Zkuste si položit otázku, kdo byl ministrem lesního a vodního hospodářství (nebo vámi vybraného resortu) třeba před dvaceti lety -- test pravdy vám napoví, jak důležité jsou u nás i ve světě vybrané byrokratické osobnosti. V zavedených demokraciích prý dokonce občan netuší, kdo zrovna drží veslo prvního veslaře na korábu -- zato hned vyletí s kritikou místního potentáta, který má sice jedničku z teoretické žvanírny, ale v praktických oborech je k nepotřebě, ba i ke škodě místního obyvatelstva.

Můžeš se chválit do umdlení, holenku, čas tvrdého dopadu na tebe čeká. Hospodský nádeník po sedmém a šesti drtínkách říkal u stolu: jeden plukas se na vojně chválil,až se jednou spálil. Preferoval péesáky na přehlídce a volal -- roztáhněte perutě, vzlétněte, orlové hor! Po přehlídce se házelo lampasáky do vejšky a tenhle plukas lítal, lítal, až jeden dobrák křiknul -- vzlétni, orle! Nikdo ho nechytil, velitel nevzlétl a padnul na udusanou zemi. Bylo po vytahování. Chválící se bestie přibývaj, ale k ničemu jim to neposlouží, oni lidi nemaj rádi chvástaly.

Lidská prostota a sprostota. Panoptikum na obrazovce. Mediální vázané i svázané kytice nevoní. Pařez jen tak nevyklučíš. Držky novodobé galerky se šklebí u moří a oceánů. Balamutit je dobré a výnosné řemeslo. Ďábel se vrátil ze středověku krátce před světovými válkami a dřepí na planetě dodnes, jen naverboval nové služebnictvo. Nelétá se na Petrovy kameny, je nedostatek košťátek, dnes se létá po vykonaném díle zkázy na slunné pláže k čistým vlnkám -- lodi sice plují ještě do Trijány a do Malagy, ale jistější je pohodlný ocelový pták.

Stará galerka z doby pana policejního rady Vacátka (dej vám lehké spočinutí na literárním obláčku, pane spisovateli Marku) až po galérku socialisticko -- humanistickou jsou oproti geniálním vejlupkům současných protizákonností pohádkovými Rumcajsi. Ke všemu někteří mají nutkání literárního vyznání -- nu, pokrok nezastavíš.

Neurvalý banditismus ducha zasahuje do všech našich koutů a zákoutí. Radují se zasloužilí pijáci a gurmeti hadího mléka, tleskají a klaní se falickým polobohům.

Kdyby se dodržovaly zákony, hlupáku, zdržela by se demokracie, chápeš -- no tak, sklapni!

Mimosoudní likvidace nepohodlných občanů má setrvalý stav, i když dokazování by bylo těžké -- nakonec tyto státní maličkosti bývalo vždy složité dokazovat a bdělí hoši a dívky stáli namnoze v zóně bezpečnostně slušně zamlžené. Pověřená komanda, kmotřenci mravní bídy, zlobné mršiny -- kde se vyučili?! Odkud se vyklubali hrdinní Nemravové? Kde se vylíhli podaření lidští svědci? Kdy, kým a proč byli vybráni ke špinavé práci podlidé -- ve kterých celách jim domlouvali, přemlouvali, vyhrožovali, nabízeli i nemožné. Vzpomněl by si jeden z neohrožených kriminálníků, jak ho v ulici na Florenci kolem roku 93 kryl bodygardek bývalého vysokého stranického funkcionáře, když kráčel se svou neskonale čistou láskou, později jím samým označenou za nepřítele lidu, vyznavačku a nezbednici starých pořádků?!

A jakpak se má asi krajský Vetřelec, co nemohl snést pomyšlení, že by se na divadelních prknech zjevili herci s nadlidsky vyvedenými kašírovanými falosy? Vetřelec se údajně po sametové revoluci věnoval erotickému průmyslu -- nevěřím vám, nespokojenci.

Holé pomluvy, že, hoši bez charakteru!

Ve škole v Bamberku do jedné prázdné hlavy lili pedagogové marně němčinu po hektolitrech, chyběla úrodná struktura na lánech úhorů. Co si počít se zasloužilou revoluční chloubou a hvězdnou trpitelkou? Nu, což ji poslat takhle do Horních Uher

V zájmu pravdy je třeba povědět: Známí jsou profesionální barikádníci, ti jsou nad odměny, metály, prachy a nadbytečnou veteš povzneseni -- akorát tím však kazí pohledy z růžohoří do pekelné krajiny bývalým spolubojovníkům.

Škola politického žonglování má u nás dosud laický učitelský sbor. Ke všemu se leckterý pomatenec vydává za krále králů a chtěl by určovat světu a všem bytostem jedinou správnou cestu.

Často je distanc od nepochopeného a nechtěného veřejná, jen veřejnost holt nezajímá.

Vyhlašovatelé distancí jsou ve světě hromadného úprku za úspěchem zajímaví asi jako osina v konci.

Lidské duše nepotřebují ve třetím tisíciletí inženýry lidských duší -- zběsilé tempo života vyvrací myšlenku, že k životu je třeba být lepším, mravným, skromným, věřícím -- nevíra, lačnost, hrubost, síla, lhavost, lstivost na starém řetízkovém kolotoči s nedostatkem demokratických sedaček vylučuje v tomto ohledu jakýkoli pokrok. Užít si, zviditelnit se, nepromarnit určená léta nasloucháním krásných řečí a skvělých myšlenek nevedoucích k jasnému cíli bohatství : být někým, znamenat byť pomníček u cesty sloužící k pokropení psíky.

Smýšlíme o sobě s vydatným sebevědomím. Stali jsme se nechtěně či neočekávaně roboty zaběhané každodennosti. V dalekých Medzilaborcích snad již neprší do muzea A. Warhola, ale lidé jsou tam stále ryzími lidmi. Touha po starých časech? Ne všechno, co je nové, musí nutně znamenat pokrok, jak známo z historie dávné i nedávné. V lehkém valčíkovém tempu spějeme kupředu -- parkety někdy kluzké, taneční kroky nevyvážené, partneři a partnerky neohrabaní a učitelé tance neerudovaní. Přesto se protančíme ke zdárnému konci -- žádný strach.

Hezká je myšlenka klasika: Tam nahoře je krásně, protože se ještě nikdo nevrátil zpátky. Proč ne, ale proč by nemohlo být stejně i tady, dole? Naštěstí je tu krásně, vždyť by to bylo jinak k nevydržení. Jen neuškodí občas přibrzdit a odpočinout si po té klopotné cestě vzhůru. Myslet zkrátka prakticky na to, že někdy se jede z kopečka dolů a měly by nám zbývat síly k dojetí.

Blahobytní se zásobami tuku na dlouhá léta, zasaženi vánkem revoluce, odolají lecjakému severáku. Žijeme v omylu, že za nás kdosi a cosi dobrého vykoná -- demokracie musí a má být zárukou, že není nedostupných vrcholků. Máme si pokládat otázku, zda ty pomyslné vrcholky růžohoří stojí za naši námahu? Možná měli, ušetříme si zklamání a energii k výhodnějšímu bytí.

Není všechno paráda, co žijeme, ale žít znamená krom jiného i pochybovat -- hlavně o sobě.