Navazoval tím na skutečnost, že o čtyři týdny dříve miliony demonstrantů vytáhly do ulic ve Washingtonu, v San Francisku a v New Yorku. Protestovali proti záměru USA a Velké Británie svrhnout Saddáma Husajna. Provolávalo se "žádnou krev za ropu"; Spojeným státům se spílalo jako "nejterorističtějšímu státu světa"; americká vláda byla prohlašována za "osu zla" a americký president byl přirovnáván k Hitlerovi.

Demontrace organizovaly dvě skupiny. Jedna z nich byla "International ANSWER", čelná skupina strany "Svět dělnictva", marxistické strany napojené na komunistickou diktaturu v Severní Koreji. Druhá, podle New York Times "umírněná", byla Koalice pro mír a spravedlnost, vedená Leslie Caganem, veterána levice 60. let, Castrova obdivovatele a člena komunistické strany až do pádu berlínské zdi.

Když se levicovým odpůrcům v Americe nepodařilo zachránit Husajna, zaměřili se jejich aktivisté na kampaň Demokratů v presidentských primárkách, aby podpořili jejich protiválečné kandidáty, jmenovitě Howarda Deana, který válku v Iráku odsoudil a prohlašoval, že v případě svého zvolení okamžitě uzavře mír a odvolá americké jednotky z Iráku. Byl to pokus zadního voje levice dosáhnout toho, co protesty nedokázaly: porážky Američanů v Iráku. Levicová podpora vynesla Deanovi nejen čelnou pozici v pelotonu kandidátů, ale i pomazání vůdců Demokratické strany, Jimmyho Cartera a Ala Gora. Až tak daleko se Demokratická strana ocitla ve vleku levice.

V okamžiku, kdy se Deanova nominace zdála hotovou věcí, demokraté však z ničeho nic ucukli. Radikální Deanova rétorika vyvolala pochybnosti, zda kandidát tak otevřeně radikální má vůbec šanci na zvolení. V průběhu několika týdnů dospěli demokraté v řadě tajných porad a pod vlivem komentářů v médiích k přesvědčení, že Dean by neprošel. Proto sáhli po jiném kandidátovi, který původně byl pro válku, ale pod dojmem Deanovy kampaně se také zařadil mezi její odpůrce.

Je vůbec pozoruhodné, jak se jeho pohled na válku měnil pod vlivem průzkumů veřejného mínění. Zpočátku přesvědčený zastánce použití síly v Iráku, hlasoval pro válku, která se pak stala terčem útoků levice. Když však viděl raketový vzestup Howarda Deana a s ním možnost, že přijde o nominaci, klidně se vzdal svého přesvědčení a přešel do opačného tábora. Otázka války či míru a bezpečnosti 300 mil. Američanů mu nebyla zdaleka tak důležitá, jako jeho presidentské ambice.

Vlastenectví a zrada

Než budeme pokračovat, musím se zastavit u dvou pojmů, které se nezbytně vynořují v současných politických debatách, aniž jsou náležitě rozebrány co do obsahu a souvislostí. Chci také objasnit, co je oprávněnou kritikou americké zahraniční politiky a co tento rámec překračuje, jmenovitě v dobách války.

Když posloucháte mluvčí levice, řekli byste, že konzervativci pouze číhají na příležitost, jak každého, kdo se slovem otře o presidenta a jeho válečnou politiku, obvinit z velezrady a strčit za mříže. Stížnosti liberálů zase vyvolávají dojem, že Ashcroftovi agenti se už nemohou dočkat, jak popadnou za límec každého levičáka, který si pustí hubu na špacír. Jaká je realita?

Když už chce někdo mermomocí mluvit o zradě, tak jsou to právě demokraté, kteří vyznávají strategii preventivních útoků. Al Gore nazval presidenta zrádcem, zatímco ten ani nevyslovil jeho jméno. Demokraté útočí na Bushe, že národ obelhal a zatáhl do války; že obětuje americké chlapce, aby namastil kapsy svých kámošů v Halliburtonu. To jsou obvinění ze zrady. A jen málokdo na levici si v nich tak či onak neomočil.

Zadruhé, zradu už v Americe málokdo bere vážně. Nejméně 50 let z ní nebyl nikdo obviněn, dokonce ani Rosenbergovi, kteří prodali Rusům atomové tajemství. Ani Jane Fondová, která uprostřed války vystoupila v nepřátelské rozhlasové stanici a vyzývala naše vojáky k dezerci, přičemž je zároveň nazývala válečnými zločinci. Navíc spolupracovala s komunistickými mučiteli našich válečných zajatců. Ani špioni jako Aldrich Ames, zběhové jako J. W. Lindh, který bojoval s Talibánem proti své vlastní zemi, nebyli obviněni ze zrady. Takže za tím slovem dnes už nikdo nemusí vidět snahu umlčet kritiky současné zahraniční politiky. Kdyby tomu tak bylo, Michael Moore by musel být dávno za mřížemi. Když si levičáci stěžují, že jejich vlastenectví je zpochybňováno s cílem umlčet jejich kritiku, je to jen kouřová clona, zamlžující problém podstatnější, totiž ohrožení naší národní bezpečnosti.

Nejenže zrada dnes už nikoho nevzrušuje, ale republikáni byli až příliš zdvořilí ke svým žalobcům ohledně závažné otázky války nebo míru. V první presidentské debatě vytkl Bush Kerrymu jeho kritiku "špatné války na špatném místě ve špatnou dobu". To lidi jen mate a takhle se nedá vést národ, který je právě ve válce, ať už si o ní myslíte cokoliv. To má mnohem vážnější důsledky než jen nějaký zmatek. Když je vám 19 a jste ve Fallúdži ostřelován teroristy, a vůdce Demokratické strany, který jen o vlásek mohl být vaším presidentem, řekne, že tam nemáte co pohledávat, to vás nejenom zmate.

To vás zdemoralizuje. To vám vezme vůli bojovat. A to bude vaše smrt. Bezohledný styl, jímž demokraté napadají tuto válku, stojí Američany životy. Jenže republikáni jsou příliš slušní, než aby to demokratům zarazili.

Definovat zradu není nic těžkého. Zradou je, když vaše země je ve válce a vy přejete vítězství druhé straně. (Nemám teď na mysli dokonaný skutek zrady, ale pohnutky, které k němu vedou). Jsou takoví lidé v Americe? Vybavuje se mi Michael Moore. Moore je známý tím prohlášením, že teroristé, kteří našim lidem v Iráku usekávají hlavy, nejsou teroristé. Podle Moora jsou to "vlastenci" a zaslouží si zvítězit. Moore fandí nepříteli, to se nedá popřít. Ale jaké to má důsledky? Moore ze své zrady zbohatl. Fandil nepříteli celý svůj život - za studené války, tak jako teď za války proti teroru, bez jakýchkoli škodlivých následků pro jeho kariéru a bohatství. Spíš by se dal tvrdit pravý opak.

Takzvané "mírové" demonstrace neměly žádný jiný cíl, než nahrávání komunistům za studené války, stejně jako nahrávání teroristům v současné válce. Těm lidem na míru ve skutečnosti vůbec nezáleží. Ani ve snu je nenapadlo demonstrovat před iráckým velvyslanectvím, když šlo o odzbrojení Saddáma, nebo proti komunistické genocidě v Indočíně po stažení amerických vojsk. Hlavním cílem levičáckých protiválečných demonstrací za vietnamské války stejně jako za této války bylo jedno a totéž: Amerika musí prohrát.

Sleduji Michaela Moora řadu let, už od doby, kdy byl vyhozen z místa redaktora levicového časopisu Mother Jones. Popudem k Moorově vyhazovu bylo, že cenzuroval článek Paula Bermana o Nicaragui, protože se vyslovoval poněkud kriticky k sandinistické diktatuře. Moorův stalinismus - to bylo i na levičáky v Mother Jones silné kafe. Jakožto marxista přesvědčený o tom, že Amerika je imperialistickou obludou řízenou prožluklými korporacemi, pasoval se Moore sám na jejího zapřisáhlého nepřítele. Moore neuznává válku proti teroru. Podle něj viníkem útoků proti Americe je sama Amerika. Tento názor sdílí kdekdo z politické levice a většina účastníků "protiválečných" demonstrací.

Chápejme, kde se jako národ nacházíme. Moorův proslulý film Fahrenheit 9/11 podává Irák jako mírumilovnou, přímo idylickou zemi, přepadenou krutým a proradným agresorem. Premiéry tohoto nenávistně protiamerického filmu se zúčastnil vůdce politické opozice, Terry McAuliffe, senátoři Clinton, Daschle a Harkin, spolu s davem jásajících demokratů. Vídíte, kam až jsme mravně klesli, když předáci jedné z obou velkých stran se neštítí žádného útoku na úřadujícího vrchního velitele, přičemž nepřítele vůbec neberou vážně?

Oprávněnost kritiky války

Položme si teď otázku, jaká kritika je v rámci demokracie oprávněná. Není snad třeba ani říkat, že každá politika, kterou vláda navrhuje, je ze zásady kritizovatelná. To je podstata demokracie. Žádná politika není povýšena nad veškerou kritiku, ani politika válečná. Každý ovšem chápe - nebo tomu tak aspoň bývalo -, že v době války je nutné brát v úvahu další okolnosti, které nutně ovlivní tón (a někdy i předmět) kritiky. Za druhé světové války byl velmi rozšířen slogan zvěčněný na plakátech: "Loose lips sink ships" - volně přeloženo: nevázaná huba potápí lodě. Byl to apel na Američany, aby dobrovolně omezili svou svobodu projevu, aby neohrozili životy spoluobčanů. Jsou zkrátka slova, která demokracii ve válce podpírají, ale jiná ji podkopávají a oslabují.

Ve válce jako je ta současná, kdy nepřátelé chodí mezi námi a mohou jediným úderem zahubit tisíce civilistů, je důležité umět rozlišovat kritiku, která válečné úsilí podporuje, a které je naopak maří, i když hranici mezi nimi není vždy snadné rozpoznat. Existuje i kritika vypočítaná na oslabení Ameriky a na podkopání její obranyschopnosti.

Před vypuknutím bojů v Iráku někteří kritikové vyslovovali obavy, že vojenská intervence "pobouří arabské ulice" a sjednotí muslimy proti Americe. Tyto hlasy pramenily ze skutečných obav o bezpečnost Ameriky a tvoří, dalo by se říci, podstatnou část kritiky irácké války i dnes. Byl mezi nimi např. Brent Scowcroft, presidentův bezpečnostní poradce. Snažil se za každou cenu presidenta od invaze do Iráku odradit, protože mu šlo především o bezpečnost Ameriky. Jeho obavy se však nepotvrdily, když Saddám byl smeten ve vůbec nejkratší vítězné válce a obávané důsledky se nedostavily.

Značná část kritiků války se však houby stará o americkou bezpečnost. Kritizují presidenta způsobem, který naši bezpečnost naopak ohrožuje. Bylo by to docela něco jiného, kdyby po skončení války spustila levice tu nejtvrdší kritiku na vrchního velitele, nazvala jej lhářem a válku podvodem. Ale předhazovat takové obžaloby, zatímco naši vojáci jsou ještě v Iráku a Saddámovi spojenci jako Francie se snaží poštvat proti nám světové veřejné mínění? Vlévat do našich vojáků přesvědčení, že byli podvedeni a posláni umírat pod falešnou záminkou? A jestliže to dělají lidé, kteří předtím válku podporovali, je to zrada na druhou. Ale přesně tohle dělali vůdci Demokratické strany celé dva měsíce od osvobození Bagdádu, jmenovitě Tedd Kennedy, Al Gore, John Edwards, Jimmy Carter, John Kerry a ovšem Howard Dean.

Tato obvinění jsou na hony vzdálena oprávněné kritice ve válečné situaci. Vyvolávají v Američanech nedůvěru a nenávist k jejich vrchnímu veliteli uprostřed konfliktu, v němž umírají vojáci pod jeho velením a naše vlast je v ohrožení. Zobrazovat Irák, který přepadl dva svrchované státy a v němž bylo zavražděno přes milión lidí, jako idylickou zemi, obsazenou Americkými kazisvěty pod falešnou záminkou a zneužívajícími technické převahy k masakrování nevinného a "bezbranného" obyvatelstva, jak líčí situaci Michael Moore ve svém filmu Fahrenheit 9/11, to už není kritika. To je útok na autoritu a důvěryhodnost vrchního velitele, sabotáž národního boje proti terorismu a demoralizace vojáků, aby se dali snadněji pobít. To není kritika, a ani to tak nebylo míněno. To je útok na nás, republikány stejně jako demokraty, útok na naši bezpečnost. Cílem levičáků, jako je Michael Moore, není nic jiného, než nás zničit.

V reálném světě ovšem nic není jen čistě bíle nebo čistě černé. Existuje nepominutelná šedá zóna, kde se děje ledaco hodného kritiky. Vyskytují se tu incidenty společné všem válkám, případy politováníhodné a snadno zneužitelné kýmkoli, kdo na to má žaludek. Zločinné výstřelky v Abú Ghraibu například. Válečná zvěrstva se občas vyskytnou tu i onde, ale Abú Ghraib není typický a reprezentativní. Když se ovšem takový nahodilý případ nafoukne tak, že padesát dnů okupuje první stránky New York Times a čelný senátor jej tam srovnává s mučírnami Saddáma Husajna, to už jde o něco jiného než o kritiku. To je krutě nezodpovědný pokus o svržení úřadujícího presidenta, podkopání státu a sabotáž války. Snížila se tak bezpečnost všech Američanů.

Někteří lidé budou bezohledně přehánět americké nedostatky a poklesky - dokonce i uprostřed války - ve svém politickém zájmu, jiní jen pro své vlastní uspokojení. Vůbec jim nedochází, že naše země je ve válce. I po 11. září si stále myslí, že Amerika je nezranitelná a že je svobodnou zemí, kde si každý může říkat, co chce. Ano, může. Ale ve válce s teroristy, kterým jde o váš krk a kteří jsou přesvědčeni, že půjdou do nebe, když vám jej zakroutí, a kteří mají zbraně hromadného ničení na dosah ruky, musíte počítat s následky.

Válka nebyla kvůli zbraním hromadného ničení

Podívejme se na povahu této války. V prvé řadě to je válka, jejíž cíle a záměry sotva může odmítat někdo, kdo uznává lidská práva a práva žen, kdo věří v demokracii a svobodu. Během čtyř let G. Bush osvobodil téměř 50 miliónů lidí ve dvou islámských zemích. Zastavil plnění masových hrobů mrtvolami, zlikvidoval mučírny. Nastartoval v Iráku a Afghánistánu politický proces, který tamějším lidem, a zvláště ženám, přinese práva, jaká neměli 5000 let. Kdo může mít proti takové válce námitky?

Zadruhé, hlavním důvodem této války nebyly zásoby zbraní hromadného ničení - což polovina občanů zásluhou demokratických propagandistů patrně nepochopila. Toto falešné odůvodnění přišili demokraté presidentovi záměrně s cílem dosáhnout jeho pádu, ovšem s těžkým dopadem na důvěryhodnost a bezpečnost celého národa. Překroucené zdůvodnění války je v pozadí většiny útoků proti válce v Iráku.

Dříve než se tou otázkou budeme zabývat, je důležité si vzpomenout, že demokraté, kteří se nyní pasují na zásadní odpůrce této války a Bushovy vlády, válku původně podporovali a schválili. "Souhlas s použitím síly v Iráku" byl odhlasován jak sněmovnou, tak senátem, většinou demokratických i republikánských hlasů.

Rezoluci Kongresu schvalující použití síly Clinton vůbec nepokládal za potřebnou, když se pouštěl do války v Kosovu. Bylo to ústavní nedopatření, které tehdy ani potom demokraty nijak nevzrušovalo, což potvrzuje, jak licoměrná a neobhájitelná je jejich kritika války v Iráku. Oprávnění k použití síly, které si Bush v tomto případě od Kongresu vyžádal a které mu Kongres v říjnu 2002 schválil, obsahovalo celkem 23 článků. Těchto 23 článků formuluje odůvodnění války. Kdokoli si ten dokument může přečíst na webu. Z těch 23 článků pouze ve dvou je zmínka o zbraních hromadného ničení. Co je tam zato zdůrazňováno - celkem ve dvanácti článcích - jsou rezoluce OSN, které Hussein ignoroval nebo rovnou odmítl.

Tyto rezoluce byly schváleny většinou členských zemí Rady bezpečnosti OSN po tom, co Irák napadl dvě země - nejprve Írán a pak Kuvajt, a proti vlastnímu obyvatelstvu nasadil chemické zbraně. Mimochodem, americká účast v íránsko-iráckém konfliktu byla politickou levicí rovněž nestydatě překroucena ve snaze podkopat americkou bezpečnost a připravit jí porážku ve válce proti teroru. Řekněme si to tedy na rovinu - ano, poskytli jsme výzvědné informace a zbraně Iráku (většinu zbraní měl ze Sovětského svazu). Důvodem byla snaha předejít vítězství Íránu, nikoli sympatie k Saddámu Husseinovi nebo schvalování jeho politiky, jak nás obviňují Michael Moore, Norman Mailer a další levičáci.

Byla to íránská radikální islámská vláda, kdo zahájil svaté tažení proti Západu a zavedl termín "Velký Satan" pro USA. Írán má třikrát více obyvatel než Irák. Bylo tedy velmi prozíravé přiklonit se k Saddámovi a zabránit tak radikálním islámistům obsadit Irák a zmocnit se celého Perského zálivu a jeho ropných polí. O nic jiného v této naší účasti na válce nešlo a je pustou pomluvou tvrdit, že Amerika "podporovala" Saddáma. Je to jen jeden z mnoha levičáckých triků, jak Ameriku vylíčit coby vyvržence, který nemá morální právo vést válku proti Saddámovi.

Šli jsme do války proti Saddámu Husseinovi v r. 1991, abychom jej vypudili z Kuvajtu, který pohltil. Válka neskončila žádnou mírovou smlouvou, pouze příměřím, které ponechalo Saddáma v jeho pozici. Příměří bylo zpečetěno prvními dvěma ze 17 resolucí OSN, jež Saddám obě porušil. Byly to rezoluce 687 a 689 a určovaly přesně, za jakých podmínek budeme souhlasit, aby Saddám zůstal u moci, přestože jsme s ním technicky ještě byli ve válce. Reoluce Saddámovi nařizovaly odzbrojit a zastavit vývoj zbraní hromadného ničení. Patnáct následujících rezolucí, kterým se Saddám vzepřel, mělo posílit ony první dvě.

Jak víme, že Saddám vyvíjel zbraně hromadného ničení? Víme to proto, že použil plyn proti Kurdům. Dále proto, že jeho vlastní švagr, který zodpovídal za program vývoje jaderných zbraní, dezertoval a informoval nás. Dále proto, že jsme do Iráku poslali na základě rezolucí OSN inspektory, kteří takové zbraně našli a nalezené zničili. Rezoluce OSN, podepřené vojenskou silou USA, částečně fungovaly. Ale pouze částečně, a pouze přechodně. Saddám byl přinucen zastavit programy, které inspektoři OSN odhalili, a byl přinucen upustit od pronásledování etnických a náboženských menšin. Bez přítomnosti okupačních vojsk v Iráku a bez mezinárodních pořádkových sil by bylo nemožné přinutit jej k dodržování těchto dohod a prosadit rezoluce i s příslušnými sankcemi. S podporou Francie, Ruska a Číny Saddám inspekce všemožně obcházel a nakonec v r. 1998 inspektory ze země prostě vykázal. To bylo samo o sobě válečným aktem. Saddám příměří porušil.

Když Saddám vyhodil zbrojní inspektory, Bill Clinton nechal vypálit na Irák 450 střel (to je víc než za celou válku v Perském zálivu) a předložil Kongresu "Zákon o osvobození Iráku", který byl schválen převážnou většinou obou stran. Navzdory jeho jménu zákon opravňoval vládu pouze k poskytnutí vojenské pomoci iráckým silám, které usilovaly o Saddámovo svržení. Nepřidělil tento úkol americké armádě. Clinton chápal hrozbu, kterou představoval Saddám Husseiun pro světový mír, byl pro jeho odstranění a nijak se tím netajil, protože Saddám zmařil příměří. Ignorováním podmínek příměří se stal bezprostřední hrozbou svým sousedům i světu. Clinton ten úkol nesvěřil armádě, protože v r. 1998 měl příliš mnoho problémů na domácí půdě a nebyl schopen naplnit svou roli nejvyššího velitele.

Toho roku 1998 Clinton přinejmenším pochopil, stejně jako John Kerry, Tom Daschle a Al Gore, že Saddám porušil mezinárodní právo a stal se hrozbou míru. Potvrdil, že hodlá obcházet inspekce OSN a dohodu o odzbrojení, kterou podepsal. Každému - to jest každé výzvědné službě na světě - bylo jasné, že Saddám usiluje o prolomení sankcí OSN a získání zbraní hromadného ničení. Jaký jiný smysl mohlo mít vypovězení inspektorů? (Známá Duelferova zpráva to také skutečně potvrdila.)

Saddám svému odporu vůči Spojeným státům dal průchod nesčetněkrát, mezi jiným též pokusem o zavraždění presidenta; jako jediná hlava státu si otevřeně pochvaloval zničení Světového obchodního centra 11. září. Přestože levičáci tvrdí opak, mezi všemi čelnými mezinárodními teroristy existovaly čilé kontakty, včetně Saddáma a al-Kajdy. Můžete si o tom přečíst knihu "The Connection" (Spojení) od Stephena Hayese. Jedním z pozitivních Saddámových gest vůči islámskému džihádu bylo doplnění irácké vlajky heslem "Alláh akbar". Tuto mantru islámských bojovníků nepřijal z důvodu nějakého náboženského osvícení, ale proto, že islámští teroristé toto heslo učinili svým válečným pokřikem a Saddám se k jejich válce toužil připojit.

Nevyhnutelnost války

Mezi Saddámem a jeho zlovolnými ambicemi stála na podzim r. 2002 nejistá moc Spojených států. Nejistá proto, že se americké vládě nepodařilo Saddáma na konci války v Zálivu odstranit a Clintonovu vládu příliš brzdila ideologie a okolnosti, když se náprava této chyby ukázala nevyhnutelnou. Clinton vypálil na Irák stovky střel, ale tyrana Saddámova druhu nelze zastrašit pouze raketami vzduch-země. Na to je potřeba vyslat pěchotu a ovládnout území zločineckého státu. Saddám, ačkoli byl v Zálivu poražen, se ještě i potom chvástal, že Amerika dokáže sice vést studenou válku, ale nespolkla by deset tisíc obětí. Po americkém debaklu v Somálsku r. 1993 prohlásil Usáma bin Ládin něco podobného: Amerika může uspět ve studené válce, nikoli však ve válce horké. Jakmile narazí na islámské válečníky, vezme do zaječích.

Podle Saddáma byla Amerika jen papírový tygr. V tom se ale přepočítal a to vedlo k druhé válce v Zálivu. Nicméně až do 11. září se tak Amerika skutečně jevila. Toho dne se však svět změnil. Změnil se proto, že se změnilo vnímání amerického presidenta. Bush pochopil, že tento akt byl ve skutečnosti vyhlášením války Spojeným státům. Pochopil, že svět, ve kterém žijeme, je světem, kde teroristé, podporovaní teroristickými režimy jako je Husseinův, mohou získat zbraně hromadného ničení včetně nukleárních, propašovat je na území Spojených států a způsobit nedozírné pohromy. Pochopil, že Amerika nesmí s odpovědí na hrozbu, jakou tyto režimy představují, čekat až do chvíle, kdy bude napadena. Důsledky by byly nepřijatelné. Proto bylo nutné udeřit předem. Museli jsme to udělat pro podporu demokracie v muslimském světě, nebo riskovat zrození dalších režimů Saddámova druhu, které budou trvalou hrozbou naší bezpečnosti a míru. To je Bushova doktrina. Přijali jsme válku, kterou nám vyhlásili teroristé a země, které jim poskytly zázemí: Irán, Sýrie, Lybie, Severní Korea a další.

Máte-li o moudrosti této strategie pochybnosti, zamyslete se na chvíli na tím, zda Bushova politika po 11/9 k vaší bezpečnosti přispěla či nikoliv. Uvažujte: 12. září by byl nikdo nevsadil ani zlámanou grešli na to, že Amerika se v průběhu dalších tří let nestane terčem dalšího útoku. Proč? Protože dobře víme, že proti odhodlanému a fanatickému teroristovi žádná obrana neexistuje. Nemáme totiž žádné neprodyšné hranice. V Americe žije 11 mil. ilegálních přistěhovalců, které neznáme a neznáme ani místo jejich pobytu. Z těchto cizinců pochází nejméně 100 000 z teroristických zemí Středního východu. Naše společnost je poměrně otevřená a možných "nechráněných cílů" je nepočítaně. Jediným důvodem, proč po 11/9 už žádný další útok nenásledoval, je to, že George Bush a Dick Cheney a Donald Rumsfeld přenesli boj do tábora nepřítele.

GB rozpoznal, že jedinou obranou, která má v takovéto válce šanci na úspěch, je útok. Bushově vládě se podařilo zlikvidovat tři čtvrtiny bojovníků al-Kajdy a zbývající čtvrtinu odříznout od zdrojů a zahnat na útěk. Proto se nezmohli na další útok. Naším protivníkem ovšem není pouze al-Kajda. Je to celý radikální islám - stoupenci Zarkávího, Zaváhirího, Hamnás, Hizballáh, palestinský Islámský džihád a další - a ti jsou momentálně vyvedeni z rovnováhy, protože v ofensivě jsme my.

Ve svých útocích na presidenta protivníci války a dokonce i demokratičtí předáci, kteří kdysi byli rozumnější, prohlašovali, že Irák "nepředstavoval žádnou hrouzbu". Ale jestli Irák hrozbou nebyl, proč Afghánistán byl? Je to mnohem chudší země než Irák. Nemá žádnou ropu. Nechystal se uzavřít se Severní Koreou žádnou dohodu o nákupu jaderných zbraní "ze skladu" jako Saddám Hussein, když jednotky Spojených států překračovaly jeho hranice. Byl však hrozbou, protože poskytl teroristům základnu a z této základny byli schopni zasadit Spojeným státům ničivý úder.

Jelikož Afghánistán hrozbou byl, tím spíše jí byl Irák, ale také Írán. Někteří chytráci na levici namítají, proč jsme tedy nezaútočili na Írán nebo na Severní Koreu. Mimochodem titíž lidé, kteří tvrdí, že útok na Irák byl neoprávněný, nezákonný. Je to čirá poťouchlost, ale odpovím. Rozdíl mezi Severní Koreou a Irákem je v tom, že jakkoli je Severní Korea nepřátelská, není součástí islámského džihádu, k němuž náleží al-Kajda a Hamás a k němuž se připojil Saddám Hussein. (70 miliard dolarů, které z fondu "Ropa za potraviny" ukradl Hussein s pomocí úředníků OSN, šly rovnou na podporu Hamásu, například.) Rozdíl mezi Íránem a Irákem je v tom, že s Irákem jsme ve skutečnosti ve válce už od r. 1991. Nebo jste si nevšimli, že naše letadla denně hlídkovala nad bezletovou zónou v Iráku, aby znemožnila Saddámu Husseinovi používat ze vzduchu otravné plyny proti Kurdům? Deset let jsme válku se Saddámem udržovali na "vlažném" stupni, abychom jej donutili respektovat omezení uložená rezolucemi OSN. Tato forma války však nesplnila svůj účel, proto ji bylo nutno obnovit naplno a nedodělanou práci dokončit.

Duelferova zpráva, vydaná po svržení Saddáma, potvrzuje, že hlavním Saddámovým cílem bylo anulování sankcí OSN, odstranění inspekcí a obnova vývoje zakázaných zbraní. O toto a o nic jiného šlo v této válce. Po 11. září George Bush usoudil, že Irák se vymkl kontrole, a tím se stal hrozbou. Na Saddámovu adresu řekl: "Stali jste se součástí osy zla a porušili jste dohodu o příměří z r. 1991. Buďto se podřídíte podmínkám příměří, jež jste podepsali a rezolucím OSN, odzbrojíte, umožníte přístup inspektorům OSN a vzdáte se snahy o získání zbraní hromadného ničení - nebo ponesete důsledky." První takové ultimatum zaznělo ve zprávě o stavu unie v lednu 2002. To bylo více než rok před invazí.

Když senátor Kerry říká, že USA se "vrhly do války", nemůžete se ubránit otázce: o čem to proboha mluví? Krátce po Bushově vystoupení v lednu 2002 Al Gore ve svém prvním zahraničně politickém projevu po volbách v r. 2000 ocenil Bushovu jasnou řeč a jeho stanovisko k Iráku. Reagoval tím na kritiku, která se po tomto prohlášení snesla na Bushovu hlavu a rozhodl se presidenta podpořit. Saddámův režim byl skutečně hrozbou míru. Gore řekl, že Amerika musí učinit potřebná opatření proti této hrozbě a to i za cenu, že nezíská souhlas spojenců.

Je Gorovou hanbou, že se zpronevěřil svému tehdejšímu přesvědčení a raději riskuje životy Američanů. Je hanbou vedení Demokratické strany, že se otočilo zády k válce, kterou podepsalo, jenom pro politický zisk. Hanba jim, že podvádějí Američany, kteří věří jejich slovu ve věci státní politiky a národní bezpečnosti. Ať volby dopadnou jakkoliv, Demokratická strana obětovala bezpečnost 300 milionů Američanů politickému zisku. Hanba jí za to.

Do války se nikdo nehnal. V září 2002, šest měsíců před válkou, vystoupil president v OSN a prohlásil, že buďto OSN dokáže své rezoluce o Iráku prosadit, nebo se ocitne "na vedlejší koleji". Jestli se Rada bezpečnosti nevzchopí, aby dostála své povinnosti vynutit si dodržování svých rezolucí a bránit mír, učiní to Spojené státy místo ní. Spojené státy už začaly vysílat první jednotky do Zálivu, což Saddáma donutilo okamžitě povolit vstup inspekcím. Během těch měsíců americký president více než jednou vzkázal Saddámovi: "Buďto odzbrojíte sami, nebo vás odzbrojíme my." To nebyl žádný spěch do války, ale velmi uvážlivý postup k okamžiku pravdy, kdy Saddámovy úmysly budou podrobeny konečné prověrce: odzbrojte, umožněte inspektorům OSN neomezený přístup - jinak...

V říjnu, po svém vystoupení v OSN, předstoupil Bush před Kongres a dostal souhlas k použití síly proti Iráku, jestliže Saddám bude pokračovat v politice uhýbání a obstrukcí, již sledoval celé desetiletí. Získal v senátu 77 hlasů proti 23, jasnou většinu na obou stranách uličky. 9. listopadu získal jednomyslný souhlas Rady bezpečnosti pro rezoluci č. 1441, která ukládala Saddámovi: "Odzbrojíte a podáte podrobnou zprávu o svých zbraních hromadného ničení, jinak ponesete těžké důsledky." Pro splnění tohoto požadavku byla stanovena třicetidenní lhůta.

Četl jsem knihu "Odzbrojení Iráku" od vrchního zbrojního inspektora OSN. Hans Blix je švédský levičák, který byl dle vlastního přiznání odpůrcem války za všech okolností. I on však přiznává, že rezoluce 1441 byla v podstatě diplomatickou řečí obaleným válečným ultimatem. Termín měl vypršet 7. prosince 2002. K tomu datu dodal Saddám zprávu o 12.000 stranách, která nebyla ničím jiným než kouřovou clonou. Tak ji hodnotil sám Hans Blix: žádné nové informace, jen kopie dřívějších zamlžujících zpráv; tisíce zbraní, o kterých zde nebyla ani zmínka; haldy bezcenného potištěného papíru. Podmínky stanovené Radou bezpečnosti splněny zkrátka nebyly.

Zde si musíme položit otázku: kolikrát si může OSN - o Spojených státech ani nemluvě - dovolit říci "Uděláš to a to, nebo...", aniž následují nějaké důsledky? Jestli nikdy nedojde na žádné "nebo", kdo bude vůbec brát OSN vážně? A co hůř - kdo bude brát vážně Spojené státy? Jestli výstraha Spojených států nebude mít v budoucnu žádnou váhu, jedinou cestou jak odvrátit budoucí hrozbu bude vytáhnout do války. Nepodřídit se rezoluci OSN č. 1441 znamená otevřené pohrdání mezinárodním právem (jak premiér Tony Blair zdůraznil Francouzům) a zvyšuje pravděpodobnost budoucích válek, s mnohem těžšími důsledky než ta v Iráku.

Kerry a další kritikové na levici prohlašovali, že Saddám by se byl dal zvládnout, že inspekce by nakonec byly dostačující. To se jim ovšem krásně mluví. Kdyby byl president Spojených států neposlal na hranice Iráku 200.000 vojáků a Saddámově vládě nehrozil pád, inspektoři by v Iráku nebyli. A jak dlouho myslíte, že by si Spojené státy mohly dovolit takové nákladné manévry, jen aby zajistily, že Saddám dodrží své sliby? To by znamenalo paralyzovat schopnosti Spojených států v celém zbytku světa a zatížit je miliardou dolarů týdně jen proto, aby 200.000 vojáků sedělo jako živé terče v Arabské poušti. A to všechno kvůli tomu, aby Saddám konečně přestal s tou hrou na kočku a na myš, kterou deset let hrál s podporou Ruska, Německa, Francie a Číny. Nevedlo by to nikam a bylo by to nebezpečné.

Kerry tvrdil, že má jiný plán. Nesmysl, nic jiného nemůže fungovat. Diktátora buďto svrhnete, nebo ho zkoušíte donekonečna usmiřovat a jen mu tím nahráváte. Znovu potvrdíte, že Amerika nemá dost kuráže jít do války na obranu svých životních zájmů, že je to národ notorických ústupkářů. Demokratická strana se stala stranou ústupkářů. Chce setrvávat v sebeklamu a pštrosí politice před tím, co je nezbytné pro porážku teroru. Je to patrně jeden ze základních psychologických jevů - zavírání očí před těžkou volbou, v tomto případě před volbou, zda diktátora porazit v březnu 2003, nebo to odkládat na později, až bude ještě lépe připraven.

Role levice

Na Saddámově cestě k okamžiku pravdy byla ještě jedna oklika. Když vypršel termín 7. prosinec, pouze Amerika a Británie byly ochotny nahlédnout, že Saddám se Spojeným národům už po sedmnácté vysmál a drze se vzepřel mezinárodní pospolitosti. V lednu na popud britské levice protestovalo v londýnských 750.000 demonstrantů proti válce. To by odpovídalo nějakým čtyřem miliónům ve Washingtonu. Účelem bylo přimět hlavního amerického spojence, Tony Blaira, aby přešel do tábora usmiřovačů a odmítl se podílet na vynucení rozhodnutí OSN.

Dokonce ani čtyři miliony Američanů by nebyly ekvivalentem demonstrantů proti Blairovi, protože to byli jeho vlastní straníci, kdo vytáhl do ulic. Ekvivalentem by byly čtyři milióny republikánů, kteří by se snažili donutit Bushe odvolat slib, že jednomyslné rozhodnutí Rady bezpečnosti prosadí silou. Tony Blair apeloval na Bushe, aby Radě bezpečnosti ještě jednou předložil další zbytečnou rezoluci. Protože Blair byl jinak loajálním Bushovým spojencem - a patrně také pod tlakem Collina Powella - Bush na Blairův požadavek přistoupil. Neměl to dělat - ze dvou důvodů: předně, jak Francouzi Powella dodatečně informovali, pro válku by ruku jejich zástupce nezvedl "za žádných okolností". Dnes už také víme, že Francouzi byli podplaceni miliony ukradenými z fondu "Ropa za potraviny" a slibem miliardových kontraktů od Saddáma. Kromě toho byli Francouzi Saddámovými spojenci tak jako tak.

Žádat od Rady bezpečnosti nadbytečné potvrzení rezoluce 1441, jejíž termín vypršel, bylo špatným nápadem ještě z jiného důvodu. Aby přesvědčil tvrdohlavou levici, Collin Powell vystoupil v RB s argumentem, že Sadddám vlastní zbraně hromadného ničení, a proto je nutné jej odstranit. Bylo to toto vystoupení C. Powella - k odůvodnění války naprosto nadbytečné a zacílené výlučně na přesvědčení levice - jež potom levici umožnilo napadnout presidenta za "podvedení národa" falešným argumentem o zbraních, jež se nikdy nenašly.

Válku v Iráku nevyvolaly zbraně hromadného ničení; vyvolalo ji Saddámovo desetileté vysmívání mezinárodnímu právu, jeho zjevné odhodlání vykroutit se z rozhodnutí OSN o kontrolách a opatřit si zbraně hromadného ničení. Do války se nikdo nehnal, spíše to byl uvážený pochod k válce schválené oběma politickými stranami a jednomyslným rozhodnutím Rady bezpečnosti (které ovšem Francie, Rusko ani Čína neměly v úmyslu realizovat). Nebyla to akce jednostranná a nešlo tu o "neexistující bezprostřední ohrožení". Ve své zprávě o stavu unie v lednu 2003, těsně před zahájením invaze, prohlásil president docela jasně, že nehodlá čekat, až se hrozba představovaná Saddámem Husseinem začne naplňovat, až Saddámovy zbraně budou v plné pohotovosti a přípravy k útoku v plném proudu. Nebudeme čekat, až udeří jako první.

To bylo řečeno naprosto jasně a zevrubně. Saddám se musí podřídit ultimatu OSN. Buďto dozbrojí a předloží o tom dostatečné důkazy, nebo ho odzbrojíme my. Bushova doktrína vychází z této skutečnosti: ve světě, kde teroristé disponují prostředky, jež jim umožňují usmrtit jediným útokem 3000 Američanů, nemůžeme čekat, až nepřítel rozptýlí i poslední pochybnost, že nám chce opravdu uškodit.

Tady je vhodné položit si otázku, jak se stalo, že Demokratická strana se stala stranou usmiřovačů v postoji k válce a jejím sabotérem, když válka probíhá. Jak se stalo, že demokratičtí předáci porušili padesátiletou tradici dvojího stranictví v zahraniční politice a v otázce války nebo míru? Jak se mohla dostat pod tak mocný vliv historicky protiamerické levice, že dopustila, aby její presidentskou politiku ovládla tato levice? Stručná odpověď by zněla, že skluz Demokratické strany doleva začal Mc Governovou kampaní, když odpůrci vietnamské války napochodovali do jejích řad a ovládli vedoucí pozice v její kongresové straně. Okolnosti irácké války a hnutí proti ní mají také zřejmou souvislost s kampaní Howarda Deana, která byla financována touto levicí a hnána jejími vášněmi a jejíž úspěch v primárkách otočil Johna Kerryho a Johna Edwardse proti válce. ... McGovernova kampaň byla "protiválečná" a požadovala, aby Amerika opustila své spojence ve Vietnamu a stáhla se z bojiště. Prakticky všichni odpůrci irácké války, včetně většiny vůdců Demokratické strany, jsou veterány protivietnamské kampaně nebo jí byli ovlivněni. Levice se ani trochu nepoučila z vietnamské lekce, jak podtrhuje způsobem, jímž Dean, Kennedy a odpůrci války připomínají vietnamskou historii na důkaz, že oni mají pravdu. ... Když president Nixon v r. 1973 podepsal příměří ve Vietnamu a stáhl vojáky, Kerry a Fondová a Hayden přesvědčovali demokraty v Kongersu, aby zastavili veškerou pomoc Jižnímu Vietnamu a Kambodže. Po Nixonově pádu v důsledku Watergate prvním legislativním aktem demokratů bylo zastavení této podpory. To bylo v lednu 1975. V dubnu se zhroutil jihovietnamský i kambodžský režim. To je obzvlášť dobře si pamatovat, protože přesně totéž doporučuje Terry McAuliffe dnes v Iráku: sbalit kufry a odtáhnout. Ve Vietnamu i v Kambodži to mělo osudné důsledky: komunisté tam zvítězili. Během tří let povraždili 2,5 miliónů lidí. Krev těch obětí padá na hlavu Kerryho, Kennedyho a Deana, a také moji. Rozdíl mezi námi čtyřmi je v tom, že já teď chápu, co jsme tehdy provedli, kdežto oni zřejmě ne.

Pokud z Iráku odtáhneme, bude tam následovat krvavá lázeň. Islámští džihádisté podřežou krky našim přátelům, spojencům a všem Iráčanům, kteří usilují o svobodu. Ta krvavá lázeň se pak odtud přelije do ulic New Yorku, Washingtonu a možná do každého většího amerického města. Islámisté se zapřisáhli, že nás všechny pobijí. Kdo si myslí, že Amerika je nezranitelná, že může beze všeho prostě opustit toto bojiště, nepochopil vůbec, v jakém světě dnes žijeme.

Útok 11. září stál americkou ekonomiku 600 mld. dolarů, přivedl ke krachu leteckou dopravu. Hotelový průmysl se tak tak vzpamatoval. Představte si, že by byli teroristé udeřili znovu. Že by si vybrali za cíl největší obchodní domy o vánoční sezóně, jak vyhrožovali. Kdybychom to dopustili, celá americká, a potažmo i světová ekonomika by se zhroutila. Vlády by padaly jedna za druhou. Jednou z nich by mohla být i pákistánská vláda, nukleární mocnost se silnou radikálně islámskou populací. Kam nás to chtějí dovést vůdci Demokratické strany svou politikou spálené země vůči současnému presidentovi?

V tomto politickém procesu, jak jsem už zmínil, odvedli Carter s Gorem opravdu ničivou práci hned po Bushově vystoupení v OSN v září 2002. Otrávili politické debaty o americké válečné politice a zaseli národu do duše jedovaté semeno. Díky jim se teď musíme potýkat s teroristy a rozštěpením národa v postoji k válce. A tak už to na světě chodí, že národ, který je vnitřně rozdělen, prohrává.

Naše domácí válka

Stěžejní příčinou rozdělení v této válce, stejně jako při válce ve Vietnamu, je rozchod levice s našimi národními zájmy. Byla to levice, kdo za studené války morálně a politicky podporoval nepřátelské komunisty a v této válce se spřáhl v nesvaté alianci s radikálním islámem. Tato levice nejen vyhlásila boj našim snahám v Iráku, ale i naší domácí bezpečnosti. Možná vás překvapí, že více než 350 amerických měst pod vlivem levicové propagandy podepsalo petici proti spolupráci s úřadem vnitřní bezpečnosti, obzvláště pokud jde o ochranu našich hranic. Georgetownská univerzita, kde dnes mluvím, je čelným hráčem v této odbojné partii. David Cole je profesorem práv na této univerzitě a intelektuálním vůdcem jak hnutí proti ochraně hranic, tak proti Zákonu o vlasti (Patriot Act), naší první obranné linii. Není náhodou, že současně také obhajuje obžalované teroristy.

Inspirátorem hnutí proti Zákonu o vlasti, které vyvíjí činnost ve jménu občanských práv, je Sami Al-Arian, bývalý profesor na Jihofloridské univerzitě. R. 1996 založil Al-Arian organizaci nazvanou Národní koalice za politickou svobodu, odmítající zákon proti terorismu. Al-Arian jej odmítal, protože umožňoval proti teroristům svědčit anonymně.

Skutečnou motivací jeho odporu byly sotva důvody. ústavního rázu. Pravým důvodem, proč mu tento zákon vadil, byla skutečnost, že umožnil zatčení jeho švagra. Al-Arian i jeho švagr byli vůdci Palestinského islámského džihádu, teroristické organizace odpovědné za sebevražedné atentáty, které si vyžádaly více než 100 obětí.

Al-Arian není zdaleka sám. Také Lynne Stewartová, zástupkyně Národní advokátské komory, byla obviněna Johnem Ashcroftem. Katedra pro studium Středního východu při této univerzitě celé roky vyráběla kouřovou clonu kolem teroristických seskupení, hájila teroristické vůdce jako Sam Al-Arian, předstírala, že nejsou pro Ameriku žádným nebezpečím a tvrdila, že hlava Palestinského islámského džihádu je Ashcroftem stíhána jen proto, že je to muslim a Palestinec.

Stewartová je obviněna, že svému klientovi, slepému šejkovi Abdelu Rahmánovi, který zosnoval první bombový útok na Světové obchodní centrum, pomáhala v řízení teroristických operací v Egyptě. Stewartová řekla do protokolu, že teroristé jsou podle ní ve skutečnosti bojovníky za národní osvobození. Neváhala spolupracovat se slepým šejkem na jeho teroristických akcích. Je hrdinkou levice mezi právníky, cestuje po právnických školách a přednáší jako host na jejich katedrách. Než by se takového pozvání dočkal John Ashcroft, to dřív bude v pekle mrznout.

Jak je možné, že lidé, kteří se sami pokládají za obhájce sociální spravedlnosti, propůjčují se k pomoci islámským radikálům, kteří lidem usekávají hlavy a ženy podezřelé z cizoložství rozstřílí z kalašnikovů? Jak mohou tito rádoby pokrokáři strávit něco takového a bratřit se s takovými lidmi? Vede je k tomu logika "nepřítel mého nepřítele je mým přítelem", a jejich nepřítelem jsou Spojené státy. Podléhají bludu, který je společný všem radikálům. Je to radikální analogie 72 panen čekajících v nebi na džihádisty. Považte, jak chorobně smýšlí náš nepřítel.

Muslimští mučedníci v Palestině obětují své vlastní děti, dělají z nich živé bomby a namlouvají jim, že když se vyhodí do vzduchu společně se židovskými dětmi - a mají to štěstí, že jsou mužského pohlaví - půjdou přímo do nebem kde je bude obšťastňovat 72 panen. Hromadná vražda je pro ně vstupenkou do ráje. A přesně tohle dělá u nás levice. Proč chce levice zničit Ameriku? Aby zřídila ráj na zemi. Je jedno, zda mu říkají socialismus, komunismus, sociální spravedlnost. Vidina toho ráje je tak strhující, že ospravedlňuje jakýkoli zločin k jeho dosažení.

Radikální levice nechápe, že hlavní příčinou společenských problémů je naše lidství. Sociálně spravedlivý svět je nedosažitelný, protože mu vždy budou vládnout jenom lidské bytosti, od přirozenosti zkažené, sobecké a omylné. Pokud tohle nechápete, žijete v ilusi a sebeklamu. Levicoví radikálové a džihádisté mají stejný cíl: ráj. A mají stejného nepřítele, "Velkého Satana", to jest nás. Není možné přečíst si jedinou stránku od Noama Chomského, Howarda Zinna nebo Michaela Moora a nedojít k závěru, že Amerika je Velký Satan, kořen všeho zla na světě, hodný ničeho menšího než zničení. To je víra, která ukovala onu nesvatou alianci.

Chceme-li čelit nepříteli, musíme vnímat svět opačně než on. Mantrou levice je "nepřítel mého nepřítele je můj přítel". My si musíme, už jenom z pudu sebezáchovy, osvojit jiný pohled: přítel mého nepřítele je i můj nepřítel.