Tvrzení, že člověk chce dosáhnout co největšího užitku za cenu co nejmenších nákladů, je správné. Jiná otázka je, co je tím užitkem. Užitek zeleného aktivisty bude asi trochu jiný než užitek lichváře. Ale i ten aktivista, pokud bude organizovat dejme tomu demonstraci proti Temelínu, ji daleko spíš svolá do Prahy než třeba do Chotěboře. Obě místa jsou od elektrárny zhruba stejně daleko. Jenže demonstrace v Praze bude mít podstatně větší efekt při stejné -- nebo i menší -- námaze. I tohle je ekonomické myšlení. Příkladem myšlení neekonomického by mohlo být heslo jednoho mého známého: "Kašlu na prachy, hlavně když se nadřu." Jen si nejsem jistý, zda to myslel opravdu vážně.

(Kupodivu se zdá, že někdo to vážně bere. Jak jinak by mohl Michal Kroh "rozvíjet" vztah mezi mzdou a zaměstnaností až k nulové mzdě ? Analogicky bychom mohli tvrdit, že vrtulník je schopen létat, s vrtulníkem se tedy můžeme dostat na Měsíc. )

Mezi právem a ekonomií je jeden velký rozdíl: právo vychází z etiky (ať už jakékoli) nebo aspoň z lidského jednání; mimo něj nemá smysl. Dívat se na právo jako na exaktní vědu opravdu nelze, alespoň ne z hlediska právníka (z hlediska psychologa, sociologa nebo sociobiologa ano). Ekonomie lidské chování naopak předchází -- člověk i jiné organismy mají tendenci chovat se ekonomicky, a to vědomě i podvědomě. Jinak by nepřežili.

Právo tedy ze své podstaty nemůže být eticky neutrální. Ekonomie ano. Ti, kteří to odmítají, si neuvědomují rozdíl mezi ekonomií (normativní) a její aplikací (ekonomií pozitivní). Stanovení minimální mzdy není úkolem (normativní) ekonomie. Ta pouze popisuje, k čemu dojde (a s jakou pravděpodobností), pokud bude tato mzda stanovena v té či oné výši. Její skutečné zavedení je problémem ekonomickým, ale i etickým; v tom má Michal Kroh pravdu, aniž by byl ovšem s Ondřejem Pavlovským v rozporu.

V čem je tedy problém ? Než spojíme ekonomické závěry s etickými soudy, musíme je promyslet zvlášť. Myslet ekonomicky a zároveň eticky je chyba. Jejím výsledkem je mix, který se může tvářit ekonomicky i eticky, ale ve skutečnosti není ani jedno, ani druhé. Je ovšem pravda, že takováto kaše, přiměřeně okořeněná, je ideálním základem pro levnou obhajobu ledasčeho, či ještě levnější kritiku čehokoli. Protože pro použití ekonomických či etických argumentů neexistují žádná pravidla, můžeme argumentovat v podstatě jakkoli.

Jak by to tedy mělo v ideálním případě vypadat ? Úkolem odborníka v exaktní vědě -- v tomto případě ekonoma -- by měl popsat, "co se stane, když ...", pokud možno s příslušnou pravděpodobností. Etik by to měl poté "oznámkovat", aniž by se, na rozdíl od ekonoma, zabýval hlubšími souvislostmi. Úkolem filozofa je pak sloučit tyto dva vzorce do prakticky použitelné mapy dobrého (lepšího) a zlého (horšího). Není špatné, sejdou-li se tyto tři osobnosti v jednom člověku, pokud každá z nich dostane prostor pro vlastní práci. Pokud to člověk oddělit nedokáže, pak je lepší být rozvinut jednostranně. V tom případě je v pořádku, že ekonomové nechtějí být ničím omezováni -- v teorii. Rozhodování v praxi by jim svěřeno být nemělo, kromě případů, kde skutečně o nic jiného, než o ekonomii nejde.

Potíž je spíš někde jinde. Úkolem ekonomů v praxi skutečně je -- až na výjimky -- hledání optimální cesty dle teorie mezního užitku. Jak už bylo řečeno, jde o to, co je tím užitkem. Dnešní člověk toho od společnosti čeká mnoho: nové auto, možnost cestování, lepší zdravotní zabezpečení, sociální jistoty, zábavu, neumřít hlady ... nehodící se škrtněte. Ale zbude toho asi dost, aby ekonomická efektivita -- která toto vše umožňuje -- byla zatraceně důležitá. To ovšem posiluje pozici ekonomů, těch skutečných, i těch virtuálních v našich hlavách. Na cestě k lepšímu světu by ekonomové měli mít úlohu poradců. Svěříme-li jim vládu, protože chceme mít tu cestu co nejpohodlnější, protože chceme ... pak se nedivme, když se nám ekonomie nacpe opravdu všude. I tam, kde by být neměla. Čelit tomuto nátlaku formálním vyloučením ekonomie z jistých oblastí je totéž, jako "řešit" problémy tím, že se o nich nemluví. Chyba je v nás, ne v ekonomii nebo ekonomech. Budeme-li ekonomii používat jako onoho pověstného fackovacího bůžka, pak si možná ulevíme, ale to bude asi tak všechno.

Co se týče druhé poznámky Jana Tuláčka (nikdo z lidí by neměl mít právo používat jiných lidí jako nástroje / to ovšem děláme pokaždé, když něco nakupujeme / Pokud to děláme, je to přece ze strany naší i prodavače svobodné jednání..): je si Jan Tuláček opravdu tak jistý, že ze strany prodavače je jeho práce zcela dobrovolná (což je podstata svobody dle levicového úzu) ? Na druhou stranu, pokud "nástroj je objekt bez vlastní vůle, totálně ovládaný tím, kdo s ním zachází", pak se nám tento problém smrskává - alespoň ve vyspělém světě - na ojedinělé extrémy. Nevím, jestli to Jindřich Kalous myslel takhle, ale jestli ano, nemám námitky.