se rozepisovat o nedostatcích tržních mechanismů, to je lépe přenechat kvalifikovanějším. Uvedu jen několik faktorů, které umožňují hromadění majetku, které je naprosto neopodstatněné a které v podstatě jdou proti efektivitě tržního hospodářství.

1. V konkurenčním prostředí se zisky obchodníků přibližně rovnají nákladům, které tito utratili za zprostředkování obchodu a případný převoz zboží. Zvláště v dnešní době je ale konkurenční prostředí ohroženo - jedná se především o odvětví vyžadující extrémě vysoké investice pro zakládání nových firem, jako je automobilový a elektrotechnický průmysl či letecká doprava, a dále odvětví vázaná na přírodní zdroje, jako těžba surovin. Spojování společností do globálních korporací je běžnou věcí a bez regulace skutečně hrozí vznik monopolů. Následná cena produktů po monopolizaci bude výrazně přesahovat nutné náklady na výrobu.

2. Dobrovolnost směny není absolutní. Teoreticky člověk má volbu, zda si koupí potraviny a zaplatí nájem, prakticky se ale jedná o nutné úhrady a jediná možnost volby je volba mezi různými obchodníky či poskytovateli služeb. V situaci omezeného konkurenčního prostředí (nejen vlivem monopolů, ale třeba kartelových dohod - viz třeba často diskutovaný vývoj cen benzínu) je spotřebitel poškozován.

3. Volný trh nezaručuje objektivní informovanost. Reklama objektivní informace neposkytuje. Špatně informovaný zákazník má svobodu volby, která je ale k ničemu, protože nemá na základě čeho se rozhodovat, v horším případě je ovlivněn nepravdivými údaji. Stejně tak obchod na burze je do jisté míry hazardní hrou, kde rozhoduje přístup k informacím stejně jako faktory jako je odhad obchodníka i naprostá náhoda. Špatné rozhodnutí je trestáno prodělkem. Burza je typický příklad tržního prostředí s nulovým součtem, kde se majetek získává výhradně na úkor někoho jiného a kde, s jistou nadsázkou, "bojuje každý s každým".

Dále,

Demonstrovat výhody socialismu oproti liberalismu srovnáním se zeměmi s donedávna tvrdým diktátorským režimem a historií naprosté ignorance jakýchkoliv lidských práv chce opravdu silný žaludek. Zkusme však vyslechnout radu pana Víta a aplikovat ji na africké země. Zjistíme, že problém není špatné "rozdělení" bohatství. Chudoba v afrických zemích je způsobena tím, že lidé v těchto oblastech vyrábí málo.

Tento odstavec má pravdu v tom, že srovnání zemí s odlišným historickým vývojem a současnou ekonomickou situací neposkytuje žádné podklady k dalším soudům (proč by ovšem byl třeba silný žaludek, nevím). Nejasný zůstává pojem socialismu (má autor na mysli regulovanou "sociálně tržní" ekonomiku, či plánované hospodářství stylu osmdesátých let).

Chudoba v afrických zemích také jistě souvisí s tím, že tyto země "vyrábějí málo", ale skutečným problémem je spíše obtížnost dalšího rozvoje, než samotný fakt malého objemu výroby. Tato obtížnost souvisí jak s nedostatkem kapitálu v těchto zemích, tak s nedostatkem kvalifikovanosti pracovních sil, s korupcí ve státní správě, zanedbané infrastruktuře, válkách apod., přičemž řada vyjmenovaných problémů se neliší příliš v závislosti na charakteru režimu. Nakonec mluvit v souvislosti s africkými zaostalými zeměmi o liberalismu a socialismu vůbec nemá mnoho smyslu. Kritika nerovnoměrného rozdělení bohatství nesměřuje primárně do těchto zemí, ale spíše ke státům vcelku bohatým, ovšem se silnými sociálními problémy. Může jít i o USA, ale spíše bývá terčem kritiky Brazílie, Argentina, Jižní Afrika, dnes i komunistická Čína či Vietnam (ano, tyto režimy zasluhují kritiku zleva).

Trochu delší zamyšlení nad běžným jednáním lidí a více smyslu pro férovost debaty by vyžadoval i následující osdtavec:

Pokud si převážná většina lidí přeje pomáhat chudým, zaručeně by to dělala i tehdy, pokud by to nebylo povinné. Předpokládají-li autoři, že by většina nechala chudé umřít hlady, pak zároveň tvrdí a prosazují, aby vláda zcela nedemokraticky jednala proti zájmům většiny. Demokracie rozhodně není ideální uspořádání, ale autoři by se měli hrdě hlásit k tomu, že prosazují tvrdou diktaturu.

Především, je třeba vzít v úvahu, že je rozdíl mezi zastáváním určitého názoru a jeho aktivní realizací. Konkrétně, většina lidí uznává, že chudým je třeba pomáhat (o tom svědčí i nedávné průzkumy veřejného mínění). Jen menší část lidí ale dá dobrovolný příspěvek po požádání a mizivé procento bude aktivně organizovat sbírky. Není v tom až zas takový rozpor. Značná část lidí je schopna sami si pro sebe nacházet výmluvy, proč se neřídit svým přesvědčením. Častým příkladem takové výmluvy je "proč bych to dělal já, když to nedělá soused" či "jedna stokoruna situaci chudých nevyřeší". Ony výmluvy mají i racionální jádro. Takže je možné i pravděpodobné, že člověk hlasující pro podporu chudým tuto podporu dobrovolně poskytovat nebude.

Navíc je státem poskytovaná pomoc koordinovaná, relativně spravedlivě (aspoň podle jasných pravidel) a všeobecně rozdělená a kontrolovaná. Individuální almužna takové vlastnosti nemá. Přesvědčení, že pokud pomoc chudým bude po odstranění sociálního státu probíhat úspěšně na základě dobrovolnosti je naivita analogická komunistické představě, že po odstranění přežitků kapitalismu budou lidé ochotně pracovat, ač jejich odměna nebude vázána na odvedený výkon.

Předpokládám-li tudíž, že většina lidí by nechala chudé umřít hlady ve státě bez sociálního systému, neznamená to nutně, že předpokládám většinové odmítání EXISTENCE sociálního systému. I kdybych ale věřil, že je většina lidí proti sociálním dávkám, tím, že sám sociální dávky podporuji, v žádném případě neprosazuji, aby vláda jednala proti demokratickým zájmům většiny. Logika použitá panem Palkovským zde po zobecnění říká, že hájení jakéhokoliv menšinového názoru je prosazováním tvrdé diktatury. Absurdita takového tvrzení je zřejmá.

Nakonec je třeba říct, že nestojíme před dilematem volby mezi neregulovaným trhem a společností, kde někteří "mají neomezenou moc rozhodovat o majetku jiných". Tím se dostávám k další nepříjemné vlastnosti debat o trhu, a to je určitý fanatismus jejich aktérů. Zastánci trhu velmi rádi tvrdí, že majetková práva jsou základní, nedělitelná a neměla by být jakkoli omezována, zatímco jejich odpůrci považují často všechno bohatství za ukradené a jakýkoli bezpracný zisk za krádež. Argumentace vychází z navzájem neslučitelných premis a důsledkem nemůže být nic jiného, než invektivy překypující na jedné straně slovy socialismus a komunista, na druhé straně asociál a zloděj. Je třeba jednoznačně říct, a mnohým lidem zřejmě i často opakovat, že mezi dvěma krajními alternativami existuje vždy mnoho mezilehlých řešení a řešení krajní bývá málokdy to nejvhodnější. Odpůrce extrémního názoru nemusí být příznivcem opačného extrému, a nálepkování odpůrců neregulovaného trhu a daňové progrese jako komunistů (pokud jimi skutečně nejsou) je projevem argumentační nezralosti. Totéž platí samozřejmě i pro druhou stranu. Je skutečně paradoxní, že dva hádající se autoři se navzájem přirovnávají k Leninovi či bolševikům. Tím se ovšem dostávám k článku pana Záloma, který představuje velmi bohatý materiál, protože se mi v něm jen těžko daří nalézt větu, kterou bych nemohl napadnout. Nebudu tak činit už jen pro stručnost a soustředím se na nejzávažnější myšlenky z uvedeného.

Hned druhý odstavec například sugeruje analogii mezi zdaněním a loupeží:

Je zajímavé, že naprostá většina lidí by se cítila poškozena, kdyby je v nočním parku před Hlavním nádražím okradl lupič, a jejich pocity by nijak neovlivnil fakt, že lupič ty peníze možná opravdu nutně potřeboval. A přitom titíž lidé schvalují sociální politiku státu jako potřebnou, dobrou a vysoce morální. I když v podstatě jediný rozdíl je, že potencionálním lupičům umožňuje nevyčkávat v mrazu a dešti v parku a nečekat na svou oběť, ale pro svoje peníze si pohodlně chodit pravidelně na poštu, nebo je dostávat v podobě nějakého "veřejného statku".

Je zde ignorován zásadní rozdíl mezi svévolným jednáním lupiče a demokratickým konsensem, kterým je stanoven závazný zákon. Ve stejné logice jako je identifikace daní a loupeže by bylo třeba ztotožnit zatčení zločince s trestným činem omezování osobní svobody. Je prostě faktem, že stát (pokud jeho existence má mít smysl) musí disponovat většími právy, než jednotlivec. Občan nemůže druhému vzít svévolně peníze (to by byla loupež), stát toto ovšem učinit může, stejně jako může vydávat mnoho dalších závázných norem ve formě zákonů a vyhlášek, přičemž není v principu rozdíl, zda je zákonem omezeno majetkové právo (daně, vyvlastňování, stavební uzávěry atd.) či svoboda pohybu (trest odnětí svobody, existence zakázaných vojenských prostorů) nebo svoboda projevu (zákaz šíření dětské pornografie či nacismu). Demokratický stát bere morální ospravedlnění k těmto omezením z vůle většiny obyvatel. Společenská soustava, kde stát deklarovaná práva nijak neomezuje, se nazývá anarchie.

Je třeba poznamenat, že daně nejsou primárně důsledkem solidárního sociálního zřízení. Daně jsou nutnou podmínkou existence státu. Stát nevybírající daně a nedisponující tudíž žádnými prostředky nemůže garantovat dodržování zákonů. Výjimkou by snad byla situace, kdy by stát nějakým represivním způsobem nutil občany ke neplacené policejní službě, což je ale neslučitelné s pricipy svobody, ke kterým se pan Zálom hlásí.

"Morálním" důvodem odmítání daní je trvání na nedělitelnosti majetkových práv. Postoj deklarující jistá práva za absolutní ale vede stejně jako každý fundamentalismus až ke groteskním důsledkům, a mnohdy ke sporům způsobeným křížením se protichůdných zájmů podpořených tímto absolutním právem. Zůstaňme u práva na majetek s jednoduchým příkladem: Majitel pozemku chce na svém pozemku postavit dům. Majitel sousedního pozemku mu ovšem nechce povolit převoz stavebního materiálu přes svůj pozemek. Třeba má i dobrý důvod - stavba by mu znepříjemňovala pobyt na svém pozemku a tím by mu i bránila plnohodnotně využívat svůj majetek. Ovšem odmítnutím souhlasu s převozem materiálu tento člověk brání sousedovi využívat jeho majetek. Je jasné, že situaci nelze vyřešit, aniž by práva jednoho byla omezena.

Je tudíž snad jasné, že lidská práva musí být nějak omezena, už proto, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého.

Progresivní zdanění je motivováno především tím, že bohatý člověk si může dovolit zaplatit více, aniž by se to dotklo jeho životní úrovně. Jejich cílem je vybrat co nejvíce peněz při minimalizaci nárůstu chudoby vlivem výběru daní. Motivem tedy není přesvědčení, že "bohatství a peníze jsou kořenem všeho zla". Stát se jen snaží tlumit tendence ke zvyšování sociálních rozdílů. To má i praktický důvod. Společnost s velkými majetkovými a sociálními rozdíly vykazuje větší míru kriminality a sklonu k extrémním politickým směrům a mnohdy je proto nestabilní. Nutno asi připomenout, že jak komunismus, tak nacismus měly své kořeny v tragické sociální situaci značné části národa. Nebezpečí komunismu se určitě neubráníme tím, že budeme potírat umírněné levicové názory, právě naopak.

Polemizuji-li s něčím názorem, mohu snadno bodovat podpásovým úderem, jako např.:

Názory proti kapitalismu a tím i proti svobodě, jsou názory těch, kteří nevěří sami sobě, mají frustraci ze svého malého úspěchu, nebo přímo neúspěchu.

Trochu to svádí k odplatě stejnou mincí, ale udržím se a řeknu jen: Není to pravda. Je jistě mnoho těch, kteří jsou proti kapitalismu, protože jim osobně nepřinesl úspěch, tedy vlastně ze stejného důvodu, jako jsou úspěšní obhájci kapitalismu pro něj. Mělo by to být paradoxně panem Zálomem oceněno, protože to odpovídá jeho filozofii dle hesla "starej se jen o sebe". Ale ti, kteří NĚKTERÉ RYSY kapitalismu veřejně kritizují, většinou do kategorie frustrovaných ztroskotanců nepatří.

Další podpásovka:

Takto se dobrodinci hájí například tím, že bez potřebné míry solidarity bychom měli ulice plné hladem umírajících sirotků, nezaměstnaných, a že například hladomory v Africe jsou přímým důsledkem kapitalismu bez solidárního přístupu.

Hladomory v Africe argumentuje ve skutečnosti jen velmi málo lidí proti kapitalismu. Spíše se těchto argumentů používá pro podporu navýšení rozvojové pomoci a investic v zaostalých regionech, což má jen velmi málo společného s ekonomickým režimem u nás. Tvrdit dále, že africkým zemím pomůže jen zavedení kapitalismu je pak dost naivní pohled. Tuto problematiku jsem již diskutoval výše.

Zvláštní filozoficko-výchovný nádech má následující odstavec:

Nedotknutelnost majetku je základním předpokladem svobodné společnosti, jak pan Vít správně cituje Martina Římana. To je princip, který by se měl tesat do kamene, měl by být jednou z prvních věcí, které by měly školou povinné děti náležitě probrat v hodinách občanské výchovy. Majetek však není alfa a omega všeho. Majetek je jen prostředkem k získání vyšších hodnot, přičemž nejvyšší hodnotou je lidský život. Vztah mezi třemi základními právy je takový, že člověk k zachování svého života potřebuje svobodu konání, tedy i svobodu získávat a spravovat majetek. Pokud omezíme svobodu nebo právo na majetek, omezíme schopnost člověka zachovat svůj vlastní život. Peníze a majetek samy o sobě žádnou hodnotu nemají. Hodnotu mají jen ve vztahu k člověku, který je hodnotí. Alfou a omegou je tedy život člověka jako nezávislé bytosti. A na slovu nezávislé by měl být důraz.

Není mi příliš jasné, proč by právo vlastnit majetek mělo být vyčleněno z práva svobodného konání (a proč ne právo na svobodu názoru a vyznání nebo svoboda slova) a tvořit tak trojici "základních práv". To je ale spíš formalita. Jakékoli logické odůvodnění chybí v tvrzení, že omezení práva na majetek omezuje schopnost zachovat si život. Znamená to, že člověk, který přijde o majetek, zemře? Nebo to znamená, že člověk, který neprávem přijde o majetek, nemůže žít plnohodnotně? Co potom člověk, který majetek nikdy neměl? Pokud je význam uvedeného jiný (či vůbec nějaký), přimlouval bych se za inteligentnější formulaci.

Další odstavec nebudu citovat, ale dovolím si dvě poznámky. Jednak si socialisté nepředstavují lidskou společnost jako společenství mravenců (takové přirovnání má asi takovou váhu, jako tvrzení, že liberálové si představují společnost jako velký stroj na peníze). A potom přirovnávat režim v němž žijeme k Orwellově vizi a premiéra Paroubka k vekému bratrovi mi připadá při všech výhradách, které k oběma (režimu i Paroubkovi) můžeme mít, nemístné. Svobodný občan by si měl svobody a demokracie vážit. Už to, že pan Zálom může svou kritiku poměrů uveřejnit, dokazuje, že ve svobodě žijeme. Pokud se rozšíří mínění o srovnatelnosti dnešního stavu s Orwellovskou diktaturou, budeme na nejlepší cestě o svobodu přijít. Stojí také za uvedení, že tendence k omezování individuální svobody nepřicházejí z lůna socialistů, ale hlavně od americké konzervativní vlády v podobě různých protiteroristických opatření.

Na závěr ještě vyjádření k analogickým závěrům článků (první Palkovský, druhý Zálom):

Pokud chci něco kritizovat, měl bych používat korektní a logické argumenty a znát obor, který kritizuji. Prakticky veškeré kritiky, které se objevují v Britských listech, přímo vyzařují neznalost autora. Jak je možné, že někdo argumentuje proti volnému trhu a přitom nezná ani jeho definici? Liberální ekonomie je - na rozdíl od úchvatných matematických modelů, které nám předvádí náš prezident - velmi jednoduchou a pochopitelnou záležitostí. Myslím, že by mnoho ekonomů ocenilo osvětlení, kde je chyba v odvození e konomických zákonů. Těžko se ho dočkají od lidí, kteří věnují čas psaní nelogických článků, místo aby ho věnovali chvilce studia jimi nenáviděného oboru.

Odpůrci svobody, trhu, kapitalismu, a peněz svými názory nezpochybňují jen svobodu těch úspěšných a bohatých. Se závistivým poukazováním na prohnilost bohatství, morální potřebu progresivního danění a křišťálově čisté dobro přerozdělování ve prospěch sociální politiky popírají zároveň i svoji vlastní svobodu, svůj majetek, svoji šanci dosáhnout štěstí, což je podle mého názoru největší tragédie levicově smýšlejících lidí. Možná pokud by raději věnovali čas na přemýšlení a alespoň povrchní studium ekonomie a politiky, sami by poznali, že nemají pravdu, a přestali by být nejen v mých očích jen tragicky směšnými postavičkami.

Nerad bych se dopustil té chyby, abych hodnotil osobnost lidí, které neznám jinak než dle jejich názorů prezentovaných v BL. Proto když řeknu, že uvedené ukázky ilustrují značnou aroganci v uvažování obou autorů, nechci, aby to bylo interpretováno jako osobní invektiva. O aroganci mluvím nejen kvůli používání obratů jako "tragicky směšná postavička", ale i kvůli nabubřelému stylu ze kterého mluví přesvědčení o vlastní neomylnosti. Respekt k cizím názorům, jistá míra pochybností o názorech vlastních a také určitá zdvořilost by měly automaticky patřit ke kulturnímu člověku, tím spíše pokud se považuje za demokrata. Neměl jsem z citovaných závěrů článků dobrý pocit už proto, že ani článek pana Palkovského, ani článek pana Záloma nejsou podle mého natolik brilantní (už jenom co se týká logiky), aby mohly být zakončeny byť i slušnějším odsudkem názorů oponentů.

Základní principy liberální ekonomie jsou možná jednoduchou a pochopitelnou záležitostí. Ale i systém řídící se jednoduchými pravidly může vykazovat složité chování. Chce-li pan Palkovský vidět chybu v odvození ekonomických zákonů, neuvidí ji, protože neexistuje. Problém leží jinde. Zapomíná se často, že ekonomie není exaktní věda, že popisuje oběh peněz a zboží ve společnosti, která sama je složitým mechanismem. Jelikož si ekonomie nedělá ambice porozumět chování společnosti, musí nahradit složité vstupy relativně jednoduchými principy (v jazyce matematiky axiomy), ze kterých je pak možno deduktivně odvozovat. Je ale stále třeba mít na paměti, že ekonomické předpovědi nemají absolutní platnost a ekonomika vždy závisí i na stavu společnosti. Pomíjím zde fakt, že autoři "nelogických článků" nekritizují volný trh z pozice ekonomické jako spíše morální a politické.

K druhému citovanému odstavci snad jen tolik: Vážený pane Zálome, jen velmi malá menšina lidí má tak radikální názory jako vy. Mezi těmi ostatními jsou odpůrci svobody i odpůrci trhu (a tyto skupiny nejsou identické), stejně jako závistivci a nevzdělanci. Ale je mezi nimi i mnoho inteligentních, úspěšných a i bohatých lidí. Mnozí věnují mnoho času přemýšlením a právě proto nevěří v jakékoli křišťálově čisté dobro. Mnozí z nich se cítí svobodní a šťastní. Zkuste tuto možnost připustit, možná vám to dá možnost pohlédnout na své názory z trochu jiného úhlu. Považovat všechny své názorové odpůrce za směšné hlupáky je sice pohodlné, ale není to nic jiného, než hrubé podcenění soupeře.

                 
Obsah vydání       19. 1. 2006
19. 1. 2006 Britská vláda: dopravování vězňů do třetích zemí je protizákonné, ale nemluvme o tom
19. 1. 2006 "Bin Ladin" varuje před dalšími útoky
19. 1. 2006 Evropská unie zanedbává lidská práva
19. 1. 2006 Oficiální americký úřad vykreslil děsivý obraz "nezvládnutelného" Iráku
19. 1. 2006 Kalifornie popravila slepého šestasedmdesátiletého diabetika
19. 1. 2006 Temná noci! Jasná noci! Karel Hynek Mácha
19. 1. 2006 Budeme jen přihlížet, nebo provedeme účinnou vzdělanostní ofenzívu? František  Hezoučký
19. 1. 2006 Skončí naše civilizace Lovelockovou apokalypsou? Stanislav  Mihulka
19. 1. 2006 Potůček teče, vlna se valí... Štěpán  Kotrba
19. 1. 2006 Smutné, že se BL propůjčují flamewaru mezi Kotrbou a Potůčkem
19. 1. 2006 Heterosex od padesáti! Filip  Sklenář
19. 1. 2006 "Objektivistická" pohádka o státu nestátu Michael  Kroh
19. 1. 2006 Trh, daně a svoboda jednotlivce Hynek  Bíla
18. 1. 2006 Na obranu občanských svobod
18. 1. 2006 Mezinárodně proslulá firma nepodvádí Miroslav  Šuta
18. 1. 2006 Byl to krátkozraký dokument František  Hezoučký
18. 1. 2006 Láska ke třem (neexistujícím) pomerančům Alex  Koenigsmark
18. 1. 2006 Islámské internetové fatwy proti sexu
18. 1. 2006 Mužům vstup zakázán Karla  Ladwigová
18. 1. 2006 Britští extremisté před soudem za šíření rasové nenávisti
18. 1. 2006 Pamatujete na Afghánistán? Nyní jsou tam obyvatelé terorizováni sebevražednými atentátníky
18. 1. 2006 Vlna spláchne i potůček špíny Štěpán  Kotrba
16. 1. 2006 Západním firmám vyhovuje čínský totalitní režim
18. 1. 2006 Studenti a informace Zdena  Bratršovská, František  Hrdlička
17. 1. 2006 James Lovelock: Životní prostředí na Zemi je už zničené
2. 1. 2006 Hospodaření OSBL za prosinec 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce