Série nepravd o mém návrhu komplexní reformy českého zdravotnictví, které se objevily v článku doc. Emmerové, mě přinutila reagovat.

Pokládám zásadní otázku: Proč bych si jako stínový ministr ODS, mající ambice stát se skutečným ministrem, pálil prsty s progresivním návrhem reformy? V prostředí plném vládního populismu, bezradnosti a totálního zmatení pojmů i občanů bych mohl snadno vyniknout ještě větším populismem.

Nemusel jsem pracovat 2,5 roku na reformě, přemlouvat experty ke spolupráci. Stačilo popsat čtyři A4 a najmout si nějakou P.R. agenturu. Jenže pro české zdravotnictví potažmo pro českého ministra není jiné cesty než komplexní reforma!

Sedm let se nic neděje a zdravotnictví se nezadržitelně řítí do krize. Nejedná se jen o krizi finanční, upadá i úroveň poskytované péče. Vážně je i narušena dostupnost a rovnost přístupu ke zdravotní péči. Český pacient s rakovinou nemá v každé nemocnici stejnou šanci na přežití.

Pokud bude mít paní ministryně zájem, doložím fakty, čísly, že české zdravotnictví je pro mnoho skupin nemocných hazard, že je nepřátelské především ke starým a nemocným občanům.

Proto vehementně protestuji proti návrhům premiéra Paroubka na slučování pojišťoven v jednu státní! Nemohu se smířit se státním zdravotnictvím, které reprezentují návrhy na páteřní síť nemocnic či návrat ke spádovým oblastem. Nechci, aby se české zdravotnictví vracelo do minulého století. Ještě mám v živé paměti komunistické zdravotnictví, kdy i umělá ledvina byla na příděl. Pacienti se selháním ledvin měli šanci jen do 50 let, nad 50 let je čekala jistá pomalá smrt!

Právě tam nás vracejí "vize" paní ministryně, která si myslí, že přístup k základním potřebám občanům má přímo zajistit stát. To chce kromě zdravotnictví znárodnit i pekárny, mlékárny a vodárny? Mají snad nejchudší občané dostat místo peněžité podpory rohlíky upečené Ministerstvem průmyslu?

Takové snahy, ne osobní účty, jsou v naprostém rozporu s evropskými trendy. Nemluvme jenom o Nizozemí nebo Německu, ale i o Británii, kde musí státní nemocnice ve stále větší míře soutěžit o zakázky na zdravotní péči se soukromými poskytovateli*), nebo o Francii, kde je 30% nemocniční péče poskytováno soukromými společnostmi, jejichž náklady jsou při stejné nebo vyšší kvalitě služeb díky vyšší efektivitě o 30-40% nižší než v případě státních nemocnic.

Zkuste paní ministryně odpovědět na následující otázky! Ať je mezi námi jasno!

1. Jak se zbavit protekce a korupce?

2. Jak se vyrovnat s opakujícími se deficity veřejného zdravotního pojištění?

3. Jak zajistit všem pacientům možnost výběru zdravotnických služeb a zvyšování jejich kvality?

4. Jaká rozdělit péči na hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a péči placenou přímo?

5. Jak nezvyšovat daně a přitom zajistit zdroje pro zdravotnictví?

6. Jak zabránit kolapsu zdravotnictví na konci tohoto desetiletí v důsledku stárnutí populace?

Já jsem se snažil ve svém návrhu s těmito i dalšími problémy férově vypořádat při respektování proveditelnosti a sociální únosnosti. Důkazem je mimo jiné i zpráva Světové banky, která můj návrh označuje za možné univerzální řešení pro nové země Evropské unie.

Takže, paní ministryně, v mém návrhu nenajdete termín volný trh. Najdete tam regulovaný trh, posílení kontroly státu nad zdravotními pojišťovnami nebo dokonce zvýšení solidarity.

Osobní účet není povinnost, ale možnost a už vůbec bych nedovolil, aby to byla katastrofa pro nemocné. Osobní účet je především nástroj pro řešení budoucnosti dnes ještě zdravých občanů. Hlavní jistota pacientů je postavena na povinném zdravotním pojištění a doplňkovém pojištění, která kryjí přinejmenším dnešní rozsah péče a nevyžadují od pacientů zvýšení povinných doplatků. Na druhé straně odstraňuji nemravný zákaz připlatit si služby, které si pacient vybere. Na počítačových modelech s reálnými daty jsem schopen dokázat, že se po reformě výrazně zlepší pozice chronicky nemocných a seniorů a zároveň se občanům vyplatí pečovat o své zdraví.

*) K tomu však viz článek "Podvod projektů v rámci 'veřejněsoukromých partnerství'", pozn. red.