Slýcháváme-li, co se dělo v totalitní době, míváme pocit, že je asi trochu přeháněno. Někteří lidé se domnívají, že to byla chyba Čechů, že příliš důvěřovali komunistům, že je neměli volit, jiní, že se země do stavu totality dostala kvůli odsunu Němců. Faktická poznání z dokumentů však dokazují, že skutečnost byla daleko horší, než je nám vyprávěno, a že základem bylo tehdy jako dnes vyřizování osobních účtů, individuální touha po moci, sobectví a jiné špatné vlastnosti jednotlivců, kteří neváhali se zbraněmi a se lží zneužívat nepřehledných situací a pravomoci.

V případě pana Šedivého a jeho rodiny (manželky a dcer), šlo o vyřizování osobních účtů na Dobříšsku. Iniciativa založená na lhaní pocházela od osob, které samy byly dříve činné ve Vlajce a v NS, avšak po válce převlékly kabát právě do akčního výboru NF a do komunistických řad.

Pan Šedivý nikdy nic špatného neprovedl a patřil k těm nejčestnějším lidem s velmi pevným charakterem. Pocházel ze sedmi dětí, nebyl žádným sedlákem ani majitelem velkých majetků nebo výrobních jednotek. Za první republiky byl osobou velmi váženou pro svou moudrost, vyznával Masaryka a význam českého školství vyzdvihoval i ve své knize z roku 1933. Za 1.světové války bojoval za osvobození od habsburské nadvlády. V roce 1922 koupili manželé Šedivých rodinný domek o 4 místnostech. Bydlení a všechen majetek byl rodině zabaven preventivně již v březnu 1948, aniž by se dozvěděli proč. Hmotné potrestání a zbavení práva na soukromí, práva na domov podle trestně právních dokumentů - Benešových dekretů na nich bylo vykonáno bez soudu, bez nálezu nalézací komise. Byli vyobcováni, byl jim vyvlastněn rodinný domek se zahrádkou. Následovalo propuštěni ze zaměstnání a odsouzení do role nepřátel státu. K faktické rehabilitaci nedošlo dodnes. Ačkoli se ničím neprovinili, byli na základě lží a závisti osob z řad okresního dobříšského úřadu a policie zařazeni mezi zrádce. Společnost, zejména prokuratura a justiční orgány neměly zájem na tom, aby čelily lžím a aby napravovaly omyly. Naopak samy tyto orgány pomáhaly zahlazovat stopy po zločinech, které se staly v roce 1948 až 1954. Mnoho persekucí a "trestání" se dělo bez rozsudků.

Pan Rudolf Šedivý byl v roce 1954 souzen a odsouzen společně s dalšími lidmi pro údajné spolčování proti republice. Pan Záděra, odsouzený v roce 1954 s ním, zemřel později ve vězení. Pan Josef Vacek, zatčený s nimi, nebyl souzen a při soudním řízení v dubnu 1954 bylo konstatováno, že se žaloba proti němu vyčleňuje do samostatného řízení. Přitom již soudce Hübner dobře věděl, že v té době byl pan J. Vacek mrtev, zemřel v březnu 1954. Podle lékaře, který jej odvážel z vazební vyšetřovací místnosti, byl v bezvědomí a měl krvácení do mozku. Z komatu se neprobral ani v nemocnici a krátce po převozu zemřel. Lze si domyslet, že šlo o jednu z vražd. (Z pěti lidí jednoho procesu, dva mrtví.). Při vyšetřování a vykonstruování obvinění se účastnil prokurátor Kudrna a prokurátor Prokop.

K samotné podstatě odsouzení skupiny, za něž navrhoval prokurátor Prokop a Kudrna údajnému iniciátorovi panu Záděrovi doživotí: Podstatou, která jim byla dávána za vinu, byl návrh na reorganizaci ÚJHZ, který vypracoval pan Záděra a předal v kavárně v roce 1953 k vyslovení názoru panu Šedivému. Pan Šedivý žádný názor nesdělil, avšak soud konstatoval, že tím, že pan Šedivý neudal pana Záděru policii, je dokázáno, že připravovali spolčení proti republice a převrat. Šlo o tentýž návrh, který pak po jejich uvěznění pan ministr předložil jako svůj, jak konstatoval rehabilitační rozsudek z roku 1968. Panu Krejcarovi a Froňkovi bylo pak také dáváno za vinu (v rámci soudu v roce 1954), že se bavili o možnosti svobodných voleb a to by znamenalo podle názoru soudce "ukončení moci komunistů". Ve jménu světlých zítřků, mládí vpřed a rovných šancí pro každého se vraždilo, lhalo, kradl majetek i autorství myšlení a práce, a trestali lidé za vyslovení názoru, že by se mohly konat svobodné volby. Představy, že lidé čekali jako ovce, až jim předloží komunistická strana nějaký program, a že jim komunistická strana nějaký program předložila, a lidé pak na základě programu komunistům uvěřili, jsou zcela scestné. Šlo o násilný ozbrojený převrat, lhaní a udržování lidí ve strachu a zavírání pro výstrahu.

Je potřeba dodat, že i ty rehabilitační rozsudky z roku 1968,1969 (přes 3000) , které nebyly zrušeny Nejvyšším soudem v nové normalizační době v roce 1969 (cca 1000), nebyly v další normalizační době ze strany veřejné správy a ze strany ministerstva spravedlnosti respektovány. Dělo se tak i v případě pana Rudolfa Šedivého.

Pan Václav Kotěšovec, vnuk, nemohl v tuhých letech normalizace 1977 dostudovat, ačkoli patřil k bezkonkurenčním matematikům a fyzikům, převyšujícím i některé své universitní kantory.

I soudy v dnešní době v roce 1998 neváhaly tuto rodinu poškodit, když šlo o navrácení rodinného domku, který jim byl ukraden v březnu 1948.

Rodina pana Šedivého a jeho potomků není jediná, jejíž čest byla v totalitním režimu pošpiněna, kdo takto téměř celoživotně a draze platil v době komunistické vlády za lidskou hloupost, za lhaní a za pomluvy.

Také má prababička, paní Božena Kulichová strávila v táboře nucených prací bez soudu v roce 1949 víc jak půl roku. Bylo to na základě udavačské lži a závisti pracovnice tamního úřadu na Českolipsku.

Na začátku většiny persekucí byla a je i dnes nějaká ta lež, sobectví, neochota poznávat pravdu. Také pramalá znalost právních předpisů a nedostatečný zájem o jejich znalost a nerespektování ze strany veřejných činitelů a neochota přiznat omyl bývá často počátečním impulsem k honbě na nevinného člověka.

Sama jsem osobou, která nebyla nikdy odsouzena. Asi po třech letech zaměstnání (od roku 1984) jsem byla zařazena, aniž bych věděla proč, mezi osoby, které bylo potřeba včas preventivně a pravidelně nějak ztrestat. Z počátku proto, že bych mohla mít "nebezpečné názory", když jsem naslouchala vyprávění člověka, který prošel sám vězením v jáchymovských dolech, později proto, že jsem názory nejen vyslovovala, ale i psala. Byla jsem několikrát nezaměstnaná a byla jsem též v seznamu osob, které byly v době, kdy se komunisté obávali svého pádu (od konce roku 1988), dány do izolace, a určeny k opětovnému propuštění ze zaměstnání, případně k zavření, bude-li to třeba a bude-li nějaká záminka. Měla jsem malé děti, komunisté nebrali ohled na nic.

Nepřekvapilo mne, když jsem od roku 2001 znovu okusila, že metody používané u policie v dobách komunismu a pokusy přivodit mi nějaké trestní stíhání existují na stále.

Komunisté si byli si dobře vědomi, že člověk je zničitelný tím, že se mu zničí možnost obživy lhaním o pracovní pověsti, případně rozvrátí rodinné vztahy atp. Pracovní psanectví, kterému jsem byla dosud vystavena, čítá cca 30 zaměstnání. (Jan Ámos Komenský jich absolvoval více jak sto. Rozumím jeho smutku.). Mám jistotu, že kdybych výčet nějakému zaměstnavateli napsala, nezaměstná mne, a lhaní je mi ze srdce nepříjemné. Bohužel ve své profesi stavebně vodohospodářské se nemohu flexibilně pohybovat jako například právníci, nemohu si strčit vodárnu i s vodovody do kapsy a jít o podnik dál, jako ekonomové tužku a papír.

Pro ilustraci z českého práva si dovoluji připomenout, že za pomluvu, lež v pracovní oblasti v době první republiky i v počátku po válce byl trest odnětí až ve výši 5 let. Naši předci si totiž lépe, než někteří dnešní právníci i soudci, uvědomovali, že likvidace člověka začíná znemožněním obživy a že lež je velmi rychlý neblahý prostředek, jak toho dosáhnout. Je potřeba toto připomenout, neboť se v současné době ozývají hlasy zlehčující potřebu ochrany před pomluvou a ochranu osobnosti a dokonce tento druh ochrany vydávají za výdobytek komunismu. Opak je pravda. Benevolence ke lhaní o skutečnostech a nezájem o zodpovědné zjišťování pravdy je výdobytek komunismu a důvod, proč v naší společnosti nastal a je stav, jaký je.

Pokud jsem se obrátila na soud k ochraně před lhaním, které mne poškodilo v pracovní oblasti, soud považoval a považuje lhaní za součást pracovního výkonu. Když lžou a podvádějí státní zástupci a vymýšlí si výpovědi za účelem vytvoření podmínek pro nějaké trestní stíhání, považuje to soud též za součást pracovního výkonu. (Viz usnesení Vrchního a Městského soudu v Praze k mým žalobám ze současnosti u Městského soudu v Praze, k nimž jsem musela přistoupit v rámci ochrany osobnosti nyní, kvůli pokračujícím persekucím analogickým totalitním).

Neexistovaly a neexistují žádné rovné šance a rovné podmínky, lidé si svůj životní čas nemohou natáhnout jako hodinky. Svobody pro všechny nebylo dosaženo, jak se někdo mylně domnívá. Tony Blair uvedl v rámci obhajoby smyslu EU: V Evropě je 20 milionů nezaměstnaných. Nelze proto hovořit o svobodě. Evropská unie nemá smysl, pokud nedojde k zásadní reformě.

Totalita vymizela z našeho práva. Nevymizely však zlozvyky používané v totalitě, zejména lhaní. Je potřeba připomínat konkrétně, jmenovitě a na pravdivých faktech minulost všem, kteří zapomínají nebo ji nechtějí znát nebo dokonce těm, kteří si říkají, já jsem trpěl, ať trpí jiní.

Soudnictví a státní zastupitelství se nenapravilo dodnes. I dnes se místně vyskytují podobné metody a pokusy vykonstruovávání vylhaných obvinění. Není pravdou, že by se najednou změnily ve společnosti v roce 1989 plošně podmínky v zemi a nastolila svoboda. Mnoho lidí z těch, kteří trpěli za doby před rokem 1989, trpí a žije na pokraji společnosti i dnes. Naopak Ti, kteří nám škodili, si užívají a mohou škodit dále. Výzva pana presidenta Klause k vlastnímu vyrovnání se sami se sebou a ke smíření se svým osudem je zcela nestravitelná. Doba, kdy šlo trochu soukromě podnikat pominula. Svobodný sektor čistého soukromého podnikání se nevytvořil. Přetransformované banky, státní podniky na akciové společnosti, obsazené ve vedení bývalými komunisty a zástupci stran, zejména ODS bez ohledu na znalosti, v nichž se zakonzervovala nejen výrazná hloupost komunistů, ale i neznalost nových stranicky dosazených kádrů, neposkytují zázemí, v němž by mohli být zaměstnáni a pracovat lidé postižení bývalým režimem. Jako jedna z nich jsem proto zcela nemajetná a nemám žádné reservy. Máme si snad jít vykopat hrob, aby si někteří pánové z ODS, z ČSSD, ale i z ODA ( a samozřejmě z řad komunistů) mohli dostatečně užívat života? Naopak. Přišel čas, za situace, kdy nebyla vůle pojmenovat viníky a trýznitele dříve, učinit tak nyní.

Domnívám se, že naším výsadním právem je žádat, aby byla provedena revize všech spisů s rozsudky nad bývalými politickými vězni, a pojmenováni zejména soudci, policisté a státní zástupci, kteří se jich účastnili. Je naším právem žádat, aby tyto osoby odešly od soudů a ze státního zastupitelství i od policie a aby jim nebylo přiznáváno nadměrné výslužné, ale důchod ve výši spíše průměrné, když ne minimální, tak jak činily důchody politických vězňů, pokud vůbec byly.

Domnívám se, že je to i naší povinností, chceme-li zabránit, aby se podobné křivdy, zejména ničení možností obživy, poškozování pracovní pověsti a metody vykonstruovávání neoprávněných obvinění proti nepohodlným lidem neopakovaly.