Tyto černobílé interpretace nás vracejí k zastaralému, už neplatnému názoru na geopolitické události. Je to nebezpečné v situacích, kdy jsou konkrétní organizace obviňovány z toho, že svrhly anebo se pokoušejí svrhnout určitou vládu. Zvlášť neférové je to, když jsou z manipulace obviňovány nevládní organizace.

Terčem kritiky se stávají organizace pro rozvoj médií v autoritářských režimech, jako je Institute for War and Peace Reporting, v jehož správní radě Wollacott už léta zasedá. Tyto organizace se stávají zvlášť intenzivním terčem podezření, protože je pravda, že i jen občasně svobodná média dokážou ochromit utlačitelskou vládu.

Takovéto organizace dostávají většinu svých finančních prostředků od západních vlád a poskytují podporu místním novinářům, kritickým vůči své vlastní vládě, a pak se občas v důsledku toho stane, že místní vláda padne. Ergo, argumentují kritikové, tyto západní organizace prosazují odstraňování režimů, které se Západu nelíbí, přesně tak, jak to dělá Bush, a jsou, úmyslně či neúmyslně, nástrojem americké moci.

Nejvýrazněji se tento nesmysl projevil například v článku v listě Moskovskie novosti o Uzbekistánu, který má podtitul "Tiší Američané" a píše se v něm, že reportéři, které podporuje IWPR, se vždycky záhadně objevili tam, kde docházelo k nepokojům, a tvrdí dále bez důkazů, že tito novináři místní nepokoje vyvolávali.

Dá se možná očekávat, že takovou argumentaci otisknou Moskovskie novosti, které už nejsou nezávislé, ale je smutné, že nedávno obdobným způsobem argumentoval John Laughland přímo v týdeníku Observer. Ohrožuje to práci organizace IWPR.

Je pravda, že všechny nevládní organizace, s výjimkou charitativních organizací poskytující humanitární pomoc, chtějí dosáhnout změny. Je pravda, že nevylučují nakonec i možnost změny režimu, ale není to jejich přímý cíl, v nejlepším případě je to jen důsledek. Pomáháte-li lidem v nějaké zemi kopat studny, poskytujete-li jim informace o antikoncepci, učíte-li je, jak tkát, anebo učíte-li uprchlíky, jak pracovat jako novináři, to všechno jsou politické činy a za určitých okolností mohou vést ke svržení vlády. Za jiných okolností mohou vést k posílení určité vlády.

Bylo by absurdní tvrdit, že lidé, kteří založili IWPR jako organizaci na pomoc nezávislým médiím v bývalé Jugoslávii, zastávali naprosto neutrální postoj vůči tehdejším jugoslávským režimům. Bylo by také zavádějící tvrdit, že program IWPR v Iráku, pokud bude úspěšný, nepovede k posílení stabilnější vlády v té zemi. Ale osud režimů a vlád nemůže být v ohnisku zájmu nevládních organizací. Je správné, varují-li kritikové, že hrozí nebezpečí, že by se NGO mohly začít chovat příliš politicky. Je ale nesprávné tvrdit, že už k tomu v určitých případech došlo, když to není pravda.

Jestliže však nejsou nevládní organizace přímým nástrojem západních vlád, stávají se jím nepřímo? Obrovský růst počtu NGO v osmdesátých a v devadesátých letech byl částečně důsledkem toho, že se vlády rozhodly zprivatizovat některé své funkce. David Rieff ukázal ve své knize A Bed for the Night, že to západním vládám umožnilo vyhnout se vojenskému zásahu, například ve Rwandě či v Bosně, anebo ho podpořit, jako v Kosovu či v Iráku. Popírat, že rozhodování vlád, které nevládní organizaci poskytnout peníze, nijak neovlivňuje činnost té které nevládní organizace, by bylo hloupé.

Avšak proces získávání financí je pro nevládní organizace nesmírně rozrůzněná, proměnlivá a chaotická činnost. Množství nejrůznějších nevládních organizací, odlišujících se navzájem svým původem, kulturou i účelem, se snaží získat peníze eod stejně velkého, rozrůzněného a chaotického množství vlád, nadací, mecenášů i veřejnosti prostřednictvím složitého procesu vyjednávání. Z vlád je jistě nejdůležitější americká vláda a z mecenášů George Soros. V žádném případě však neurčují, co nevládí organizace dělají a nedělají.

Vlády a mecenáši poskytují peníze na různé kauzy často podle měnící se módy, podle preferencí, podle různých analýz, přesných nebo chybných, podle efektivnosti určité činnosti. A neustále vznikají a mění se různé politické koalice a mesaliance. Avšak na obou stranách vládne ostražitost. Každá nevládní organizace ví, jaké terminologie musí použít, aby dostala peníze k tomu, aby mohla dělat to, co ji skutečně zajímá.

Vznik velkého počtu nevládních organizací za posledních dvacet let byl pro svět bezpochyby prospěšný, míní autor. Vlády je podporovaly, když se jim to hodilo, a podporu jim odepřely, když se jim to nehodilo. Vlády jich jistě chtějí využívat. Ale nevládní organizace pevně stojí za svými vlastními cíli. V případě IWPR je to rozhodnutí poskytovat lidem v zahraničí kvalifikaci a zdroje, které jim pomohou, aby si sami rozhodli o vlastním osudu. Zjednodušovat složitý svět vztahů mezi nevládními organizacemi a vládami a tvrdit, že nevládní organizace jsou čistě jen součástí cíleného destabilizačního programu, který řídí Washington, je nejen nepravda, ale v situaci, kde to může lehce vést k ohrožení života a svobody odvážných lidí, je to téměř zločinecky neodpovědné, uzavírá autor.

Kompletní článek v angličtině ZDE