Nikdo nám neřekne vlastními slovy (jak nám to ukládaly soudružky učitelky ve škole), jak si on představuje, že budeme v naší zemi žít. Nemohu se totiž smířit s tím, že odpověď na tuto otázku zaměňujeme za sdělení, jak se budeme mít popř. kolik budeme brát. Asi jsem idiot, ale pořád mi absolutní korelace mezi výškou osobních nebo rodinných příjmů a kvalitou života tak trochu uniká.

Trochu mi to připomíná mou dávnou úvahu pro jeden odborný zahraniční časopis, kde jsem se zabýval otázkami nerovnovážných stavů v ekonomice a vztahem různých civilizací a náboženství k těmto disproporcím a jejich řešení. Vyšel jsem tenkrát z názoru, že při zkoumání zkušeností s nerovnováhou, insolvencí, dluhy a z nich plynoucích problémů a krizí se nemůžeme nepozastavit nad prvotní otázkou, co vlastně dělá dluh dluhem, dlužníka dlužníkem a věřitele věřitelem. Na první pohled se zdála jasná odpověď, že je to asi obecně fyzicky dokonaný akt půjčky, výpůjčky, úvěru, lichvy či jak všelijak lze nazvat přechod něčeho někam s tím, že se to má jednou vrátit.

Byl jsem překvapen, že tomu tak není. Zjistil jsem, že velmi a velmi záleží na tom, kdo komu, kdy a kde příslušné plnění poskytl a došel jsem k pozoruhodnému závěru. Že to, co může někde, někdy mezi dvěma subjekty v daleké cizině znamenat ztrátu občanských práv a otroctví, může jinde, jindy, či mezi někým jiným neznamenat vůbec nic nebo maximálně veselou historku pro přátele. A dokonce, že čin jinak zavrženíhodný může se stát hrdinstvím, hodným následování...

Jak je to možné, ptal jsem se, funguje to doposud nebo to jsou omyly šerého dávnověku? Platí to pořád a pojďme se na to podívat. Stojíme u kolébky prvních velkých civilizací na počátku starověku. Navštívíme Babylón, Egypt a samozřejmě Řím.

Ve starověku byl vnímán rozdíl mezi úrokem a lichvou a jednotlivé civilizace se lichvě bránily neboť vedla ve svém důsledku k zotročování vlastního obyvatelstva zevnitř společnosti často bez přínosu pro vládce.

Nicméně již chrámy v Babylonu přijímaly vklady a poskytovaly půjčky, obojí s mírným úrokem ve prospěch státu i jednotlivců.

Egypt zpočátku neznal ani úrok ani lichvu. Teprve s o rozvojem obchodu se začíná objevovat úrok, jako cena za používání kapitálu nebo jako náhrada za odklad splatnosti platby. Po celou mnohatisíciletou historii Egypta se lichva neujala. Prastaré hluboké sociální cítění a smysl pro spravedlnost vedl k řadě norem, které měly společnou ideu, že suma úroku nesmí převýšit půjčku. Taková je litera zákona z let 720-715 př.n.l. a ten se mimo jiné stal základem zákona přijatého v roce 1948, tedy bezmála o 2700 let později.

Naproti tomu ve starém Římě se úrok zpočátku používal běžně, bez velkých omezení a věřitel měl právo prodat dlužníka do otroctví. Původně svobodný Říman však nemohl být dán do otroctví v Římě a tak byli dlužníci prodáváni "za řeku Tiber", tedy za hranice Říma. Pozdější zákony začaly tento stav omezovat a výše úroku se ustálila asi na 5 procentech. Později byl spolu s prodejem dlužníka do otroctví zakázán mezi římskými občany úrok jako takový.

Doplňme pro orientaci výši obchodních úroků ve staré Byzanci. Byla to 4 procenta v zemědělství, 8 procent u obchodních úvěrů a 12 procent činil úvěr u zahraničních obchodů.

Jak vidno, starověk znal úvěr, úrok, i rizika z něho plynoucí a uměl jim i čelit. Démonizaci úroků i těch, kdo půjčují, dochází až ve středověku, kde myšlení lidí i společnosti ovládají tři velká monoteistická náboženství.

Judaismus, křesťanství a islám. Všechna ovlivňují v tisíciletých kontinuitách i dnešní svět. Přes mnohé spory a války, které tato náboženství podnítila, přes miliony mrtvých a umučených ve jménu jediného Boha pravého, mají tato náboženství mnohé společného. Nás bude zajímat především to, že všechna označují úrok a lichvu za hřích, všechna upozorňují na nedokonalost a malou přísnost ostatních dvou právě v této oblasti a všechna povolují a osvobozují od hříchu totéž, pokud jde o příslušníky jiné víry, o pohanech nemluvě. Pravidla tedy platí jenom mezi souvěrci. Cizinec není našinec a oloupit ho malou lichvou je čin bohumilý. Tato falešná morálka je v naší euroatlantické civilizaci hluboce zakořeněná, zatímco ve východní civilizaci je přímo institucionalizovaná do systému společensky spolu takřka nesouvisejících skupin, kast. Zde je již předem zcela vyloučen vztah, který by mohl mezi příslušníky vyšší a nižší kasty, založit povinnost něco uhrazovat. Popravdě řečeno, tento systém ale vylučuje vznik závazku mezi příslušníky různých kast apriori...

Existuje ještě jeden moment, který ovlivňuje napříč časem, kulturami, vírami i civilizacemi rovnoprávný přístup ke spravedlivému vypořádání pohledávek a závazků. Tímto faktorem je moment, kdy existuje příliš velký nepoměr sil mezi tím, kdo půjčuje a tím, kdo má vracet. Pokud je kreditor "ten větší" pak se svých práv dobude. Pokud je tomu však naopak, tak nehledě na čas místo a ideologii, často začínají potíže. Bohužel tento zákon džungle nelze ani dnes ignorovat a často ovlivňuje do dnešních časů nejen reálnou bonitu pohledávek a závazků, tak říkajíc z obchodního styku, ale i váhu slova a slibu, o tom politickém ani nemluvě.

A jsme zpátky v roce 2006 v České republice 5 měsíců před volbami. Snad je patrné, proč se mi v tom politickém hemžení a slibování, ohromování růsty a poklesy, proklínání odpůrců a vychvalování vlastních oháněk, vybavil právě text, který vznikl pro jiný účel v jiném čase. Znovu jsem se vrátil ke Starému zákonu a jeho četným překladům, abych si připamatoval Desatero.

Je poučné sledovat, jak se těch deset prostých zásad různě interpretuje v různých překladech i výkladech bible. Skoro by se zdálo, že taková tvůrčí invence ani není možná. Vzpomněl jsem si na letní dovolenou na Kypru, kde vedle sebe na lehátkách ležely anglosaské dámy ve věku, ve kterém by už měly všechny ženy na celém světě chodit pouze v burkách... Alespoň to tvrdí Omar Shariff. Ony však bohužel naopak respektovaly místní plážový standard nahoře bez. Naštěstí tam, kde byl konflikt věku s estetikou nejmarkantnější, držely knihu. Jedenáct z deseti těchto žen mělo na ňadrech Da Vinci Code. Byl to obraz pro bohy. Tato kniha prý dělá z katolické církve organizaci, která brání průchodu pravdě.

Prý bylo všechno jinak. Prý bylo více evangelií, prý mezi apoštoly byla žena. Prý Máří Magdaléna nebyla lehká děva, ale manželka Ježíše Krista a matka jeho dítěte a kdo ví, co ještě. Nikdy by mě samotného nenapadlo, že jakákoliv církev brání jakékoliv pravdě. Ale možná... Co když i těch přikázání nebylo deset, ale více?! Co když jich bylo třeba jedenáct. Pak musím říci, že když pozoruji dnešní relativismus morálních i jiných hodnot, pak se zdá nepochybné, že to jedenácté přikázání musí znít v návaznosti na těch předchozích deset asi takto: "...a když už, tak dbej, aby Tě nechytili..."

A z toho plyne dvojí poučení. Za prvé nevěřme příliš těm, kteří umí pouze říkat, že něco bylo, je nebo bude lepší nebo horší než něco jiného bez toho, aby uměli říci jaké to doopravdy bylo, je nebo bude. A za druhé dbejme, aby se závazky splácely a sliby dodržovaly. A abychom si pamatovali, kdo nám je dal a jaké sliby to byly.

Pak můžeme brát mnohé bližní za slovo.