Vývoj reprodukčních technologii začal oplodněním vajíčka ve zkumavce, pokračoval přenosem jádra, nositele genetického kódu, v Petriho misce, až po embryo, které hluboko zmražené v tekutém dusíku, je uchovávané jako zmražené potraviny. Moderní technologické techniky  aplikované při zrodu života se zdokonalují a posouvají početí daleko za staré pohlavní praktiky plození dětí. V době kdy se zmítáme v pochybnostech,  jak přicházejí děti na svět, musíme do mytologie o vzniku života zahrnout navíc i laboratorní zkumavky a biologické laboratoře? A co čáp nesoucí plačící batůžek ve svém zobáku, vytratí se z našich pohádek?

Jakou cenu zaplatíme za nahrazování tkání a orgánů  biologickými kopiemi narostlými v laboratoři? Jaké sociální otázky vyvstanou pro společnost v době,  kdy je možnost  pronajmout ženino lůno k zrození dítěte od tří rodičů? Když panna může porodit a mrtvola může být otcem? Co bude příště? Ve věku digitálního darwinismu jsou reprodukční technologie přinejmenším kontroverzní. Vědátoři a manipulátoři různého ražení ohnivě diskutují o nastolených otázkách z různých pozic, často rozdělení hranicí vědy a náboženství. V této souvislosti za zaznamenání stojí tři soudobé události: Jihokorejští vědci oznámili, že naklonovali 30 lidských embryí a získali z nich zárodečné buňky (Nature, 12. únor 2004). Zárodečné buňky jsou nediferencované stádium ve vývoji zárodku,  nazývané  blastula. Zárodečné buňky vnímají vědci jenom jako shluk buněk, jimž označení  slovem ŽIVOT ještě nepřináleží. Jsou výchozím materiálem k následné transformaci na jakýkoliv typ buněk lidského těla, jsou zárodečným biologickým materiálem k produkci náhradních tkání a orgánů pro nás živé. Koncem dubna 2004 Jihokorejci spolu s Japonci oznámili, že vyvinuli metodu, která modifikaci samičí DNA umožní myší samici porodit. Opět jenom samice, bez oplodnění samcem. Podařilo se poprvé indukovat hermafroditický způsob rozmnožováni u savců,  známý kupříkladu u žížal.

Třetí událostí bylo schválení zákonů v Itálii, jimž se zakazuje jakákoliv forma asistované reprodukce, včetně darování vajíček nebo spermií (New York Times, 2. březen 2004). I když klonování pro léčebné a reprodukční účely podléhá jiným pravidlům, skutečnost, že v obou případech se nejdříve musí vykultivovat zárodek, nastoluje znepokojující sociální problémy. Je blastocyst posvátná, duchovní bytost, nebo jen bezduchá masa buněk?

Plod, zejména ten lidský, je častým tématem v umění a lékařské literatuře, počínaje Leonardovými kresbami, přes voskové figuríny ve vitrínách 18. století, až po "děti ve zkumavce" v lékařských muzeích. Plod je vysoko ceněnou ikonou nesoucí tajemné poselství "zázraku života".  I když DNA, molekulární stavební jednotka mnoha druhů (včetně člověka), byla  rozluštěna a její data jsou archivovaná, vědci jsou i nadále neschopni vlít nový život do shluku buněk ve zkumavce. Výstava amerických umělců (od 31. března -- 18. července 2004 v galerii Newyorské akademie věd , 2E. 63rd Street. pod názvem "Reprodukční technologie" předkládá před veřejnost  vizualizované  problémy na motivy  nenarozeného života, zviditelňování pohlaví budoucího potomka, manipulačních technik,  jež vedou k narození praporečníka rodu, a dalších scénářů budoucího života, umělého či jinakého. K vidění jsou fosílie embrya, růžová a modrá  tělíčka jako ikony pohlaví, metody selekce spermií, zajišťující zrození zvoleného pohlaví. Výběr pohlaví, který je silně  praktikován v Indii a Číně, nese sebou vážné sociální problémy nevyváženým vztahem rodičů k holkám  a klukům.  Na obrazovce je k vidění ultrazvukový vhled na plod v matčině těle v reálném čase, a tak dále.

Umění zde nepoučuje, umění neprovokuje, umění předkládá vizualizované otázky. Hledání odpovědí je domácí úkol pro návštěvníka. Osobní hodnotová orientace, etický kodex, religiozita či poučenost, se promítnou do odpovědí. Umění přinutilo k zamyšlení, probouzení vnitřní aktivity, k zodpovězení nastolených problémů. Co víc si umění a umělec mohou přát!  Dosáhli svého, protože umění odpovědělo na výzvu, které  nastolila věda. Zrodil se dialog vědy s uměním, nejprve v galerii a posléze v návštěvníkové hlavě.

Je potěšující, že tři z vystavujících umělců: Suzanne Anker, současně i kurátorka výstavy, Steve Miller a Joseph Nechvatal, vystavovali v roce 2002 v Českých Budějovicích u příležitosti mezinárodního semináře Dialog vědy s uměním.