Válka

Střely jsou jako lidi, zbytečných je většina. V Angole se s gustem střílelo ještě před pár měsíci, během třiceti let války se tu do domů a do hlíny zarylo tolik kovu, že by to stačilo na slušnou železniční síť.

Dneska je tu po válce. Do země začínají znovu jezdit běloši, jedni proto, aby vydrancovali místní naleziště ropy a diamantů, druzí aby pomáhali lidem. Vlastně Angolanům.

Huambo a Bié jsou angolské provincie, které válka poničila nejvíc. V Kuitu, hlavním městě Bié, staví Institut tropů a subtropů České zemědělské univerzity střední zemědělskou školu. Je to jako z plakátu: odvážní čeští doktorandi učí nadšené černoušky rozebírat traktor, půvabné české doktorandky sázet cedry. Jedna z těch opálených zachránkyň světa nás pozvala na návštěvu. Kdo by nejel.

Místní válka měla tradiční postkoloniální scénář. Nejdřív se odsunuli Portugalci, pak se domácí začali mydlit mezi sebou. Pod vedením dvou charizmatických vůdců se pozabíjela podstatná část jejich méně charizmatických spoluobčanů. Jedné straně prodával zbraně Východ, druhé Západ. Jedna měla ropu, druhá diamanty. Pokud jde o nerostné bohatství, je Angola pohádkově bohatá a válka tu mohla kvést ještě dlouhá desetiletí. Nevydrželi lidi.

"Nedávno jsme měli seminář o prevenci AIDS," říká Nicolette, Holanďanka z nevládní humanitární organizace Care. "Sedělo přede mnou dvanáct ramenatých chlapů, každý držel v ruce banán a navlékal na něj kondom. Těžko si představíte legračnější obrázek. Pak jsem si uvědomila, že všichni ti srandovní chlapíci ve válce zabíjeli." Teenageři, kteří chodí do střední zemědělské školy, zabíjeli taky. Válka skončila nedávno a připravila jim na evropské poměry dost dobrodružné mládí. Každý, koho potkáte na ulici, má doma samopal. Dostal ho za války od vlády nebo od rebelů z Unity. Neregistrovaných samopalů je v Angole víc než obyvatel.

Nicolettina prevence AIDS se potýká s drobnými zádrhely. Jedním z nich je, že podle neoficiálních odhadů má AIDS šedesát procent dospělých Angolanů. Oficiálně vláda tvrdí, že je to pět procent. Na AIDS se v Angole neumírá, umírá se prostě tak. Pohřby jsou barevné a hlučné, hroby většinou z písku. Místo kříže kaktus.

Děti

Přestože má tolik lidí AIDS, Angolané nevymřou. Mají spoustu dětí, půlce populace ještě nebylo patnáct. Dětí je vidět opravdu dost. Když jdete po ulici, tak se jimi brodíte. Odhrnujete je a snažíte se žádné nezašlápnout. Dětmi tu příroda plýtvá. Hodně umírají. Malé střely, které nikoho nezasáhnou.

Černé děti jsou hezčí než bílé děti. Mají roztomile potrhané oblečení, dovedou si hrát s čímkoliv a jsou doopravdy usmrkané.

Černé děti jsou hezčí než bílé děti, ale v bílé děti tu stejně nikdo nevěří. Když přijela do Kuita Nicolettina kamarádka s minidcerkou, byl to pro místní šok. Bílé mimino tu nikdo předtím neviděl. Z kuitského pohledu to vypadá, že se rodíme rovnou velcí, nebo jsme v mládí černí a zběláme cestou.

Děti se v Angole rodí dětem. Když dostane dívka první menses, chce a musí co nejdřív prokázat, že je plodná. Pak si může dát pauzu. Ale kdo by si dával pauzu.

Černé děti a děti černých dětí mají podmíněný reflex. Když vidí bělocha, začnou nadšeně mávat a křičet.

Hlavní město

Jediné místo, kde se na bělochy nemává a nekřičí, je metropole Luanda. Tady je bílých přeci jenom víc. Luanda je dvakrát rychlejší a třikrát přeplněnější než ostatní angolská města. Poznáte tu, jak musí venkovanům připadat Praha.

To, co má Luanda s jinými angolskými městy společné, jsou mabululu. Moře hliněných domečků, která se v neorganizovaných sídlištích táhnou všemi směry desítky kilometrů od kamenného a betonového centra. Po luandských mabululu byste mohli prochodit život.

Na hlavním luandském náměstí stojí obří kamión obložený vlajkami. Kolem něj postávají jednotně oblečené slečny a prodávají losy. Můžete na ně ten kamión vyhrát. Komu by se nehodil tahač.

V Luandě je radno vyhýbat se policistům. Je to těžké, protože jsou všude. Mají samopaly a občas vás jen tak zbuzerují za to, že fotíte, že někam koukáte nebo že žijete, aby z vás vyrazili nějaký dolar. Bílí mají přeci vždycky peněz dost. V Luandě se bojí i naše opálená zachránkyně světa. Je načase vrátit se do Bié.

Miny

Běloši mají vždycky peněz dost, ale nestačí jim to. "Když jsme tu začínali, nikdo nevěřil, že miny jen tak odstraňujeme," říká David z Glasgow, který v provincii Bié šéfuje odminovávací nevládní organizaci Halo Trust. "Ostatně dodnes tomu nikdo nevěří. Podle místních nacházíme v minách vzácný červený prášek a pořádně na něm vyděláváme." Bílí jsou pořád ještě kolonizátoři. Jsou v Angole pro vlastní prospěch. Jelikož většina z nich tu obchoduje nebo pracuje pro těžební společnosti, je to vlastně pravda.

David přijel pracovat opravdu jen pro Halo Trust. Je mu pětadvacet a má pod sebou devět set místních lidí, kteří postupně vybuchují na minových polích. Vlastně ne, takové žerty by David nevzal, díky němu se odminovávání daří beze ztrát. David je profík. Vystudoval vojenskou univerzitu, pak jel bojovat do Afghánistánu, teď vydělává v Angole na červeném prášku. Za pár měsíců by se chtěl vrátit do Skotska, založit rodinu a mít děti. Když říká, že je tradicionalista, nezdá se nám to uvěřitelné. Pak nám dojde, že řetězec škola - válka - praxe v koloniích - rodina sice českou tradici nepřipomíná, ale britská tradice je to přesná.

Odminovávání jde ve válkou postižených angolských provinciích pomalu. "Není to bující problém jako třeba AIDS," říká David, "miny nesouloží." Jsou prostě v zemi a čekají. Některé jsou tam už třicet let. Venku budou tak rychle, jak rychle bude Západ posílat peníze. Takže ještě nějaký čas pobudou.

Angola je po Afghánistánu nejzaminovanější zemí na světě. V Bié či v Huambu se nedoporučuje vstupovat mimo prověřené cesty. Jít se projít na louku je o ústa, vlastně o chodidlo, nášlapné miny jsou vyrobené tak, aby vám ho urvaly s větším či menším kusem nohy. Za války to znamenalo vykrvácet na bojišti. Dneska to znamená vykrvácet na louce, zdravotní péče není právě na výši. Nikdo neví, kde všude miny jsou, kladly se jich tisíce a pro jistotu co nejchaotičtěji.

Min jsou v Bié desítky druhů. Ty protitankové při chůzi nespustíte, potřebují tlak aspoň 200 kilo. V tanku prorazí podlahu, ale auto je aktivuje taky. A rozletí se spolu s kousky pasažérů na všechny strany. Jsou tu i šikovné vyskakovací miny, které se odrazí půl metru nad zem, vybuchnou a pozabíjejí všechno v okruhu čtyřiceti metrů. Vyrobily je zlaté české ručičky. Česká vláda dnes na odminování Angoly nedává ani halíř. Má koneckonců pravdu, za vlastní peníze si to tu Angolané zaminovali sami.

Minová pole jsou červenými patníčky Halo Trustu vyznačena u cest skoro všude. Jinde je vyznačují vraky tanků a vojenských vozidel, které ještě nebyl čas odklidit a na kterých si hrají děti. Modrých patníčků polí odminovaných je mnohem míň. Angolané v minových polích pěstují zeleninu, občas si do nich zajdou pro dřevo. Přesto je tu desetkrát míň minových úrazů než ve vzpomínaném Afghánistánu. Místní mají své cesty už odzkoušené.

Cesty

Místní mají cesty, které bílí neznají. Nejen na chození, na cokoliv. Kdo se snaží využít cesty standardní pro Evropany, neuspěje. Přinesete-li úředníkovi svůj pas k zařízení pracovního víza, odnese si ho domů, nechá ho půl roku ležet v zásuvce u vlastní postele a měsíc co měsíc od vás vybere sto dolarů za prodloužení víza turistického.

Smluvíte-li si s někým schůzku na dvanáctou, budete velmi šťastní, když přijde ve čtyři. Pravděpodobně nepřijde vůbec. Načerpáte-li vodu do cisterny, abyste mohli druhý den zalít pole, najdete ráno cisternu prázdnou, protože v noci si někdo došel pro vodu do kanystru a zatáhnout kohoutek už ho nenapadlo.

Místní mají své cesty, které fungují. Bílí šlapou na miny. Jejich způsob řešení problémů se tu den co den, hodinu co hodinu odpaluje do nebytí. Opálená zachránkyně světa se na Angolany do ruda rozčílí minimálně sedmnáctkrát denně. Na zaznamenávání bouří je v Kuitu meteorologická stanice. Řídí se podle ní letecká doprava, má vlastní internetové stránky. Měřič síly větru je ovšem postavený mezi zdí a stromem. Nikdy žádný vítr nenaměří.

Cesty jsou v Angole rozbité, jezdí se po nich na dvojku. Podvozek vám odrovnají do měsíce, tlumiče do tří týdnů. Jezdí po nich hlavně kandongeira, modré mikrobusy Toyota pro devět lidí, většinou tak s dvaceti pasažéry. Kromě toho po nich chodí od města k městu mladé ženy s ohromnými náklady na hlavách. Nemají peníze, za svezení či ubytování obvykle platí sexem. Přirozenější platidlo neexistuje.

Máte-li auto, rádi byste je svezli, ale bojíte se AIDS. Cesty autem jsou dlouhé, nepohodlné a způsobují mořskou nemoc. Nebezpečí nehody je všudypřítomné, Angolané jezdí podle vlastních pravidel a děti se vám pletou pod kola neustále. Jejich zranění by vám místní neodpustili. Zkušení běloši v Africe říkají: "Když přejedeš domorodce, nezastavuj. Nebo budeš další." Aspoň že je tu levný benzín. U pumpy stojí přibližně polovinu toho, co u nás, podél cesty ho prodávají děti o něco dráž v PET lahvích. Když vám benzín na trase dojde, natáhnou vám ho z kanystru do nádrže pusou.

Cesty vzduchem jsou naproti tomu drahé a v desetimístném miniletadle si s černými piloty nepřipadáte právě nejbezpečněji. Zvlášť pokud víte, jak funguje meteorologická stanice v Kuitu.

Jezdit či létat se doporučuje na jih, kde nebyla válka a krásné domy po Portugalcích nejsou naskrz prostřílené. Rozpadají se taky, ale jen proto, že se o ně nikdo nestará. Na plážích je obvykle prázdno, protože místní neumějí plavat. Moře je teplé a příjemné.

Turismus

Angola je turistický ráj. Krásné počasí, čisté moře, málo lidí a domorodci nezkažení penězi. Ceny pro bělochy nejsou několikrát, ale jen o něco málo vyšší než pro místní, žebravé děti nejsou tak otravné jako v profláknutých exotických centrech, nalepovací vymahače bakšiše nepotkáte vůbec.

Kromě turistického ráje je Angola turistické peklo. Cestování je tu nesnesitelně drahé, hotel stojí kolem 50 dolarů a špatné jídlo 20. Ve všech restauracích vaří totéž a moc toho není. Existují rozlehlá města, kde vám neuvaří nikde. Kdybyste chtěli poslat pohled, neseženete ho, a kdybyste sehnali, nebudou mít na poště známky. Pošta vlastně nefunguje vůbec. Za peníze na ruku vám slíbí poslat cokoliv kamkoliv a po vašem odchodu to hodí do koše.

Do Angoly žádní turisté nejezdí. S fotoaparátem či kamerou budete vypadat jako UFO, jako ujetý Pražák ve filmu Divoké včely. Děti se vám budou samy nastavovat před objektiv. Když vejdete večer do hospody, přilepí se na vás opilá prostitutka, ale místní ji z úcty k vám vyhodí za ruce a za nohy ven. Půjdete-li v noci po ulici, možná vás někdo z bohatých vtáhne na soukromou párty, protože mít na večírku bělocha je legrace. Jste-li navíc bílá žena, bude pro místní muže prestiž se s vámi ukazovat. Zvlášť pro ty bohaté a mocné.

Na večírcích chudých i bohatých se tančí kizomba, tanec, který připomíná soulož. Páry přilepené na sebe přesně těmi správnými místy během tance nemluví, prázdné pohledy mají odvrácené od partnera a na tvářích výraz nejvyššího znudění. Co neukazují v obličeji, vkládají do pohybů pánve. Když dozní hudba, rozejde se pár bez slůvka rozloučení. Společenské to není, vzrušující ano.

Kizomba se tančí ve válce i v míru. V Huambu a v Kuitu uvidíte město rozbité válkou tak, že jste si to předtím nedovedli představit. Domy jsou pokryté otvory po kulkách jako uměleckým zdobením, ve zdech činžáků jsou ohromné díry po granátech. Spousta bytů je zrušená úplně, protože postrádají podlahu i stěny. Některé domy fungují i se sesutými patry, statik by se z takového bydlení zbláznil. Statika tu ale nikdo nikdy neviděl.

Politika místní

V Angole nefunguje podle evropských měřítek nic. Oficiálně je tu demokracie, ve skutečnosti rozhoduje jediná strana. V Kuitu se ze všeho nejdřív opravují policejní stanice a budovy vlády. Místní guvernér vládne provincii Bié absolutně, třesou se před ním všichni od obchodníků přes státní zaměstnance po ženy. Ty si vybírá podle vkusu bez omezení.

Peníze vydělává guvernér různě, mimo jiné pronajímá vlastnímu ministerstvu školství dům, ve kterém bydlí čeští učitelé. Takových zdrojů a zdrojíčků má desítky, problém je, že v Kuitu nemá své peníze za co utratit. Občas tedy vycestuje, dejme tomu na přátelskou návštěvu České republiky. Spolupráce přeci funguje skvěle. Guvernér je vzdělaný a má skvělé vystupování.

Rasismus

Ve vzdělání a vystupování je guvernér v provincii sám. Stykem s angolskou realitou dospějete k názoru, že rasismus je přirozený. Politicky hyperkorektní Holanďané jsou tu z bělochů jediní, kteří Angolanům neříkají opice aspoň před ostatními. Nejde o barvu kůže. Jde o výchovu a tradici, o jiný druh hodnot. Evropské a angolské myšlení je nekompatibilní, snaha o kontakt vypadá, jako by se chtěly domluvit Microsoft Windows a sekeromlat. Neliší se prostředky, liší se cíle. Až tady vám dojde, jaká tragédie byl kolonialismus. Jeho důsledky už nejdou vrátit zpátky. Místní společnost je tradičně stejně nepokroková jako společnost australských domorodců, je to civilizace založená na neměnnosti a opakování. Není o nic méně cenná než euroasijská civilizace pokroku a cesty vpřed, možná je mnohem moudřejší. Jenže Evropa celou tu křehkou rovnováhu věčného koloběhu narušila, naroubovala sem vlastní hodnoty v podobě mobilů, aut, telenovel, daně z příjmu, samopalů a soutěže politických stran, které místní dokážou přijmout jen napůl. Zároveň se od nich už nedokážou oprostit. Jejich vlastní jazyky, cesty a hodnoty živoří v prachu kolem rozbitých asfaltových silnic, parodie na evropské školy tu vychovávají parodie na evropské úředníky, kteří mluví parodiemi na evropské jazyky. V našem systému hodnot nemůže Afrika nikdy uspět a ten její je už mrtvý.

Četli jsme si na cestě Huntingtonův Střet civilizací, podle kterého se prý řídí i George W. Bush. S Afrikou se v něm vůbec nepočítá. Není a nebude světodějnou silou, zůstane jen zásobárnou surovin, vhodnou k drancování. Angolané jsou pro Evropany, Američany či Asiaty opicemi doopravdy: nerozumějí našemu myšlení a my tomu jejich porozumět nepotřebujeme.

V Kuitu je ohromná budova s červeným křížem. Zatímco v Evropě je zdravotní vzdělání nejcennější a nejobtížnější, místní zdravotní škola přijímá hlavně studenty, kteří vypadli ze škol ostatních. Vystuduje ji každý. V budově s červeným křížem vám nedokážou ošetřit ani zlomenou ruku.

Během cesty kolem vypravuje opálená zachránkyně světa o místním porodnictví. Při pohledu na tisíce capartů kolem si uvědomíte, že kdo nemá s nějakou tou opálenou zachránkyní děti, je z hlediska světa lůzr. Střela, která nikoho nezasáhla. Porodnická oddělení bývají v našich nemocnicích nejčistší a nejhlídanější, tady v něm leží těhotné ženy na zemi, sténají, zvrací a nikdo nemá čas se jim věnovat. Přesto se tu rodí jako na běžícím pásu. Děti má každý a každý ví, že je to tak správně, protože život je přes všechnu svoji špínu a zvratky jaksi od základu nezpochybnitelně dobrý. Jediné, co na tom připomíná Evropu, je velkými písmeny vyvedený nápis Nemocnice.

Politika globální

Při pohledu na tisíce capartů kolem, při vědomí všudypřítomných nemocí, obrny, AIDS a malárie, při průměrném věku pravděpodobně polovičním, než je v Evropě, při cestě mezi minovými poli plnými bosých stop vás maně napadne, že měl Darwin pravdu. Máme v sobě už trochu moc zakořeněnou představu, že nejvyšší hodnotou je individuum, že každý z nás je nenahraditelný, že právě náš život je hodný ochrany za libovolnou cenu. Jsou přinejmenším dvě místa na světě, kde vám dojde, že to tak není. Jedno z nich je letadlo tři tisíce metrů nad New Yorkem, druhé Angola. Tady prostě platí přirozený výběr, tady bez slitování přežívají silní. Je zvláštní to sledovat u lidských bytostí, nejsme na to zvyklí.

Možná to zní jako apokalypsa, jako nepředstavitelně těžký způsob žití, ale pro místní to vůbec těžké není. Všednodennost je všude stejná. Tak jako do Skotska patří chlapi v sukních, patří do Angoly kratší život, švábi pod postelí, pohozené lidské kosti na hřbitovech, nemoci, velcí motýli a maso plné much, rozložené na tržišti po zemi. Místní přesto, že mají za sebou válku, nejsou o nic nešťastnější než my nebo Japonci, možná jsou dokonce spokojenější a mnohem víc v klidu. Jenom Evropan si v Angole připadá nepohodlně, protože tu nefunguje to, co ke štěstí potřebuje on.

Ani tak by to ale být nemuselo. Tak jako ve většině rozvojových zemí existuje v Angole tenká vrstva vlastníků, kteří ovládají všechno, a zbytek populace, který nerozhoduje o ničem. Stejně jako je Angola potenciálním turistickým rájem, je i potenciální zemí zaslíbenou. Říká se, že kdyby tu bohatí dali tak jako v Saúdské Arábii aspoň desetinu svých příjmů zemi, stačilo by to na opravení všech silnic, železnice, na skvělé školství i zdravotnictví. Neudělají to. Prezident Dos Santos je údajně druhým největším pozemkovým vlastníkem v Brazílii, a pravděpodobně chce být první.

Pomoc

Má cenu v takovém prostředí organizovat rozvojovou pomoc? Moc rozumných důvodů pro to není. Střední zemědělská škola bojuje den co den s totální lhostejností úřadů. Její tým je přes trvající nadšení do práce vyčerpaný, otrávený z administrativních problémů, nespokojený s výsledky, které by při troše evropsky dobré vůle z angolské strany mohly být skvělé. Opálená zachránkyně světa by občas dala ledacos za to, aby Angolu nikdy neviděla.

Celý projekt svým vlastním členům někdy připadá jako střela, která nikoho nezasáhla. Až Češi podle plánu ze školy odejdou, jejich práce se možná zhroutí do zapomnění. Studenti jsou vděční, šikovní a nadšení, místní úřady ale neprojevují o dohodnuté převzetí školy sebemenší zájem. Čechům se tu povede vychovat pár ročníků lidí pro provincii Bié zásadně užitečných, ale mělo by jich být ještě mnohem víc a to vědomí je ubíjející.

Proč tedy pokračovat? Belgičan Erik, jeden z kuitských Lékařů bez hranic, do Angoly odjel, protože ho opustila žena. Není to typický důvod pro účast v rozvojovém programu, ale v jistém zobecnění je přesný. Angolané naši pomoc potřebují, aniž si to uvědomují. Ještě víc ji ale potřebujeme my sami.

Místní drží ve svém dennodenním potýkání se životem jeho smysl pevně v rukou, mají ho právě proto, že nemají nic jiného. My smysl bytí dokážeme většinou už jen marně hledat. Proto máme tak málo dětí a proto nás drží zběsilá touha pomáhat, být aspoň něčím užiteční. Má-li nám Angola za naše peníze dát aspoň nějaký důvod k existenci, je to cena víc než přijatelná. Pomocí Angole pomáháme sami sobě. Česká střední zemědělská škola v Kuitu si stejně jako další podobné projekty zaslouží tak velkou podporu, jakou jen můžeme poskytnout.

Foto autor