Co má divák z existence dvou přehlídek umění za situace, kdy je provází konkurenční nevraživost a neprofesionalita ? Odpověď autora skupině Guma Guar - účastníkům jednoho z konkurenčních projektů - PragueBiennale2 - na vtíravé otázky a konstatování, že díky tomu "uvidíme dvakrát více umění", zveřejněná v speciálních novinách s názvem "bien2ale":

Tím, že se dvě party perou, uvidí divák dvakrát více umění? To si děláte legraci? O co se perou? O to, že hovoří každá jiným mrtvým jazykem? Neviděl jsem už hodně dlouho někoho doopravdy UMĚT (kreslit, malovat, modelovat....) Neviděl jsem už hodně dlouho někoho něco těm druhým sdělovat. Neviděl jsem už hodně dlouho, že by někdo někomu porozuměl.

Zato vidím hromadu zamindrákovaných neurotiků, kteří provádějí arteterapii čmáráním po zdi svého vlastního, osamělého kostela-blázince a kůr plný planě žvanících teoretiků, kteří je za to obdivují. Řád neexistuje, Bůh je mrtev.

To není umění dané zvýšenou senzitivitou a potřebou očistné zpovědi, ale "umění" dané pohrdáním vší estetikou a někdy i etikou. To nejsou hodnoty, protože nikdo není schopen definovat, jestli posláním umění je krása nebo ošklivost. Pravda nebo klam.

Nejvíce je to vidět na umění užitém, kde většina produktů jsou nefunkční sebeprezentační dekoratérské kreace, které s užitkem a řemeslnou dokonalostí nemají nic společného. Umělecká pokora a úcta k tradici je nahrazena egocentrismem maskujícím neumění. Milan Knížák je tohoto vývoje zářnou ukázkou. Bořek Šípek také. Obojí je "uměním" pro snobské elity. Oba jsou dekoratéry postmodernismu. Konce umění, založeného na UMĚNÍ. A to není umění, ale obvinění doby.