Modrá strana nesmiřitelných a všehovědoucích poněkud ztrácí jasnou modř po odchodu přísného a koncepčního pantatínka a profesora Václava Klause. Moulínkové a jiní daremní snaživci se marně snaží vyrovnat otci a není tudíž divu, když obecný lid trousí o komunistožroutech v modrém dresu uštěpačné poznámky: bacha, jsou to bílý komunisti! Nu, někdy není špatné spojit se s kýmkoli, pokud chceme osobně prosperovat i cosi znamenat v našem údolí častého smutku a komického loutkoherectví. Na slovech, vy blázínci, nezáleží. Slova jsou slova -- sliby jen sliby. Dřívější pilní členové státostrany (ne všichni) trpí utkvělou představou, že stačí bičovat a urážet současné levobřehové straníky, aby naoko vykoupili svoje odporné viny. Huby plné otrávených slov nechávají vyprazdňovat za laskavé pomoci mediálních stok -- jenomže, nehovoří pravdu sami o sobě, jak byli přičinliví, jak zvedali ochotně ruce k čemukoli, jak lezli na sekretariáty a cpali se vehementně k vrcholu blaženým, slibujícím šťavnatou budoucnost a trvalé úspěchy.

Pravičáci píšící levoručně stále vytvářejí prudké víry stahující ke dnu zapomnění jejich minulé bujné živobytí -- tatík vyslanec, nás rudokožců, nuzoval v nepřátelské západní Evropě, jiný generální ředitel, ředitel, náměstek, oj, trpící mučedníci...Taťkové snaživci s nezbytnou ozdobou na klopě, zlobili prý komunisticky jen z poválečného traumatu, ale jinak komundírům nevěřili a jaksi zevnitř v roli kostižeru rozrušovali rudopanování. Věřili -- ano věřili, ale tys věřit neměl a nesmíš. Musíš nás poslechnout, my máme hrůzné zkušenosti... ne my, víš, ale ti ostatní se chovali opravdu mrzce.

Dáš-li těmto dobře skrytým disidentům domácí úlohu: jakpak jsi žil, panáčku, dožiješ se překvapení. On tu byl i nebyl, on volil i nevolil, on pracoval a spolupracoval i nepracoval a nespolupracoval, choval se hrdinsky i opatrně, kradl, přikrádal i neokrádal,vystudoval i nedostudoval, žil opatrně i neopatrně -- chodil do průvodů s mávátky a bez nich, i s plnou hrstí květin mašíroval pod tribunami a těšil se i styděl, vojákoval a dostal modrou knížku. Tož, komu se nechtělo žít a nežil -- ať napíše rekomando na nejbližší lampárnu.

Tento domácí úkol nechť vypracuje každý tázaný dle svého nejčistšího svědomí. Známkování druhých vychází pro tyto lidičky uhnutého charakteru velmi negativně -- sebe politujeme, dáme si ještě třeba i barevnou šanci, copak se neznáme a nevěříme si?!

Vnitřně nesouhlasil, ale jinak -- světe, třes se před hrdinným mstitelem. Nepaměť patří do výbavy nejednoho dnešního zuřivého a amokem posedlého antikomunisty! Nu, bohužel, i z úst pozdně křesťanských demokratů zasáhne tě prudký smrtící jed. Bázliví a ponížení jsou vždy nejhorší mstitelé -- kam se na ně hrabou andělé s hořícími meči a pekelní umouněnci. Dnešní demokratičtí bijci většinou mečí a někdy psychopaticky ječí?! Pravdou je, že stádní bučení prostupuje dnešní šedé politické spektrum a to napříč dětinsky a krkolomně narýsovanou přímkou.

Unavení mocí zjišťují, že vládnou vlažně a mylně - a neomylně nám propadají v kurzu oblíbenosti, diktovaným jakousi vybranou partou k bohulibé činnosti - mám ho rád, nemám ho rád. Ekonomický boom v nedohlednu, starosti o výhody na místě. Nepatřičné poznámky o korupci, prorůstající první patra stále nedokonalé demokratické společnosti, bývají označovány za bubliny a zviditelňování se závistivých osob stižených virem stranictví.

Maštale plné chorých šampiónů vládnoucí a zastupitelské moci potřebují po letech řádně provětrat. Volby budou první možností změny. Občan snad opustí přítmí kasemat a zvolí zástupce ke koukání a poslouchání. Je dobré pamatovat si rádo se poslouchající žvanily, nepotřebné laiky, útočné primitivy, beznázorové ušlapánky, divadelní politické ochotníky, domovnické hudrmanice, lajdáky a pospávače, tiché i hlučné alkoholiky, rozdavače rodinným příslušníkům z našich financí, nactiutrhače, potencionální zneužívače volitelného postavení, křivopřísežníky a odpůrce vysvětlení -- kde a od koho šikula/ka náhle a neomylně získal/la nemalé finanční prostředky.

Hospodský nádeník po šestém a čtyřech hafánkách vedl školení mužstva u stolu štamgastů a přátel dobrého piva a slušného zacházení personálu s raněnými lučištníky zrádným alkoholovým šípem:

s nahou řití přitáhli a najednou jsou samý prachy a rozumy. Žijou za srandovní peníze, naparujou se, rostou jim břicha, melou pátý přes devátý, slibujou, dušujou se, ale myslí především na sebe. Monarchii na ty holořitníky! Von vám je to třeba socan, vypasený krocan, křesťan a ódes, pořád jeden stejnej pes -- a uhelný sklady nakonec, že je to z toho člověk pitomec! A ještě tečka,strana daná stranou všechno přečká.

Únava mocí vyhovuje vyvoleným a ke všemu ochotným posluhům. Politická práce je vyčerpávající a není se prý co divit, milý voliči, že právo a životní režim pana Xindla či paní Xindlové podléhá nadstandardnímu posuzování z hlediska státní i nestátní důležitosti. Nediv se příliš občane, nepochopíš ničeho, dokud sám nebudeš patřit k těm, co jsou dnes unaveni mocí. A je tvou povinností zachránit tyto chudáky jednoduchým způsobem -- nevolit je, poslat je to invalidního nebo předčasného starobního politického důchodu - a nejlépe rovnou na věčné časy.

Únava mocí je léčitelná za předpokladu pochopení demokratického principu -- nedejte se!