Evropská unie je dnes již geografický pojem s dobrou šancí pro další rozšíření. Pracuje v rámci jistých norem, které proběhly historickým procesem stabilizace. Přiznejme, že bylo snadné vysledovat společné prvky, které jednotlivé přistupující státy většinou bez problémů akceptovaly. Dnešní rámec této integrace zcela vyhovuje. Kritické připomínky nejsou však od věci. Je možno čelit tzv. deficitu demokracie a prohloubit vztah členská země - bruselská byrokracie i vyváženost exekutivního charakteru obou. Musí to ale být postupný proces. Ne kampaňovitá akce v nesrozumitelném podání až protichůdných konstrukcí "základní smlouvy". Ta podléhá vlastní postupné úpravě velmi obtížně, než aby mohla reagovat na stav a vývoj společnosti.

Předkládaný dokument byl Klausem podroben kritice. Pokud jsme se seznámili s podklady, nelze v žádném případě uvést, že se jedná o "lži". To jen tak naši novináři či politici, kteří často "bývají hloupými, když je toho třeba", uvádějí.

Jsme totiž tak trochu demobilizovaní. Náš základní vztah k EU byl veskrze kladný. Jak je možno se domnívat na základě skutečného stavu, předpokládaného vývoje i snah po integračním zakotvení, byl to postoj oprávněný.

Obrana stoupenců "Ústavy" je však problémová, neboť se musí uchylovat k důvodům bez jakékoliv relevance k projednávané věci. Jejich hlavní argument - vyhrůžku o "odsunu" na periferii Evropy - hraničící téměř s vyloučením, nikde v dokumentu nenajdete. Jedná se "jenom" o vyhrožování. Chudák Klaus by dokonce měl proto přijít i o prezidentské křeslo, jak nás navádějí vedoucí politici EU. V tomto ohledu se nejedná o fundovanou argumentaci proti (třeba soukromému) názoru českého prezidenta, ale právě obejítí jakékoliv věcné argumentace, která je nahrazována exekutivní vyhrůžkou. Tendence, která by měla určovat absolutistické jednání formující se bruselské administrativy. Je zajímavé, že tento postoj nijak nealarmuje média...

Politické přístupy nebývají jednoznačné a nejsou proto ani protismyslné. Rád podepiši řadu "mínusů" Klause tak, jak je registroval Přemysl Janýr v Britských listech, ale uvedl bych i jiná fakta z oblasti zahraniční politiky - návštěvu v Bělehradě, nesouhlas s útokem na Bagdád již v roce 1998 (to když americká Madlénka chtěla zahájit "svoji" válku proti Iráku a na její podporu získala jen (svévolný) souhlas českého ministra úřednické pravicové vlády Jiřího Šedivého : "we will go with you"). Dalších příkladů jednání prezidenta Klause v zahraničně politické oblasti, která stojí za pozornost a podporu, je celá řada. Hledal co nejširší konsensus a tendenci po dorozumění. To byly faktory, které bývalému prezidentu Havlovi či jeho poradcům chyběly, a proto dosud hledají prostředky, jak "kalit vodu". Klaus hraje v diskusi s nimi zásadní a unikátní roli, která mu ale není přiznávána. Je naopak zaháněn do ústavních omezení, jen aby jeho snaha po porozumění a bezkonfliktní dohodě v mezinárodně politické oblasti neměla svoji váhu.

Nebylo by od věci, kdybychom se právě pod tímto pohledem podívali i na jeho kritický postoj k Ústavní smlouvě pro Evropu. Nakonec na své kůži vyzkoušel, co to je bruselské byrokratické mistrování. Byť jen pro tuto ukázku je celá kontroverze velmi poučná.

Myšlení však bolí. A proto je možno v souvislosti s českým vztahem k Unii upozornit na dosud neujasněnou epizodu kolem Referenda o přístupu k EU. Přístup sám nebyl v Česku problémem. Všechny strany se postavily za vstup do EU a dokonce ani KSČM se nevyslovila negativně (měkké ne není ne), ba naopak její dva čelní představitelé podpořili ANO.

V této souvislosti je však zajímavá jiná věc. Proč MZV vyčlenilo 200 miliónů Kč na agitaci k referendu, tj. o věci, která byla předem jasná a rozhodnutá? Navíc tyto peníze rozdělilo jen stoupencům "ANO" a soukromým organizacím. Byly to vyhozené peníze. Kamarádům? Nebo se jednalo již o organizovanou korupci vládním orgánem či počátek převádění státní správy na soukromé instituce?

Nekvalifikovanost výběru se projevila i v tom, že jako hlavní pozitivní heslo pro vstup bylo vybráno vzorové Irsko, které sice vstoupilo do EU v roce 1973, ale více než 20 let jeho hospodářství mělo sestupnou tendenci a teprve po restrukturalizaci zaměření výroby a napojení trhu na USA se začalo zvedat. Je překvapivé, že nikdo neprošetřoval komu a kam šlo těch 200 milionů korun na takto zbytečnou kampaň. Nic ještě ale není promlčeno.

Je třeba se snažit o pochopení podpory ústavy u "euroskeptika" a hlavně hluboce přemýšlivého člověka Václava Bělohradského. V Právu, 16. 4. 2005 říká:

Nevím. Ústava není od Boha spravedlivého, ani od ateistických světců. Je vždy jen a jen opravdu, výsledkem politického uskupení moci. Je proto ústava a ústava či řád a neřád. Úzká svázanost zákonem chrání zákonodárce a jeho systém (v našem případě třeba i stovek odborných komisí EU pod tlakem "nepřehledných sítí lobujících skupin" (Bělohradský), a plným měšcem - dodal bych já. Chtělo by se mi, ale nedovoluji si napsat, že naivita je sympatická, ale u filozofa trestuhodná, protože se nepojí s hloubkou jeho základní myšlenkové konstrukce.

Související článek "Privatizace národních zájmů" ZDE