V kontrastu s jeho úvahami se pokusím nastínit, proč se cena "spotřebního koše" (cit.) v současné společnosti nemůže výrazně pohnout směrem dolů, a proč si myslím, že to není primárně problém způsobu rozdělování našeho bohatství (cit.).

Jeden zásadní důvod netkví v ekonomickém systému, ale ve vědeckotechnickém rozvoji, který činí služby kvalifikovaných lidí čím dál dražšími.

Jakožto pracovník akademické sféry mám možnost pozorovat "z první ruky", jak ohromujícím tempem se neustále rozrůstá "banka vědomostí" lidstva. Nároky na studující vědeckotechnických oborů se zvyšují a zvyšují. Už teď je možno strávit celý život studiem třeba oxidace hliníku, a přitom nestíhat ani sledovat veškerou práci jiných lidí v tomto úzkém oboru.

A jak to souvisí s ekonomickou situací a neuživením důchodců? Abych uvedl nějaký konkrétní příklad (nikoliv jediný možný, těch je více), vyberu si zdravotnictví.

Lékařská věda a farmacie se za posledních padesát let rozvinuly natolik, že se blížíme frankensteinovskému období, kdy bude možno člověka udržet naživu třeba 100 let -- ovšem za cenu toho, že posledních 30 roků stráví "na přístrojích" a pod neustálou kontrolou odborného personálu. Ale odborné nároky na lékaře a zdravotníky vzrostly také, a to zásadní měrou. Anatomie člověka sice zůstává stejná, ale rozlišených chorob je desetkrát více než před 100 lety, medikamentů rovněž (ne-li ještě víc), a ten, kdo má kvalitně rozhodovat o léčbě, musí neustále držet v paměti veliké množství informací, například o vzájemných interakcích jednotlivých léčiv.

Lidí, kteří jsou schopni zvládnout takovou práci, bude vždy velmi málo, a jejich odborná příprava trvá čím dál déle. Přitom lékař není výrobní linka, a nemůže svoji práci zefektivnit desetkrát, ekonomika-neekonomika, peníze-nepeníze. Jde prostě o osobní službu, a je možno v určitém čase zvládnout určitý počet pacientů, ale víc ne. V důsledku toho je zdravotní péče na úrovni odpovídající současnému stavu vědy čím dál dražší: personálu je málo (a principálně ho nemůže být podstatně víc), a jeho čas je omezený. Navíc tento personál musí být živen prací ostatních členů společnosti. Činnost zdravotníků sama o sobě nevytváří bezprostřední hmotné hodnoty, tudíž na každého zdravotníka musejí připadat nějací ti zemědělci, řemeslníci, programátoři či výrobci aut, kteří mu zajišťují (finanční i hmotné) prostředky k jeho práci. Je jasné, že tento početní poměr se nedá libovolně "natahovat".

Neumím si představit ekonomický systém, který by tuto přirozenou překážku dokázal překonat. Žádným rozdělováním našeho bohatství (cit.) není možno objem zdravotní péče třeba zpětinásobit, protože se vám bude prostě nedostávat lidí schopných dostatečně odborné činnosti. I kdybyste (hypoteticky) nahnali celou vysokoškolskou mládež na studia medicíny, za chvíli se tak projeví nedostatek lidí, kteří by rozuměli technice apod., a tak nebudou mít potenciální "davy lékařů" adekvátní technickou podporu a společnost jako celek zásadně hmotně upadne, místo aby žila kvalitněji.

Přitom zvýšený počet lidí důchodového věku bude znamenat ohromný nápor právě na zdravotnictví. Jednak jsou lidi k závěru života mnohem nemocnější, jednak zlepšená diagnostická technika umožňuje rozeznat stále více skrytých chorob, které vyžadují další léčení, jednak s prodlužováním dožitého věku (které umožňuje právě lepší lékařská péče) počet chorob, kterými člověk trpí, ještě dále roste.

Tato situace nemá žádné absolutní řešení, které by se líbilo všem; každá společnost si prostě musí přízemně spočítat, kolik procent svých celkových zdrojů (mezi něž nepatří jenom peníze, ale, jak jsem se snažil zdůraznit, také množství kvalifikovaných lidí v produktivním věku) si může dovolit vydávat na péči o své starší občany, a někde udělat "pomyslnou čáru", za niž se nedá pokračovat. Takové "čáry" existují i dneska, ač se o nich moc nemluví; musejí existovat, protože špičkovou zdravotní péči o všechny si nemůže dovolit žádná společnost světa. A je jasné, že když se o tento omezený objem peněz a odborníků bude dělit větší množství pacientů, kvalita zdravotní péče na hlavu bude klesat.

Jak vidno, s kapitalismem to nemá moc společného; leda snad z toho hlediska, že právě ve společnostech svobodného trhu se věda a technika rozvíjí nejrychleji (až na různé lokální výjimky), takže tento problém tam en gros pokročil nejvíce a je nejvíce vnímán. To snad však nikdo nebude brát za důvod k demontáži současné vědeckotechnické civilizace.

Existují i další problémy, které se ekonomickým systémem nedají snadno překonat. V hustě zalidněné Evropě je to například cena pozemků. Ani kouzelník Žito by nedokázal rozlohu České republiky zdvojnásobit bez újmy na sousedních zemích, a to je na tom Česká republika ještě dobře ve srovnání se severní Itálií nebo Nizozemskem. Pokusy sociálních inženýrů vyřešit tento problém budováním velkých sídlišť, do kterých se sestěhovala spousta lidí, vytvořily spoustu nečekaných mezilidských problémů, jejichž následky poneseme ještě dlouho. Hodně lidí na malém prostoru je samo o sobě recept na potíže, a, jak vidno, plošný státní zásah může situaci spíš zhoršit než zlepšit.

Poměrně rozumné řešení problému populační hustoty jsem viděl v Dánsku, kde se stát nesnaží zasahovat lidem do bydlení (skoro všichni Dánové bydlí ve vlastních domech či domcích), ale stará se především o to, aby do satelitních městeček vedla kvalitní silniční a železniční infrastruktura. Díky tomu mohou lidé dojíždět do práce z relativně velké vzdálenosti, aniž by je to stálo příliš mnoho času, a nejsou tak přitahováni do megalopolí, kde jsou vysoké ceny pozemků.

Ale ani v Dánsku není bydlení levnou záležitostí, ačkoliv podíl vhodné půdy na člověka je tam mnohem větší než třeba ve Velké Británii. Nemůže být levné, protože té půdy je objektivně vzato málo -- zejména s přihlédnutím k tomu, že náročnost lidí na prostor neustále roste (o tom ještě bude řeč). S tímto problémem se v ještě mnohem horším rozsahu potýkají metropolitní oblasti rozvojových zemí; například okolí Kalkaty je ve všech ohledech "zlým snem". Ale opět, žádný zásah shůry nemůže "srovnat" cenu bydlení ve slušné čtvrti poblíž centra metropole, cenu bydlení na panelovém sídlišti u skinheadské hospody, a cenu bydlení v chatce v horách, odkud je do nejbližšího města třicet kilometrů. Mají totiž jinou hodnotu, a ta cena je jenom jejím vyjádřením.

A co v takovém případě důchodová krize? Lidé vysokého věku musejí bydlet poblíž center služeb a lékařské péče, protože daleko nedojdou a nemocní jsou často; jejich bydliště musejí být upravena bezbariérově atd. To jsou docela vysoké nároky, takže poptávka po takto upraveném bydlení v takových lokalitách bude růst a jeho hodnota i cena budou adekvátně vyšší, a to ze zcela přirozených důvodů. Samozřejmě, vhodného místa je málo, takže každého uspokojit nepůjde; tím vzniká další podstatný problém (tím palčivější, čím hustší je osídlení dané země), a opět nevidím možnost, že by nějaký ekonomický systém dokázal tuto přirozenou nesrovnalost skutečně "srovnat" tak, aby nezpůsobil více problémů než užitku.

Pokusil jsem se uvést dva příklady zásadních problémů spojených s růstem počtu důchodců, které nemají kořeny v ekonomickém systému, ale v přirozených omezeních světa, v němž žijeme. Jiní čtenáři mne jistě rádi doplní o další příklady.

Rád bych komentoval i další část článku. Pan Martišek uvádí možnost vydat se cestou snižování životních nákladů (cit.). Avšak tyto náklady nejsou vysoké "samy od sebe" a zkusím ukázat, že za ně nemůže primárně "náš ekonomický systém". Jejich podstatná část je způsobena tím, že máme poměrně vysoký životní standard a jsme zvyklí na jeho průběžné zvyšování. Například obytná plocha na jednoho obyvatele je mnohem větší než před 100 lety, a považujeme to za přirozené. Zde v ČR máme často ještě pocit, že jsme ve svých bydlištích poněkud stísněni, a tak trochu závidíme obyvatelům západních zemí, kteří mají mnohem větší byty.

Mít svůj vlastní prostor se dá považovat za zásadní civilizační výdobytek (připomeňme, že v 19. století běžně celá rodina bydlela v jedné místnosti). To se ale samozřejmě promítá do vyšších nákladů na bydlení, neboť k prostornějšímu bydlení je zapotřebí více betonu, řemeslníků, energie pro vytápění apod. Moderní ekonomika sice dokáže cenu některých těchto vstupních parametrů snížit (např. nábytek vyráběný hromadně v továrnách), avšak jiných nikoliv (např. energie, které je málo a za poslední desetiletí se nezdařilo najít žádný nový způsob, jak jí vyrábět hodně a levně! Přitom zimy jsou stále stejně studené a kilometry stejně dlouhé). Tím pádem jeden ze základních životních nákladů -- bydlení -- pozvolna roste. Není to však způsobeno ekonomickým systémem, ale přirozenou touhou lidí žít v čím dál příjemnějším prostředí, což ovšem něco stojí. Ekonomický systém tomu může maximálně tak bránit tím, že lidem žádnou možnost žít v příjemnějším prostředí neposkytne. V totalitních státech se zaostávající ekonomikou a centrálním dirigismem sice životní náklady na bydlení nerostou, ale je to za cenu toho, že lidé bydlí v hromadných králíkárnách a dodávky energie jsou omezené právě natolik, aby stačily na vytopení a osvětlení těchto nedostačujících prostor. A někdy ani to ne.

Otázka zní: byli by lidé skutečně ochotni snižovat své životní náklady formou např. sestěhovávání skupin lidí do menších bytů? Odpověď je vidět v realitě kolem: téměř nikdo to nedělá, i když by tím značně ušetřil. Možnost mít soukromí v prostorném bytě je totiž velmi zásadním atributem kvalitního života, a lidé jsou ochotnější si za ni připlatit, než aby si za cenu nižších nákladů udržovali nižší standard.

Podobná úvaha se týká například potravin a stravování. Vynechme nyní skutečnost, že ceny potravin v EU jsou uměle udržovány vysoko kvůli různým ideologickým obstrukcím . I dnes je možno žít velmi levně, za předpokladu, že budete nakupovat nekvalitní, ale levné potraviny (např. horší uzeniny); podobným stylem se žilo za normalizace (Gothaj, bůčky, knedlíky atd.). Ovšem velká část lidí radši vydá větší množství peněz za kvalitnější, zdravější potraviny, ačkoliv to vede k dalšímu růstu jejich životních nákladů.

Před 150 lety by pro naše předky byla naše úroveň stravování nepředstavitelná: chudí lidé žili jen o chlebu a střední třída si mohla dovolit maso jen občas. Je přirozené, že tento nárůst kvality si opět vyžádal nárůst celkových životních nákladů. Plocha úrodných polí je omezená, distribuční řetězce se už nedají zásadně zkrátit, a sebevětším přehnojováním už nedosáhnete dalšího vzrůstu úrody na hektar; pokud navíc přijmete určité standardy kvality (např. zlepšení životních podmínek jatečných zvířat), je další přirozený růst ceny nabíledni; a také si lidé zvykli na dovoz mnoha exotických potravin, což samozřejmě stojí nějakou energii při dopravě. Opět vzniká otázka: jsou lidé ochotni snižovat své životní náklady tím, že by se vzdali současného pestrého stravování a přešli zpět na horší stravu minulých staletí? Jsem si prakticky jist, že ne.

Pokusil jsem se ukázat, že impozantní růst produktivity práce se týká pouze některých odvětví průmyslu, zatímco u služeb, bydlení či jiných důležitých prvků života je nějaký zásadní (mnohonásobný) růst kvality a kvantity při současném poklesu ceny nemožný z mnoha přirozených důvodů. Z toho důvodu také nesouhlasím s tvrzením pana Martiška, že náš ekonomický systém nikdy nepřipustí, aby se začaly snižovat naše celkové životní náklady, aby začala klesat cena "spotřebního koše", přestože racionalizace výroby a stále rostoucí produktivita práce by to už dávno umožňovaly (cit). Zdá se mi, že pan Martišek přeceňuje schopnosti současné ekonomiky uspokojovat veškeré potřeby člověka -- zejména to vypadá, že nezahrnuje do své úvahy to, co neleží na pultech obchodů, a co se nedá vyrábět na běžícím pásu. A právě tyto položky určují cenu "spotřebního koše" více, než cenovky v obchodech s elektronikou.