Od začátku šedesátých let minulého století až do roku 1974, byla totiž Kyperská republika státem, jenž vládl na celém ostrově, obývaném až na výjimky většinou obyvatel řeckého a menšinou tureckého původu. Obě etnika se podílela na správě státu, i když, pochopitelně, mezi nimi docházelo ke svárům a konfliktům. Když se pak turecká menšina pokusila získat více vlivu ve státě, pomohla ji nakonec k tomu invaze turecké armády z evropského kontinentu. Obsadila severní část Kypru i část hlavního města Nikósie kde žila většina etnických Turků, ale také několik měst s řeckou většinou, včetně těch turisticky nejpřitažlivějších Kyrénie a Famagusty. Řecké etnikum bylo z obsazené části více-méně nuceno odejít. Na obsazeném území vyhlásili turečtí Kypřané vlastní stát, ten ale podnes uznává pouze Turecko, díky kterému tento stát existuje. K věci patří, že osamostatněním si kyperští Turci nijak nepomohli. Jimi ovládaná část ostrova upadá, dříve luxusní letoviska jsou opuštěná, obyvatelé tureckého Kypru chudnou stejně jako jejich světem ignorovaný stát.

Před loňským rozšířením EU se proto hledal způsob, připojit k unii Kypr celý. Nakonec vyšel z OSN plán generálního tajemníka organizace Kofi Annana, který přijali i kyperští Turci, nikoli ovšem většinoví Řekové, přes veškerý tlak ze strany EU a mezinárodních institucí.Členem EU se tak nakonec stala pouze mezinárodně uznávaná, řecká část ostrova. Brusel, ve snaze alespoň nějak odškodnit obyvatele turecké části ostrova, kteří nakonec svým hlasováním v referendu donutili i svoje politiky souhlasit se znovusjednocením a nejspíš také s nadějí, že s podporou hospodářského rozvoje severu se postupně obě komunity sblíží, loni odhlasoval tureckému severu hospodářskou pomoc téměř 300 miliónů Euro k vyplacení v několika splátkách.

To bylo ovšem v době, kdy Kypr ještě nebyl členem EU. Vyplacení poslední splátky 120 mil. E ztroskotalo koncem loňského roku na tvrdošíjném vetu vlády kyperských Řeků. Uvedená částka tím definitivně propadla. Britské předsednictvo EU se do poslední chvíle snažilo zachránit co se dá a navrhlo oddělit finanční pomoc od umožnění přímých obchodních vztahů jednotlivým členským zemím s tureckou částí Kypru. Prolomení ekonomické izolace považuje i správa turecky ovládané části ostrova za hospodářsky nejvýznamnější. Kyperští Řekové ale trvají na tom, že by se EU měla spíše zaměřit na podporu obchodní výměny mezi oběma komunitami. Nakonec tedy nebude jedno ani druhé.

To je škoda z celé řady příčin. Současnou situaci už nepodporuje ani Řecko, ani Turecko. Nepřispívá hospodářsky, politicky ani sociálně ke sbližování obou kyperských etnik, která nakonec budou stejně muset spolu na ostrově žít. A kyperští Řekové s postupujícím časem budou pomalu ztrácet i sympatie a podporu mezinárodního společenství, kyperští Turci je ale místo nich sotva získají. Sám jsem vždy měl, a nadále mám sympatie ke kyperským Řekům, vždy jsem byl odpůrcem rozdělení. Jsem ale přesvědčen, že rozšíření EU bylo a snad ještě stále je šancí ostrov znovu sjednotit a tak mu umožnit pozitivní sociální vývoj a prosperitu.

Mělo by to také pootevřít dveře jednáním o přistoupení Turecka k EU. Ta už trvají mnoho let a počítá se s dalšími deseti, přičemž výsledek samozřejmě není předem dán. Mezi členskými státy EU panuje občanská nedůvěra k Turecku, velkému islámskému státu s výraznými hospodářskými rozdíly i s etnickými spory uvnitř  země. Turecko navíc leží geograficky většinou v Asii, nikoli v Evropě. Armáda má v turecké demokracii nevídané mocenské výsady a privilegia. A konec-konců, 'turecké hordy` byly kdysi s největším úsilím zastaveny až u Vídně. Proti tureckému členství je většina občanů Německa, kde žije největší skupina tureckých přistěhovalců v Evropě,  Rakušané možná kvůli té Vídni, která ale tehdy, před stovkami let, nakonec turecký vpád nezažila.

Vlády se řídí podle emocí svých občanů, to je jednodušší, než občany přesvědčovat proti jejich vůli -- volby jsou příliš často. Francie i Holandsko, obě tradičně snášenlivé země, tolerující etnické odlišnosti dávno předtím než v Kanadě vymysleli dnes módní termín multikulturalismus zažily v nedávné době šokující konflikty vyvolané islámskými imigranty a dnes hledá většina veřejnosti -- a tudíž i politikové -- hlavně způsoby , jak imigraci , především z jiných kultur, zastavit a pokud možno proud obrátit.

Málokoho přitom napadne, že od časů Kemala Atatürka je Turecko celkem stabilní evropskou demokracií, která je v podstatě schopna se poměrně rychle vypořádat se svou problematickou minulostí, již odnesli Arméni i Kurdové. Že privilegia armády zavedl právě Atatürk ve snaze zabránit excesům -- hlavně islámským. Že to je teď islámská turecká vláda, která armádě s gustem moc omezuje je možná pochopitelné. Ta vláda ale činí i reformy na poli občanských práv a mezinárodní politiky -- ministr zahraničí Gül nedávno například oznámil, že bude asi třeba změnit zákon, podle kterého je 'urážka tureckosti` trestným činem. Podle tohoto zákona byl obžalován spisovatel Orhan Pamuk a právníci naléhají i na žalobu na holandského poslance Europarlamentu Langendijka - který je , mimochodem, zastáncem příštího tureckého členství v EU - pro jeho výrok, že turecká armáda provokovala kurdské nacionalisty s cílem rozšířit svůj vliv. A málokdo asi dnes myslí na to, že Turecko je od samého počátku spolehlivým obranným pilířem na hranici Atlantické aliance a že tato hranice je dnes možná stejně, nebo i více nebezpečná, i když nebezpečí jsou zcela jiná.

Teď se do úsilí o připojení k EU hlásí také asociace největších tureckých firem Tusiad. Obrátila se na spolumajitelku a výkonnou ředitelku velké módní obchodní společnosti a příslušnici jedné ze známých tureckých liberálních rodin paní Boyner, aby vedla desetiletou kampaň, jež by změnila představy o turecké společnosti v Evropě. Paní Boyner říká, že cílem kampaně nejsou politici ani podnikatelé, ale evropští občané. Říká také, že ve své kampani chce využívat umělce, příslušníky občanské společnosti, podnikatele a především ženy. Ti všichni by měli demonstrovat mnohostrannost turecké společnosti a talent jejich členů. Ukázat jak zacházejí se svými životy, co si myslí o Evropské unii, jaké by chtěli Turecko mít. 'Turecká společnost má nedostatky a my s nimi něco děláme. Je na čase aby se o tom svět dozvěděl. Nejsem si jistá že Turci chápou, jak důležité je veřejné mínění`. Říká také, že chce přesvědčit Evropany aby akceptovali muslimské Turecko jako rovnocenného partnera. 'Jsme velmi dobrým příkladem jak muslimové mohou být součástí západního světa a jeho představ o demokracii`.

Takové názory, na rozdíl od politického islamismu a islámského fundamentalismu jsou mi velmi blízké. Extrémní nedostatek tolerance není jen nejhorší islámskou vlastností. Vzpomeňme sami, v jakém režimu jsme donedávna žili. A přesto jsme dnes v EU. I v západním světě panuje plno primitivního fundamentalismu a tolerance pro totalitní chování jiných -- pokud není v náš neprospěch. Například před pouhými 15 lety západní svět s úlevou toleroval, když armáda v Alžírsku násilím zrušila druhé kolo voleb, jež vyhráli islámští fundamentalisté Fronty národní spásy. Muslimské, demokratické Turecko by mohlo západnímu světu pomoci najít schůdnou cestu k řešení vztahů s islámským světem vůbec.

Do případného, zdůrazňuji případného -- a možná velmi užitečného - tureckého členství v EU nás čeká ještě 10 let. Ta léta lze využít hledáním cesty jak Turecko do Evropy přijmout anebo jak mu v tom zabránit. Chceme-li ale to druhé, nemusíme ztrácet čas. Můžeme se místo toho bavit Velkými bratry a sestrami.