"Konkrétně se jedná o předpoklad, že většina vojenských operací blízké budoucnosti se bude odehrávat v pouštním prostředí, budou nasazena menší, ale moderněji vyzbrojená vojenská uskupení, a hlavní bojové operace budou vedeny především ve městech." 2)

Jinak řečeno: předpoklad praví, že armády západních zemí budou bojovat na cizím území v Africe nebo Asii proti slabému a špatně vyzbrojenému protivníkovi, zejména městské guerille. Z přezíravého hodnocení možností takového protivníka pak plyne odborníky donedávna široce sdílený závěr, že na rozdíl od dob studené války, jež vedla k přepravě pěchoty v těžších a lépe pancéřovaných i vyzbrojených bojových vozidlech na pásovém podvozku,  je nyní třeba upřednostnit lehká, pohyblivá, snadno přepravitelná vozidla kolová.

V původním znění dokumentu nazvaného Koncepce vývoje profesionální armády, schváleného Vládou ČR 12. listopadu 2002,  se navzdory tomuto klišé hovořilo jak o nákupu nových transportérů, tak o modernizaci těžších, ale odolnějších bojových vozidel pěchoty BVP-1 a BVP-2. 4)  Dnes se však již na stránkách Ministerstva obrany dočteme, že nově nakupované kolové transportéry "nahradí ve výzbroji AČR fyzicky a morálně zastaralá kolová obrněná vozidla a pásová BVP ze 70. - 80. let minulého století". Takzvané jednotky rychlého nasazení, budované na obou stranách železné opony zhruba od poloviny 60. let, tedy byly v rámci ministerstvem aktuálně prosazované koncepce povýšeny na celoarmádní vzor. Úkolem jednotek rychlého nasazení však původně nebylo vést kompletní vojenská tažení, ale pouze jednotlivé speciální operace - a v jejich průběhu měly navíc za úkol navázat kontakt s méně pohyblivými řadovými armádními jednotkami, které jsou robustnější. Řečeno stručně a jednoduše, mělo jít o předvoj, za nímž následuje hlavní voj. Během 90. let však na Západě převládlo přesvědčení o vlastní drtivé vojenské převaze nad jakýmkoliv potenciálním protivníkem, díky které - v extrémním pojetí - nasazení předvoje zcela postačí a voje již netřeba. Proto se jedním z nejvýznamnějších kritérií, které musí nová obrněná technika splňovat, stala přepravitelnost vzduchem. Odolnost bojového vozidla proti ostřelování se logicky dostala až na druhé místo. Některé novější obrněné transportéry sice odolají i střelám z malorážových kanónů, většina však chrání osádku pouze před palbou z ručních zbraní, tak jako jejich předchůdci z dob 2. světové války.

RPG-7: Na tank již nestačí, s transportérem si poradí 

Jenomže zatímco typickým nástrojem pěšáka v 2. světové válce byla opakovací puška nebo samopal, dnes jsou nejrůznější ozbrojená uskupení ve velkém vybavena podstatně účinnějšími zbraněmi. Některé starší protitankové prostředky jsou sice proti kompozitním pancířům současných tanků neefektivní, stále je jich však možno použít proti méně odolným cílům typu obrněného transportéru. Typickou zbraní dnešního guerillového bojovníka není jen "starej dobrej Kalašnikov" (V. Merta), ale také letitá sovětská pancéřovka RPG-7 (podrobnější, byť ne zcela aktuální studii o jejím minulém i budoucím využití lze najít zde). Ta se na černém trhu objevuje ve velkém mimo jiné i díky výprodejům zásob bývalých armád Varšavské smlouvy, včetně armády české. A lze ji pořídit velmi levně.

Když čečenský polní velitel Šamil Basajev popisoval zkušenosti z boje s novějšími ruskými tanky, prohlásil, že takový T-90 je třeba zasáhnout projektilem z RPG-7 třikrát do stejného místa, aby byl stroj zničen. To se ovšem snadněji řekne než udělá - ve většině případů má totiž střelec pouze jednu ránu. Poté buď rychle ustoupí, nebo je zničen. V případě střelby na běžný obrněný transportér nebo bojové vozidlo pěchoty ovšem jedna rána většinou úplně postačí. Osádka například takového BVP-2  -  3+7 mužů  -  je po zásahu dílem těžce zraněna, dílem mrtva. V případě zničení lehčího transportéru, který často veze větší počet pěšáků, je vesměs výsledek ještě horší. Pokud by stejně velká jednotka pobývala rozptýlená v terénu, nebylo by vůbec jednoduché způsobit jí v tak krátké době tak velké ztráty, navíc jediným střelcem.

Současné americké zkušenosti v Iráku navíc ukazují na velkou míru zranitelnosti lehkých obrněných vozidel klasickými trhavinovými náložemi, nebo jednoduchými náložemi kumulativními. Povstalci začali napadat americké hlídky kontrolující příměstské komunikace prostřednictvím bomb umístěných vedle silnice. Dodatečně opancéřovaný terénní automobil Humvee je obvykle výbuchem roztrhán  na kusy, zcela nedávno však došlo i ke zničení obojživelného transportéru námořní pěchoty AAV7A1. Bilance byla tragická: 14 mrtvých vojáků plus irácký překladatel.

Nutno upozornit, že zatím jsme se zabývali pouze ohrožením obrněných vozidel ručními zbraněmi (přenosnými jednotlivcem), nikoli zbraněmi těžkými. Už na základě dosud napsaného však lze tvrdit, že západní vojenská převaha bývá optimisticky naladěnými obyvateli štábů často poněkud přeceňována. Ale dejme nyní slovo osobě povolanější než autor těchto řádků - armádnímu generálu v záloze Jiřímu Šedivému:

"O situaci, kdy je podceněn aspekt bojové hodnoty protivníka, vypovídají případy misí především v Africe, kde proti slabě vyzbrojeným "mírovým silám" nastoupily jednotky rebelů, často vybavené jen několika starými tanky T-55. Přesto uspěly." 3) 

Toto konstatování můžeme číst také jako poznámku na okraj tvrzení, že nejdůležitější vlastností obrněných vozidel se stala pohyblivost a snadná přepravitelnost vzduchem. Pokud se takové pojetí absolutizuje, může se snadno stát, že vojáci se na místě střetu s odhodlaným protivníkem ocitnou chráněni pouze tenkou vrstvou oceli, v případě některých vozidel amerického původu dokonce jen hliníkové slitiny. Pravděpodobnost, že zpáteční cestu absolvují pod ochranou zinkového plechu vojenské rakve, pak rozhodně  nebude zanedbatelná. Zhruba takto může vypadat bojové nasazení naší armády, pokud její motorizované pěchotě nenabídneme nic jiného než kolový obrněný transportér.

Diskuse aktuálně probíhající v českém odborném tisku je založena na konfrontaci dvou rozdílných představ o výsledné podobě reformovaných obrněných sil. Zdá se, jako by převážilo mínění, že "kolový transportér řeší vše". Část odborníků ale dosud zastává umírněnější  stanovisko, že po nákupu kolových transportérů pro jednotky expedičního charakteru by měla následovat modernizace starých sovětských pásových bojových vozidel pěchoty, určených pro zbytek mechanizovaných sil.  Nutno však říci, že pokud se s modernizací počítá v nejlepším případě za deset let, lze předpokládat, že jakkoli upravené BVP bude již v té době snadnou kořistí pro povstalce vyzbrojené mezitím zastaravšími pancéřovkami.

Těžké obrněné transportéry - uzavřená kapitola?

Během invaze v Normandii stál jednoho dne personál polní opravny 2. kanadského sboru s rozpaky před několika samohybnými děly M7 Priest.  Hlavně děl byly natolik opotřebovány, že se již nedaly použít. Pak někdo dostal nápad: odstranil veškeré dělostřelecké vybavení a vozidlo odeslal na bojiště jako těžký obrněný transportér, poskytující převáženým vojákům do té doby nevídanou úroveň pancéřové ochrany. Konverze se rozmohla a řada poškozených Priestů, Sextonů, tanků M4 Sherman, ale hlavně zastaralých kanadských tanků Ram (verze amerického M3 Grant) byla transformována v obrněná vozidla, brzy známá pod populárním názvem Kangaroo. Někteří američtí veteráni, o čtvrtstoletí později ve Vietnamu odkázaní na hliníkový pancíř vozidla M113 poháněného motorem z autobusu, nostalgicky vzpomínali na předpotopní normandské "klokany" s takřka čtyřicetimilimetrovým ocelovým pancířem. 6)

Zdálo by se, že šlo o příležitostnou improvizaci, která neměla delšího trvání. Po válce většina armád spíše vyvíjela úplně nové transportéry, než aby pracovala s materiálem z druhé ruky. Existovaly však ozbrojené síly země, která si nemohla příliš vybírat. Tou zemí byl Izrael, jehož mnozí občané za války sloužili v jednotkách technického zabezpečení britské a kanadské armády. 5) Ze začátku bylo takřka nemožné zakoupit jakékoliv tanky. Jednou z kuriózních konstrukcí byl starý Sherman ze šrotiště vybavený houfnicí Krupp z I. světové války.

Když začaly tankové útvary IDF později Shermany vyřazovat, jejich korby byly adaptovány pro celou řadu účelů. Kromě raketometu MAR tímto způsobem vznikl i "ambutank" Sherman, jakýsi sanitní těžký obrněný transportér. Ale nešlo ani zdaleka o poslední konstrukci tohoto typu. I když v období dominance "celotankové" koncepce IDF, zhruba mezi roky 1956 - 1973, zájem pěchotní obrněná vozidla zcela opadnul, utvořil se v této periodě dodnes převládající skeptický názor Izraelců na běžné transportéry. Převládlo totiž mínění, že i ten nejhorší tank chrání svou osádku vždy lépe než ten nejlepší transportér. Používání zastaralých amerických OT M3 Halftrack a posléze nepříliš povedených M113 tento názor jen podpořilo.

Za Jomkippurské války v roce 1973 utrpěla "celotanková" koncepce IDF, fakticky odvozená z teorie Blitzkriegu, značné šrámy. Velké množství ručních protitankových zbraní nasazených arabskými armádami v počáteční fázi války znamenalo šok. Jak se později ukázalo, šlo o důležitý zlom: i když později v údolí Bikáa došlo k nějakým tankovým bojům se Syřany, čas bitev obrněnců, počty nasazených jednotek srovnatelných s největšími bitvami 2. světové války, byl definitivně pryč. Během invaze do Libanonu v roce 1982 byl již hlavním protivníkem pěšák s pancéřovkou, který zle zatápěl izraelským Zeldám (M113). Reakce měla podobu odstranění věže ze staršího britského tanku Centurion a adaptace jeho korby zcela ve stylu starého kanadského Kangaroo. Dalšími úpravami vzikl transportér Nagmashot, s nímž však jednotky ještě nebyly spokojeny. Protože zadní část vozidla zabíral rozměrný vzduchem chlazený diesel, který nahradil původní benzínový motor s olejovým chlazením, šestičlenné pěchotní družstvo muselo transportér opouštět přeskokem přes boční stěnu korby. To ovšem v bojových situacích nebylo právě bezpečné. Nagmashoty tedy záhy skončily u ženijních jednotek. Jejich následná verze nesla název Nagmachon a byla určena k vedení protipovstaleckých operací.

Standardním těžkým transportérem určeným pro vševojskové operace se stal až typ Achzarit, vzniklý adaptací korby kořistního sovětského tanku T-55 a zavedený v roce 1988. Díky použití menší a výkonnější pohonné jednotky bylo možno uvolnit pravou stranu zadní části korby, v níž byl vytvořen průlez pro sedmičlenný výsadek (krytý při výstupu i shora výklopnou pancéřovou stříškou).  Další výbavu vozidla tvoří dodatečné pancéřování. Díky němu je vozidlo i bez bojové věže o 8 tun těžší než původní T-55 s jeho 36 tunami. Přesto je schopno udržet tempo postupu s tanky Merkava. A na rozdíl od ostatních obrněných vozidel určených k dopravě pěchoty má velkou šanci přežít překvapivý první zásah pancéřovkou, pokud narazí na léčku.

Achzarit se stal svého druhu konstrukčním vzorem pro další podobná vozidla vyvíjená v jiných zemích. Ruský BTR-T, reagující na zkušenosti z Čečenska, použil stejnou koncepci maximalizace pancéřové ochrany a stejný typ tankové korby jako Achzarit. Kirovský závod v Sankt Petěrburgu později představil prototyp podobného vozidla na bázi tanku T-80, ale pro velké zásoby starých T-55 jej do výroby neprosadil. Na rozdíl od izraelského vzoru vybaveného pouze kulomety nese BTR-T rychlopalný malorážový kanón a protitankové řízené střely, takže se výzbrojí plně vyrovná starším ruským BVP. Vezená pěchotní jednotka je však pouze pětičlenná.

Jordánské firmy ve spolupráci s jihoafrickou MDB a americkou General Dynamics přepracovaly korbu poválečného britského Centurionu do podoby bojového vozidla pěchoty. Počítá se se zavedením tohoto typu do výzbroje jordánské armády. A protože JAR má zásoby Centrurionů vlastní výroby, nazývaných Olifant, dá se možná počítat i s jejich konverzí.

Podle posledních zpráv Izrael plánuje místo nákupu nových amerických transportérů Stryker vynaložit v letech 2005-2009 jen asi 22 miliónů dolarů (necelých 600 miliónů korun) na transformaci starších tanků Merkava Mk 1, vyrobených koncem 70. let. Korba tohoto tanku poskytuje jedenáctičlenému výsadku v útrobách transportéru Namer úroveň pasivní ochrany, která diskusní fórum americké armády naplňuje nefalšovanou závistí. Úvahy o bojovém vozidle stejné třídy, které se objevily v souvislosti s náhradou starých M113, byly totiž v USA odmítnuty kvůli možným logistickým a ženijním potížím. Řečeno jasně a srozumitelně, nedostatečná pancéřová ochrana poskytovaná personálu obrněných bojových vozidel je daní za americkou globalistickou doktrínu.  Izrael není příliš rozlehlá země a žádné expediční operace v dalekém zahraničí neplánuje - nepotřebuje tedy vybavit celou armádu letecky přepravitelnými obrněnými vozidly. Namísto toho se může držet zásady, že na prvním místě každého konstrukčního uspořádání vozidla je ochrana osádky. A jak ještě uvidíme, nemusí to být nutně výhodné jen pro osádku samotnou.

Vlastnosti těžkého transportéru a zamlčené české dilema

Začněme nevýhodami: není mnoho letadel, do nichž lze obrněný transportér s hmotností tanku naložit. Dosahuje nižší přepravní rychlosti na pozemních komunikacích než jeho kolový protějšek a nesnadno překračuje nepřemostěné vodní toky. Spotřebuje poměrně hodně paliva. A jak upozorňují obhájci kolových transportérů, dokonce ničí silnice!

Výhodou na druhé straně je skutečnost, že skýtá osádce dobrou šanci přestát první útok ruční protitankovou zbraní dnes obvyklých modelů.  Přestavba korby tanku může být o dost levnější než nákup nového vozidla, i když ne ve všech případech. Jde také o rozumné využití starého stroje, s nímž lze naložit i mnohem méně zodpovědným způsobem. A konečně: jak správně uvádí Jack E. Hammond na diskusním fóru U.S. Army, Izraelci díky transportéru Achzarit nemusí před bojem ve městě celou obydlenou oblast "neutralizovat" bombardováním a dělostřelbou, čemuž se Američané se svými špatně opancéřovanými vozidly nevyhnou. 7) Kdybych byl obyvatelem irácké Fallúdže, určitě by mi nebylo jedno, v jakých obrněných vozidlech cizí vojáci přijeli - i když bych je vůbec neviděl rád. Kdyby totiž to nejhorší, co ve městě za útoku potkalo neozbrojené civilisty, byly rozryté silnice, rozbitá okna a díry po střelbě z ručních zbraní v omítkách, děkoval bych Bohu.

Pokud jde o vybavení pro jednotky v mírových misích, hovoří se o značných výhodách kolových transportérů. Já se však zcela kacířsky domnívám, že k projíždění exotických silnic se daleko lépe hodí letecky velmi dobře přepravitelné obrněné mercedesy, na něž bychom při nákupu potřebných několika desítek kusů jistě dostali množstevní slevu. Pokud jde o jízdní vlastnosti na silnici a ochranu proti střelám z běžných ručních zbraní, snesou každé srovnání s "taxíky bojiště", které armáda hodlá nakoupit. V opravdovém boji sice neobstojí - jenže ani kolové OT na tom nejsou o mnoho lépe.

"Ale vždyť jde jen o dočasné řešení," křičí ti, kdo se za každou cenu zastávají dnešního nákupu kolových transportérů za 25 miliard. Prý se v nebezpečných misích do budoucna uplatní robotizované transportéry. Otázku, kdy takový stroj bude k dispozici a kolik případně bude stát, můžeme v těchto souvislostech klidně pominout. Obrněný transportér je totiž pořád ještě bojovým vozidlem sloužícím přepravě pěchoty. Pokud je tedy transportér transportérem, sedí v něm lidé, jejichž úkolem je v cílové lokalitě bojovat jako pěšáci - identifikovat protivníky a vyhýbat se střelbě na civilisty, nastražovat léčky, místnost po místnosti procházet budovou a nenechat se přitom zabít. Až tohle nějaký robot zvládne, budou úvahy o minimalizaci rizika s využitím robotizovaného transportéru na místě, protože bude převážet zase jen roboty. A navíc: voják nese odpovědnost a často mu válka trvale pocuchá nervy. Co bychom však mohli čekat od robota, který by se neřídil Asimovem formulovanými robotickými zákony? Tyto problémy zřejmě křečovité technologické optimisty netrápí.

Ale zpět k dnešku. Česká republika má dosud ve skladech několik set starších tanků T-72, které mají být podle rozhodnutí Špidlovy vlády nabídnuty takovým zemím, jako je Alžírsko nebo Nigérie. Bezpečnostní síly prvně zmiňované země se podílejí na masivním porušování lidských práv a soustavných represích civilního obyvatelstva. Nigérijská armáda tak činí v menší míře, avšak ambice Nigérie stát se regionálním hegemonem nebo získat křeslo v Radě bezpečnosti OSN příkře kontrastují s její neúctou k mezinárodnímu právu. Tamní vláda totiž navzdory zatykači vydanému Interpolem poskytla politický azyl bývalému libérijskému prezidentu Charlesi Taylorovi, který je stíhán za válečné zločiny.

Češi měli před sebou dvě možnosti: buď zadat domácímu průmyslu úkol vyvinout a vyrobit těžký obrněný transportér na bázi tanku T-72, nebo nakoupit méně odolné transportéry v zahraničí a tanky levně prodat do rozvojových zemí. Druhá varianta znamená méně bezpečí pro naše vojáky, v případě jejich boje ve městě i méně bezpečí pro jeho obyvatele - a také fakt, že námi dodané zbraně se mohou stát nástrojem utlačovatelských režimů. Zdá se, že rozhodnutí už padlo. První varianta byla vyloučena hned v zárodku.

Poznámky

1) Podmínkou uzavření obchodu jsou ovšem takzvané offsety v hodnotě rovnající se ceně transportérů. Je však nutno upozornit, že model offsetů se prosadil poprvé při prodeji letounů Gripen Jihoafrické republice - a že "čirou náhodou" zrovna v tu chvíli byl dlouho izolovaný jihoafrický zbrojní průmysl vstupní branou na mnohé zajímavé trhy. Jinak řečeno, investice do něj byly snem každého zbrojaře, ať už zrovna s jihoafrickou vládou obchodoval, nebo ne. Vyhodnocení dalších, dosud neukončených offsetových programů v jiných zemích teprve umožní jednoznačně říci, zda jde skutečně o atraktivní model výměny zakázky za investice, nebo spíše o povedený reklamní trik zbrojních firem.

2) Zetocha, K.: Kdo získá kontrakt na 25 miliard? Nákup kolového obrněného transportéru pro AČR na pozadí vývoje obrněné techniky ve světě. Armády, technika, militaria 8/2005, s. 10 - 12.

3) Jde o úměrnou kompozici sil - rozhovor s armádním generálem v záloze Jiřím Šedivým. Armády, technika, militaria 8/2005, s. 13.P>

4) 21. července si autor těchto řádků ze stránky MO stáhnul dokument v původním znění a v článku Jaký transportér armáda vlastně potřebuje? (MF Plus 32-33/2005, s. 32- 34)  upozornil na rozpor mezi koncepčním dokumentem a současnou politikou ministerstva. Dnes je již možno stáhnout jen verzi nazvanou Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec. Neutajovaná verze určená pro potřebu širší veřejnosti, ve které o bojových vozidlech není ani slovo. Proti původnímu dokumentu se tu však hovoří o výrazném snížení politicko-vojenských ambicí ČR při zapojování do mírových a humanitárních operací, zatímco hlavním úkolem zůstávají operace v rámci společné obrany euroatlantického prostoru. Obhájci "kolovotransportérového" pojetí Armády ČR přesto tvrdí, že hlavní náplní činnosti českých ozbrojených sil bude i nadále účast v zahraničních mírových misích, pro něž je kolový transportér údajně optimálním řešením. Tato argumentace však ve světle pozměněného koncepčního dokumentu nedává už vůbec žádný smysl.

5) Pokud článek pojednává na čelném místě o izraelských konstrukcích, jeho autor tak činí proto, že izraelským konstruktérům a technikům skutečně náleží prvenství v poválečné adaptaci starších tanků pro účely přepravy mechanizovaných jednotek. Je tedy veden zájmem o technická řešení, aniž by se tím snažil jakkoli propagovat jednotky IDF, jejichž roli v období po Šestidenní válce v roce 1967, a zejména po invazi do Libanonu v roce 1982, hodnotí značně kriticky.

6) Na britský tank Mark V z I. světové války, vůbec první obrněný transportér v historii, už si zřejmě nikdo nevzpomene. I kdyby nějaký pamětník ještě žil, na vnitřní prostor zamořený oxidem uhelnatým by jistě raději zapomněl. 

7) Že izraelská armáda takové věci dělat nemusí ještě neznamená, že je také skutečně nedělá. Je například doloženo mnoho případů nasazení těžkých bomb a leteckých protizemních raket ve velmi hustě obydlených oblastech okupovaných území. Ale volba existuje. Američané mají na výběr jen mezi množstvím vlastních  padlých a množstvím civilistů zabitých dělostřeleckou a leteckou podporou útoku. Jak si vybrali, je zřejmé z výroků typu "zabité civilisty nepočítáme".